Anna a Petr jsou spolu už více než deset let, vzali se, když nám bylo kolem třiceti. Petr pracuje jako ředitel ve velké firmě v Praze a já působím v kosmetickém salonu. Máme dvě děti, po mateřské dovolené už nepracují. Peníze nám stačí, protože Petr má vysoký plat.
Petr je kariérní typ, často je mimo domov a volný čas tráví se svou matkou. Moje tchyně, Marta, je bývalá herečka, dokáže skvěle předstírat nemoci i záchvaty hněvu, aby získala synovu pozornost.
Na rodinné oslavě mi Marta říká:
Petr patří jen mně a na tom, že jsi jeho žena, nezáleží. Pro něj je rodina jen já! Musíš mi rozumět, jsi také matka. A ať se děje co se děje, musíš manželovi vždy pomáhat!
Tato slova si uchovávám. Následující ráno požádám Petra, aby mi vše vysvětlil. Snaží se ospravedlnit chování své matky jako špatný vtip.
Všechno dobré však jednou končí. Loni Petr přišel o práci, začal pít, aby utřel smutek. Já se vracím do kosmetického salonu.
Doufám, že se Petr někdy rozmyslí a vrátí se k bývalému já. Zázrak však nepřichází. Situace se zhoršuje, podávám žádost o rozvod a Petr se nastěhuje k mé matce.
Jsem vděčná, protože už nemám další ústa k nakrmení. O měsíc později mi tchyně volá:
Nezapomněla jsi, co jsem ti vždy říkala? Musíš svému partnerovi vždy pomáhat! Moje důchodová částka nestačí, tak požaduji, abys posílala peníze na podporu Petra každý měsíc!
Takovou drzost jsem nečekala! Říkám jí, že požádám o výživu, protože povinnost otce je podporovat děti!
A ona odpovídá, že jsem já ho přivedla do takové situace.
Cítím se nepříjemně, rozhovor ukončím. Překvapivé je, že svého bývalého stále miluji, ale už nevím, jak s ním žít.
