12.listopadu 2025
Dnes byl ten podivný večer, kdy se mi zdálo, že už téměř deset hodin ukazuje hodinová ručička, a já jsem toužila jen po jedné věci vrátit se domů, nasytit se a poškrábat si hlavu na polštář. Den byl vyčerpávající. Muž už byl doma, večeře připravená, syn už měl nasytěnou žaludek.
Pracuji v malé kadeřnické dílně na Karlově ulici a dnes jsem měla noční službu. Po zavření jsem pořádně uklidila křesla, zapnula alarm a zamkla dveře a tak se mi zpozděná návštěva v parku začala vryl do mysli.
Cesta vedla přes malý městský sad, kde obvykle vládne klid a bezpečí. Ve dne tam na lavičkách odpočívají důchodci, a večer jsou prázdné, ale osvětlené pouličními lampami, takže se nic hrozného neděje.
Dnes však na jedné z laviček neseděla jen prázdnota. Seděli tam dva malí chlapec, kterému bylo asi devět nebo deset, a dívka, která vypadala, jako by nedosáhla ani pěti let. Jmenovala se Zlatka. Zpomalila jsem krok a přistoupila k nim.
Co tady děláte sami? Už je pozdě! Pojďte ke mně domů! zeptala jsem se.
Chlapec mě podíval, pohladil Zlatku po hlavě a pevně ji objal.
Nemáme kam jít. Otec nás vyhodil.
A kde je mamka?
S ním. Vypila se.
Neváhal jsem ani chvilku. Vstaňte, pojďte ke mně. Zítra se podíváme, co dál.
Děti se pomalu vzpamatovaly. Vzala jsem Zlatku za ruku a chlapce, Antona, jsem mu podala druhou.
Tak jsem je přivedla do našeho bytě. Všechno jsem vysvětlila muži i našemu dvanáctiletému synovi. Ti, co znají mé dobré srdce, se neptali rovnou ukázali, kde se může umýt, a posadili děti k stolu. Hladové děti polknuly vše, co jim nabízelo.
Později jsem navštívila sousedku, jejíž dcera chodí do první třídy, a požádala jsem o něco oblečení pro Zlatku. Nasbírali jsme spoustu věcí v každé rodině po dětech zůstává něco navíc.
Zlatku jsem vykoupala, převlékla do čistého oblečení. Anton se umyl sám a taky mu našli něco ze starých šatů. Leželi spolu na gauči v obýváku Zlatka se neoddálila od bratra, a on ji pevně držel v náručí.
Po výživě a únavě děti rychle usnuly na čistém lůžku. Poslala jsem syna do jeho pokoje a s manželem jsme dlouho pobavovali v kuchyni, probírali, co dál.
Ráno jsem vstala brzy, doprovodila manžela do práce, protože jsem měla další směnu. Děti se probudily, nakrmila jsem je, sbalila jejich vyprané a usušené oblečení do pytle a vydala se jsem je odvézt domů.
Dostaly nás až k domu, který byl hned vedle. Byt ve třetím patře byl otevřený. Děti vstoupily a ztuhly v chodbě
Zastavila jsem se. Toužila jsem jen pohlédnout té ženě do očí a zeptat se, co celou noc přemýšlela, když její děti zůstaly samy, nevíme kde.
Z pokoje vyšla mladá, ale vyčerpaná žena s velkým jizvou pod okem. Podívala se na děti lhostejně a řekla: A přišly Kdo je to?
To je teta Jana. Přespávali jsme u ní, odpověděl Anton.
A dobře, zamumlalá, a jako by se nic nestalo, odešla zpět do pokoje. Chvíli jsem byla v šoku byla to jejich matka?
Najednou se vrátila a obrátila se ke mně: Jdi do kuchyně, promluvíme si.
