Budu pozdě, máme tu úplný zmatek na stavbě, ozval se hlas Věry, tlumený pod hučením bruskovačky. Slyšíš mě vůbec?
Slyším, řekl Oldřich a přešel telefon na druhé ucho. Na večeři tě nebudu čekat?
Nečekej. Možná ani nepřijdu, termíny hoří.
Dobře.
Krátké pípnutí. Tak to vždycky chodí.
Oldřich položil mobil na dřevěný stůl v kuchyni a podíval se na hrnec s chladnou česnekovou polévkou. Vařil pro dva ze staré zvyklosti, i když už dlouho mělo být jen vzpomínkou. Věra pracovala jako pokrývačka a její rozvrh připomínal EKG. Jedna chvíle šílený výkyv, pak dlouhá rovná čára. Šest měsíců skákala z jedné stavby na druhou, kladla drahý keramický dlažby do cizích bytů a vydělávala peníze, na které Oldřich tiše závistil. Pak přišly tři měsíce úplného klidu, kdy zakázky neexistovaly a ona zůstala doma.
Oba režimy byly svým způsobem nesnesitelné. Když Věra pracovala, zmizela. Fyzicky, emocionálně, mentálně úplně. Odjížděla v sedm ráno, vracela se po půlnoci, pokud vůbec. Někdy přespala přímo na stavbě, protože proč se sem a tam tahat, přece zase v šest ráno začínám. Oldřich jedl večeři sám, sledoval seriály v prázdném pokoji a lehl do studené, prázdné postele. Jedinou připomínkou manželství mu byl papír s oddací listinou schovaný mezi papíry s účty.
Jednou se pokusil spočítat, kolik společných večeří měli za poslední tři měsíce. Došel ke čtyřem. Čtyři!
Skutečný peklo ale začínalo, když se práce končila. Věra se vracela domů. Mělo by to být radost manžel po boku, konečně spolu. Ne tak snadno. Šest měsíců lepení v cizích bytech ji nasytilo takovým množstvím designových řešení, že vlastní domov začínal dráždit. Věra se dívala na dlaždice v koupelně na ty, které sama položila před dvěma lety a oči jí svítily.
To je horor, zamumlala a projížděla prstem po spárách. Jak jsem to mohla dovolit? Posun o jeden a půl milimetru. Jeden a půl milimetru, Oldřichu!
Oldřich, který by neodlišil posun o půl milimetru od posunu o patnáct, jen zdvořile přikývl.
A pak to začalo.
Nejdříve podívám se, jestli se něco dá spravit. Pak odstřihuju jednu dlaždici, vyměním ji a je to hotovo. Pak když už jsem začala, musím přetřít celou stěnu, jinak to nemá smysl. A když Oldřich přišel domů z práce, našel, že koupelna už neexistuje jen holé zdi, hromada stavebního odpadu a Věra v respirátoru, šťastně míchející lepidlo.
Za tři roky manželství přežili čtyři rekonstrukce koupelny, tři kuchyně a jeden chodby.
Zakázka byla dokončena včas. Opět nastalo období klidu v práci. Ale ne pro Oldřicha.
Přines mi křížky na dlaždice, volala Věra, když byl Oldřich v dílně. A šedou spáru, pošlu ti název.
Jsem v práci.
Přijď během oběda. Musím ten roh do večera dokončit.
Dobře.
Přines, vezmi, objednej, pomoz Oldřich se stal kurýrem, nakladačem i pomocníkem najednou. Věra byla neustále doma, vyšlapala jen do stavebního obchodu pro materiál občas třikrát denně, protože nevěděla, že tahle spára nestačí, jak by to mohla vědět?.
Byla stále unavená. Z vlastního projektu, který sama započala. Večer Oldřich našel Věru v kuchyni špinavou, vyčerpanou, s prachem z dlaždic ve vlasech a ona se na něj dívala prázdnýma očima.
Budeme večeřet?
Později. Nemám sílu.
Síly neměla na nic. Na rozhovor ne. Na společný film ne. Na intimitu tím méně. Oldřich byl jen potřebný k tomu, aby přinesl válečky, když se jí lízla motivace obléct se a vyjít z domu. Nebo přinesl pytel cementu z auta. Nebo podržel úroveň, zatímco ona rovnal řadu.
Jsme přece manželé, říkala Věra, když se Oldřich chtěl protestovat. Manželé si pomáhají.
Manželé. Legrační slovo pro vztah, kde jeden existuje jen jako obsluha druhých profesních ambicí.
V sobotu večer Věra rozebírala obrys nad dřezem. Předchozí jí neseděl odstínem. Oldřich seděl u stolu uprostřed chaosu a snažil se vypít čaj. Konvice stála na židli v chodbě, protože kuchyňská deska byla zaplněná dlaždicemi. Cukr našel v koupelně. Lžíci vůbec nenalezl.
Věro, opatrně začal, nestačí už?
Co má stačit? neodvrátila se, přikládajíc další dlaždici ke zdi.
Všechno tohle. Rekonstrukce. Vždy něco přetváříš v bytě.
