Dej si čepici, venku je mínus deset. Nastydneš.
Ivana mi podávala tu pletenou čepici tu modrou s bambulí, kterou si Lída sama před měsícem vybrala v obchodě.
Ty nejsi moje máma! Slyšíš?!
Její křik rozřízl ticho předsíně. Lída mrštila čepicí o podlahu, jako by byla jedovatá.
Lído, chtěla jsem jen
A nikdy nebudeš! Rozumíš? Nikdy!
Vchodové dveře s duněním zapadly, okna v rámech zacinkala a bytem se prohnal ledový vzduch ze schodiště.
Tehdy jsem zůstal stát v předsíni. Čepice ležela u mých nohou pomačkaná, zbytečná. Hrdelní horké slzy chtěly ven, ale kousal jsem se do rtu a zíral do stropu. Neplakat. Ne teď
Před půl rokem jsem si představoval úplně jiný život. Poklidné rodinné večeře. Otevřené rozhovory. Výlet do Krkonoš nebo do Krumlova. Tomáš uměl krásně vyprávět o své dceři jak je chytrá, talentovaná, jen trošku uzavřená, co ztratila maminku. Potřebuje čas, říkal. Ona se otevře. Jenže čas běžel a Lída se neotvírala.
Od prvního dne, kdy jsem do toho bytu vstoupil už ne jako návštěvník, ale jako Tomášova žena, se Lída postavila do obranného postoje. Každý pokus o sblížení končil neprostupnou ledovou zdí. Nabídka pomoci s úkoly? Zvládnu to sama. Pozvání na procházku? Nemám čas. Pochvala nové ofiny? Dlouhý, pohrdavý pohled.
Mám maminku, prohlásila Lída druhý den našeho společného soužití. Snídali jsme, Tomáš spěchal do práce a rychle do sebe lil kafe.
Měla jsem ji a budu. Ty jsi tady nikdo.
Tomáš se málem zakuckal a něco nesrozumitelného zamumlal. Jen jsem se křečovitě usmál a mlčel.
A bylo to čím dál horší.
Lída už na otce nekřičela. Vymyslela jinou taktiku; chodila kolem mě, jako bych byl vzduch, odpovídala jedním slovem, okázale opouštěla místnost, když jsem vstoupil já.
Táta býval jiný, prohodila jednou u večeře. Před tebou byl normální. Povídali jsme si. A teď
Nedopověděla. Zahrabala hlavu do talíře. Tomáš zbledl a mě nějak zaskočilo sousto, které nešlo spolknout.
Tomáš pobíhal mezi námi jako lapená zvěř. Večer přišel za mnou do ložnice říkat naše ložnice mi nikdy nešlo a prosil:
Je to dítě. Je zmatená. Dej jí čas.
A pak zašel za Lídou a žádal ji, ať to se mnou aspoň zkusí.
Ivana je fajn. Snaží se. Dej tomu šanci.
Ty rozhovory jsem slyšel za zdí. Jeho vyčerpaný, zlomený hlas. Lídiny odpovědi krátké, ostré, protivné.
Tomáš se trhal napůl. Prohlubovalo se mu čelo mezi obočím, trhal sebou při každém momentu, kdy jsme byli v pokoji spolu. Fialové kruhy pod očima už nedokázal zamaskovat. Ale rozhodnout se nedokázal. Nebo nechtěl.
Zvedl jsem čepici z podlahy, otřepal a pověsil na věšák. Vešel jsem do obýváku a zůstal stát jako každé ráno.
Fotografie. Desítky zarámovaných fotografií na policích, na stěnách, na parapetu. Plavovlasá žena s milým úsměvem. Ta samá žena s malou Lídou v náručí. S Tomášem tehdy mladým, šťastným, úplně jiným. Veselky, dovolené, Silvestry.
Jitka. První žena. Ta, co už tu není
Její šaty visely stále ve skříni. Svetry, šály pečlivě složené, vonící levandulí. Její kosmetika ve vaně, na samostatné poličce. Její růžové, huňaté pantofle u dveří. Jako by si jen odběhla pro rohlíky a za chvíli se vrátí.
Maminka to vařila lépe, prskla Lída u oběda.
Maminka by to takhle nikdy neudělala.
Maminka by tohle neschválila.
Každé srovnání byl úder do břicha. Usmíval jsem se, přikyvoval, polykal zlost spolu s jídlem. V noci jsem pak ne a ne usnout přemýšlel jsem: jak mám soupeřit s duchem? S idealizovanou vzpomínkou na ženu, která je každým rokem dokonalejší?
Tomáš Jitku stále miloval, to mi došlo už dávno. Díval se na její fotky s takovou hořkostí, že mě bodlo u srdce. Poslouchal Lídu, jak vypráví o své mamince, a proměnil se zavřel se do sebe.