Šla jsem za ní. K překvapení, i když byt byl chudý, všude vládla čistota. Nádobí uklizené, podlaha umytá, věci na svém místě. Dokonce i můj starý, roztrhaný župan byl čistý. Posaď se, řekla a ukázala na židli.
Sedla jsem. Žena se posadila naproti, podívala se na mě svým zakřiveným okem a zeptala se: Máš děti?
Ano, syn má dvanáct.
Poslouchej Když se mi něco stane, neodcházej od mých dětí, dobře? Nejsou vinny.
Cože? Chceš je opustit? překvapila jsem se.
Už nemůžu. Snažila jsem se to zastavit, ale nic. A on ukázala na místnost, odkud se ozývalo hřmění chrápání. Požádala jsem policii. Sedí pár dní a vrací se bije ještě horší. Už nemohu bez alkoholu. Piju každý den, a on děti venku staví. Nejsou mu vlastní.
Kde je otec?
Utonul, když bylo Zlatce jen rok. Od té doby jsem sama.
Nebereš práci?
Čistím podlahy v obchodě. Minulý týden mě propustili za časté výpadky.
A ten muž?
Občas si přivydělá. Snažíme se přežít
Po dlouhém tichu se opět ozvala: Když se něco stane, prosím, nenechávej je. Jsi dobrá. Jestliže je nemůžeš vzít, zaveď je do útulku.
Zvedla jsem se. Mysl mi odmítala vstřebat to, co jsem právě slyšela. Všechno se zdálo jako strašný sen. Děti přišly ke mně a oba mě objali. Na očích mi vytryskly slzy. Rychle je setřela rukávem a řekla Antovi, že ví, kde nás hledat.
Vyšla jsem ven, a na ulici jsem slzy pustila volně. Stékaly jako déšť, přitahovaly pohledy kolemjdoucích. Ten večer jsem vše pověděla muži. Nic neptal jen řekl, že děti nikde nenecháme. Syn, když slyšel rozhovor, přišel a objal nás oba. Tak jsme zůstali v kuchyni, tiše, v objetí.
Po třech dnech přiběhl Anton, vyděšený a rozrušený. Řekl, že maminka zmizela a otce vzali policisté. Zlatka teď je u sousedky, ale dnes ji mají odvézt do ústavu. Všechno rychle vyprávěl a běžel zpět k sestře. Ten samý den děti skutečně odvezli.
Následující den našli matku dětí v řece. Zemřela násilnou smrtí. Asi předtím cítila svůj osud, proto se obrátila na mě s tímto prosbou.
S manželem jsme začali projíždět úřady, abychom získali opatrovnictví. Příbuzní Antonovi a Zlatce se nenašli, a po všech prověrkách, a díky mé vyprávěné konverzaci s matkou, nám povolili opatrovnictví.
Musela jsem odejít z práce. Zlatka byla velmi vystrašená, důvěřovala jen bratru, držela se po celou dobu u něj. I když spadla lžíce ze stolu, dívala se na muže s úzkostí, jako by čekala trest.
Bylo třeba hodně úsilí, aby jsem si získala její důvěru. Anton, jako starší, rychle pochopil, že v naší rodině mu neohrožuje žádná bolest ani strach.
Postupně se dívka otevřela. Už přistupovala k mně s jistotou, hrála si s mým synem, usmívala se a povídala, i když stále mírně bačela mužův pohled. Strach před dospělými muži byl hluboce zakořeněn.
Muž k ní byl jemný a opatrný. Vždy snil o dceři, ale po zdravotních problémech jsem už nemohla mít další dítě. A pak přišel den, kdy se vrátil z trojdenní cesty. Já a Zlatka jsme ho šli přivítat. Rozvinul ruce k dívce.
Zlatka opatrně přišla a objala ho za krk. Zvedl ji do náruče a šli spolu do kuchyně. Když se usmála, přišli i bratři a já. Všichni se objali a jen tak stáli, tiše, ale s teplem v srdcích.
V naší rodině bude teď všechno v pořádku.
