Hele, víš, jak jsem nedávno odešla do důchodu a najednou jsem úplně sama. Celý život jsem si myslela, že to mám skvěle zařízený, že mám všechno pod kontrolou, ale teď na stará kolena mi dochází, že jsem to možná úplně nevychytala.
Spousta žen si myslí, že samota je hrozná věc. Že štěstí je, když máš kupu rodiny kolem sebe, hromadu starostí a povinností. Já jsem ale vždycky byla jiného názoru. Všechno jsem dělala jen pro sebe. Nikomu jsem nic neslíbila, nikdo na mě nebyl závislý, žádné rodinné závazky, žádné rodinné šarády.
Po vysoké jsem nastoupila do velké cestovní kanceláře v Praze, která zajišťovala zájezdy všude možně po světě. Taky jsem si přivydělávala jako modelka pro jednu známou českou značku. Peněz jsem měla fakt dost, mohla jsem si dopřávat, cestovala jsem, nakupovala v Pařížské, prostě pohoda. Měla jsem kolem sebe samé sebevědomé a úspěšné kamarádky, co byly na tom podobně.
Připadala jsem si jako bohatá dáma, co se podívala snad do každého kouta Evropy. Chlapi v mém životě byli, ale nikdy to nebyla žádná velká láska nebo dlouhý vztah. Když mě někdo přestal bavit, prostě jsem šla dál. A na děti jsem nikdy ani nepomyslela. Trávit večery na pískovišti? Stačit se bát, že se malýmu něco stane? To fakt nebyl můj styl. Chtěla jsem si užívat.
Jenže roky utekly, ani nevím jak. A teď tu sedím, důchod mi chodí na účet, ale jinak mi nezůstalo nic. Nevdala jsem se, děti žádné. Teď, když už si ani dítě nepořídím, mě to začalo mrzet. Ze začátku jsem prostě nechtěla, pak se mi nechtělo obětovat čas, pak už na to nebyl prostor, a nakonec už je prostě pozdě. Nikdy jsem nevěřila, že mateřství je ta pravá ženská radost – spíš jsem si myslela, že člověk musí být volný.
Koukám teď na svoji sestru Janu, ta má dvě děti a už tři vnoučata. Kdysi jsem si myslela, že je naivní, že se upíná na rodinný život. Já jsem byla chytrá, úspěšná a pyšná. Ale dnes si uvědomuju, jak jsem byla hloupá a uzavřená. Nejradši bych teď všechno změnila usmířila bych se s rodinou, více se scházela s neteří a synovcem, hrála si s jejich dětmi. Taky bych chtěla potkat nějakého fajn pána, co je na tom podobně jako já, a třeba ještě vytvořit malou rodinu, i kdyby to mělo být jen o dvou lidech. Kdoví, třeba to ještě půjdeA tak jsem jednoho večera prostě zvedla telefon a zavolala sestře. V životě jsem se necítila tak nervózně najednou mi připadalo, že se z jednoho obyčejného hovoru může všechno změnit. Jana mi zvedla s takovou samozřejmostí, jako bychom se slyšely včera, a během pěti minut už mě zvala na nedělní oběd.
Poprvé po letech jsem se usmála upřímně. Netušila jsem, jaký to bude pocit, když mě vnoučata obejmou kolem pasu a začnou se sypat otázky a smích, nebo když večer usednu se švagrem na terasu a budeme popíjet víno a probírat filmy jako za mlada. Najednou jsem zase měla důvod těšit se na další den.
Sama jsem si znovu oblékla krásné šaty a vyrazila do města tentokrát ne za sebevědomým únikem, ale s očekáváním nových setkání. V kavárně na rohu se mnou začal mluvit pán s šedinami a laskavýma očima. Ptal se mě na cestování, smál se mým příběhům, a když den končil, navrhl, že příště půjdeme do galerie.
Možná jsem přišla o spoustu let, které už nikdy nevrátím ale neztratila jsem chuť zkoušet, co mě ještě všechno čeká. A když dnes sedím u stolu s rodinou, slyším dětský smích a cítím vděk, vím jediné: nikdy není pozdě začít znova. Štěstí člověk nemusí najít přesně tak, jak si naplánoval někdy stačí prostě otevřít dveře.