A co? Líbí se mi to. Je to můj domov, chci, aby byl dokonalý.
Nikdy nebude dokonalý pro tebe. Vše přetvoříš, pak přejdeš na další stavbu, nasmluvíš se na novou a začneš znovu.
Věra položila dlaždici a pomalu se otočila. V očích se zablesklo něco nebezpečného.
A co nabízíš? Žít tak, že mě všude štve?
Navrhuju žít normálně! Jako normální lidé. Chodit do kina. Večeřet spolu. Povídat si o něčem jiném než o spárách a spárách. Pamatuješ vůbec, kdy jsme naposledy šli někam spolu?
Mám práci.
Teď už žádnou nemáš! Vymyslela sis ji sama!
To není vymyšlená práce, Oldřichu. Jmenuje se zlepšovat podmínky bydlení. Někteří v tom mají talent.
Někteří chtějí prostě jen žít. Ne na stavbě, ne v prachu, ne v režimu dej a přines. Žít s manželkou, která si pamatuje, že má manžela.
Věra zkřížila ruce, jako by se bránila.
Nechápeš. Jsi programátor, sedíš v pohodlné kanceláři a klepneš na klávesy. Já tvořím něco rukama. Něco skutečného. Co můžeš dotknout. A když vidím, že můžu něco vylepšit udělám to.
Na úkor všeho ostatního!
Pokud ti to nevyhovuje nikdo tě nepřetáhne.
Řekla to téměř lehce, jako by šlo o nepohodlnou židli, kterou lze vyhodit a nahradit. Oldřich mlčel. V té větě byly všechny jejich problémy, sloučené do sedmi slov. Pro Věru byl to jen option, ne povinnost, ne manžel, ne milovaný člověk jen možnost, kterou lze vypnout, když překáží.
Víš co, vstával, otíral si džíny od stavebního prachu, možná máš pravdu.
V čem?
Že mě opravdu nic neudržuje.
Stáli tváří v tvář mezi hrudou dlaždic, pytlemi s lepidlem a zbytky toho, co kdysi byla kuchyně. Oba chápali, že ten spor nesouvisí s rekonstrukcí. Šlo o to, že jejich životní rytmy už dlouho běží každý jiným směrem a už se nekříží nikde kromě poštovní adresy.
Rozvod vyřídili během tří měsíců. K překvapení klidně. Neměli co dělit.
Oldřich chodil po svém novém bytě malém, ale čistém, bez jediného pytle cementu v rohu a nemohl uvěřit tichu. Nikdo vrtěl. Nikdo klepal. Nikdo nevolal s naléhavostí přivézt tmel, protože starý došel.
Mohl plánovat. Poprvé po třech letech věděl přesně, co bude dělat večer. Ale něco chybělo. Jako by v hrudi byl otvor, který se nedal zaplnit.
Tak uplynuly téměř dva roky.
Slyšel jsi zprávy? volal Dědeček Pavel v pátek večer. O tvé bývalé?
Oldřich se napřáhl. Od rozvodu se vyhýbal všem informacím o Věře.
Jaké zprávy?
Věra se provdala. Nedávno.
Rychle to šlo.
Jo. A hádej za koho? Pauza jako ze scénáře. Za kameníka, představ si.
Oldřich pokrčil rameny.
A jak to jde?
Říkají, že jsou jako dvě svíčky. Pojedou spolu na stavby, dva v jednom týmu. Perfektní tým.
Po dlouhé době přemýšlel, že Věra našla někoho, kdo s ní mluví stejným jazykem. Někde, pro koho je posun o jeden a půl milimetru také tragédií. Někde, kdo rozumí rozdílu mezi epoxidovou a cementovou spárou ne proto, že mu to někdo vysvětlil, ale protože to sám ví.
To, co Oldřicha rozčilovalo k záchvatům, se stalo základem cizího vztahu. Legrace.
Potkal je v supermarketu o tři měsíce později. Naprosto náhodou jen šel po nákupu po práci, vzal košík a zamířil k oddělení mlék.
Věra stála u chladniček s jogurty. Vedle stojel muž přibližně jejího věku, široká ramena, ruce zvyklé na těžkou práci. Vybírali něco, šeptali a smáli se. Věra ho poprštila ramenem, on jí ukázal ukazováček na bok a ona zasykla, pak odběhla.
Vypadali jako teenageři. Jako zamilovaní teenageři, kterým je jedno, co kolem, protože celý svět se zúžil na toho druhého.
Věra vypadala jinak. Nevyčerpaná, ne s prázdným pohledem člověka, který právě osm hodin drtil zdi. Vypadala živá. Taková, jakou Oldřich vzpomíná z počátku, když se poprvé potkali.
Oldřich se zastavil, tiše položil košík na podlahu a odešel z obchodu, aniž by něco koupil.
V autě se usmál. Oni s Věrou prostě nepatřili k sobě. Jejich rozchod byl nevyhnutelný.
Zapařil motor.
Když Věra našla svého člověka, já také najdu.
Hustá mlha, která zahalila Oldřichův život po rozvodu, konečně ustoupila.