Pro něj jsem byl Čím vlastně? Pokusem jít dál? Lékem na samotu? Nebo prostě vhodná žena po ruce?
Večer, když Tomáš usnul, zůstal jsem hledět do stropu. Cizí strop cizího bytu. Chápal jsem ho ostře a bez iluzí: tohle manželství je v troskách. Tomáš si mě vzal, aniž by pohřbil minulost. Lída mě nikdy nevezme za svou.
A já sám Já nejspíš šlápl vedle v tom nejzásadnějším rozhodnutí života.
Ta myšlenka se precizně zformovala někdy kolem třetí ráno. Tomáš už dávno klidně spal spal vždycky rychle, otočil se ke zdi a byl pryč. A já zůstal se stropem, stíny lamp a fotografií Jitky na komodě, kterou Tomáš nikdy neuklidil.
Už dost.
Rozhodnutí přišlo tiše, s překvapivým klidem. Chladné poznání: tuhle válku nevyhraju. Nelze bojovat proti vzpomínce. Nelze nahradit ženu, která v téhle rodině zůstane navždy svatá.
Posadil jsem se na postel. Tomáš se nepohnul.
Za tři dny jsem podal žádost. Sám, bez právníka, bez velkých řečí. Přinesl jsem pas a oddací list na úřad v Dejvicích. Formulář, podpis. Úřednice se na mě podívala tím profesionálním soucitem, co už viděla desítky stejných případů.
Ivo
Tomáš našel papíry večer. Zůstal stát v kuchyni, v ruce žádost, bledý, zaskočený.
Co to znamená?
Je to tam napsané. Umýval jsem dál hrnek. Podal jsem žádost o rozvod.
Proč? Jak to? Vůbec jsme nemluvili
A o čem? Co bys chtěl řešit, Tome?
Vypnul jsem vodu, osušil si ruce do utěrky a podíval se na něj.
Už mám dost života v muzeu. Dost být vždycky druhý. Dost pohledů na její fotky. Dost připomínání od tvé dcery, že jsem pro ni nikdo.
Lída je malá, ona nerozumí
Rozumí přesně. Ty taky. Jen si to nechcete připustit.
Tomáš ke mně opatrně přistoupil, vzal mě za ramena, jako bych byl skleněný.
Ivo, promluvíme si. Všechno napravím. Promluvím si s Lídou. Schovám ty fotky. Začneme znovu
Ty ji miluješ.
Nebyla to otázka; spíš konstatování. Díval jsem se mu do očí a viděl odpověď ještě dřív, než stačil cokoli říct.
Pořád miluješ Jitku. A já? Jsem tvůj pokus? Společník? Někdo, kdo pere, vaří?
To není pravda
Tak řekni, že nemiluješ. Že jsi zapomněl. No?
Mlčel.
Tomáš pustil ramena, ustoupil. Tvář šedá, najednou o deset let starší.
Přikývl jsem. Nic jiného jsem ani nečekal.
Lída seděla v pokoji, dveře jen pootevřené. Když jsem šel kolem, zvedla pohled od mobilu a s těžko znatelným úsměvem koutky jen lehce nahoru, vítězně. Vyhrála.
Zbytek hodin proběhl rituálně. Skříň. Ramínka. Kufr. Šaty, co mi Tomáš dal k výročí tři měsíce zpátky, už to byla věčnost. Parfém, které vybíral ve Fann o Vánocích. Kniha, kterou jsme spolu začali číst, ale nikdy nedočetli.
Balil jsem pečlivě, každou věc rovnal, abych nemusel myslet.
Večer táhl do nekonečna. Seděl jsem na posteli u kufrů. Dva kufry vše, co mi zbylo z pokusu postavit rodinu.
V osm večer jsem odešel.
Objednal jsem si taxi, odnesl kufry sám výtah hučel tiše, žádné dveře ve vchodu nevrzly. Klíče jsem položil na komodu v předsíni.
Řidič mi pomohl, naložili jsme kufry a taxík odjel. Ani jednou jsem se neohlédl.
Večer v Praze byl cizí a prázdný. Lampy už svítily, chodci mizeli v metru. Kdesi za zády zůstával byt plný stínů a fotografií, Tomáš se svou neschopností zapomenout a Lída s věrností své mamince.
Díval jsem se z okna a dýchal. Poprvé za půl roku volně.
Samota děsila. Ale žít ve stínu cizích vzpomínek děsilo víc.
Začínal jsem od nuly bez manželství, bez rodiny, bez iluzí.
Ale také bez věčného porovnávání s neexistující svatou.
Poučení? Člověk musí nechat minulost opravdu minulostí, než se pustí do něčeho nového. Jinak bude vždycky jen hostem, nikdy ne doma.
