Nikdo mě nenavštěvuje, nikoho nechávám na pozvání, úrodu ani nářadí nesdílím v mé vesnici si mě považují za podivína.
A tak jsem vstoupil do předčasného důchodu. Město mě už nebavilo, chtěl jsem žít v tichu, jen se se svými rostlinami, ovoce a bylinky, a pít čaj s pravým medem. Před odchodem z práce jsem si koupil dům na okraji Křivoklátské krajiny.
Na jaře jsem zasadil květiny, postavil kamenné sošky trpaslíků, veverek a miniaturních luceren. Sousedi na mě vrhali zvědavé pohledy. Jednoho dne už měla sousedka z Lhota u konce trpělivosti, a když jsem sázel sazenice, vběhla do zahrady.
Stěžovala si, že zapomněla vysadit petúnie, a naznačila, že by je měla sdílet se mnou. Proč bych měl rozdělovat sazenice s neznámou ženou? Petúnie jsou přec hrozně náladové, mám jich jen deset, a není snadné je získat. Přikryl jsem se, že jsem její narážku nepochopil.
Týden a půl nato jsem zahlédl sousedku, jak přechází přes plot a povídá si s dámou, jež občas zírá směrem k mému domu. Měl jsem pocit, že o mně šeptají.
Jednoho letního odpoledne jsem šel k záhonům a nečekaně mě přerušil hlas ženy. Stála u mého plotu a volala mé jméno. Řekla, že prošla kolem mého domu a viděla zralé ovoce. Sama žádné zralé ovoce neměla. Oči mi rozšířily překvapení. Jak může nepozvaný vstoupit do cizího domu a žádat o ovoce? Co když já jenom odkládám kousky pro svou dceru Zuzanu?
Stál jsem v obchodě a kupoval bonbóny. Za mnou ve frontě se ozvala sousedka z další ulice a ptala se, pro koho jsou bonbóny, jestli je nechci pozvat na čajové setkání. Jak je možné, že ji zajímá, proč si kupuji sladkosti? Proč bych měl zvát neznámou ženu, která není ani přítelkyní, ani příbuznou, ani kolegyní?
O týden dříve jsem hloubal v zahradě s malou lopatkou, když mě sousedka přistoupila a zeptala se, co, kde a kdy jsem koupil. Cítil jsem, že musím odpovědět nezdvořile.
Ve městě takové situace nenajdete. Nikdo vás neobtěžuje dotěrnými a hloupými otázkami, nevyzývá vás k návštěvě, nesdílí vaši úrodu ani nářadí. Jeden z mých sousedů mi však důvěrně prozradil, že vesničané mě považují za podivínské. Ať tak je.
Je mi jedno, co si myslí. Koupil jsem si dům, abych užíval soukromí, ne abych si navazoval přátelství s vesnickými ženami, ne abych se zapléhal do kleťáků a drbů. Jestli to tak vidí, ať mě raději nechají být a drží se dál od mé zahrady i mé duše.
