PROSÍCHMĚNÍ
V poledne má Lýdie operaci. Jednoduchou, plánovanou. Hodinu pod anestezií, nenáročné zákroky a propuštění ve stejný den. A ačkoliv by se měla s ním podívat, nevyžaduje to. Ví, že má hodně práce. Navíc se blíží otevření nové pobočky v Brně.
Všechno bude v pořádku, říká, zavolám, až to skončí.
Pak mu daří po tvář, vkládá do brašny několik sáčků kočičího krmiva pro kočky žijící ve sklepě a vyběhne z vrata.
Petr si utahuje kravatu. Znovu se zkoumá v zrcadle, sebou nese složku s projektem a vyráží do kanceláře. Jako generální ředitel firmy, kterou během pár let posunul na špičku trhu, požaduje plnou nasazení. A nasazuje. Každou volnou sekundu. Pro ni. Pro kočky z podzemí, které Lýdie neustále krmí.
Ne, ne že by kočky neměl rád. Je to jen její koníček, který mu připadá zbytečný, bezcenný, bez smyslu. Něco, s čím musí žít, jako s vadou milované osoby. Proto každému pokusu přinést bezdomovské, blechaté kočky domů odpovídá kategorickým výporem. Neměl by v tom být žádný užitek. Nebo nejdříve zkusí asijské plemeno, aby získal status. Sklepní kočky? Co z nich získat? On tomu nerozumí, ona už má dost vysvětlování.
***
Operace Jednoduchá Plánovaná Nic zvláštního Měl jsem s ní jet!
Kolikrát během týdne to opakuje? Tisíckrát? Desítky tisíc? Když míří do nemocnice, když sevřel bílý plášť, když se třásl od očí lékaře, když roztrhá svůj nenáviděný projekt, aby mohl být po boku Lýdie, klečí u její postele, hlavu přitiskne k její ruce a prosí ji, ať neodchází. Ale ona mlčí. Nikdo z nich netuší, že plánovaná operace a hodina anestezie mohou skončit komou
Děláme, co můžeme, snaží se říct lékař.
Neděláte vůbec nic! křičí Petr, když platí za její přesun do soukromé pokoje.
Je šance, musíme čekat, uklidňuje ho sestra.
Kde je tahle šance?! křičí po celé chodbě, když po týdnu Lýdie stále neprobudí.
Vyčerpává všechny možnosti. Konzultace špičkových specialistů, hudbu, rozhovory. Naplňuje její pokoj květinami. Prakticky přichází jen z práce, aby byl každou volnou chvíli po jejím boku. Prosí, slibuje, dokonce šantažuje. V momentální šílenosti ji bozkává, připomíná si nesmyslnou pohádku o spící krásce a s každým dnem upadá hlouběji do zoufalství. Vydává se do zvířecí zuřivosti, rozbíjí židle, láme vázy. V hněvu vyhodí tašku, ze které se rozletí barevné sáčky krmiva. Kočky už nestihla nakrmit ty samé zbytečné kočky, které v něm vyvolávaly jen odpor zakrytý předstíranou lhostejností.
Hleďte! Pane Bože, jaký to je blázen!
Chtěl by všechno vrátit, otočit čas zpět, máchnout rukou a všechno napravit. Připravil by se na kolenou plazit vedle ní, vzít kočky domů, zamilovat se jen pro ně
Adrenalin najednou vysype ze žil. Unavený očišťuje nepořádek, třesoucíma rukama zvedá barevné sáčky, aby během deseti minut už stál před dveřmi té sklepní místnosti
***
Říká se to felinoterapie, ale neexistují zaznamenané případy pomoci v situacích jako ta naše, vážně se na něj dívá ošetřující lékař, sledováním, jak Petr přetahuje šestou přepravku do pokoje pacientky.
Budeme první, šeptá, když vypouští zvířata z klecí.
To jsou její kočky. Rozumíte? JEJICH! A já bych dal vše, co mám, jen abych jí to řekl. Jen
Upozorním personál.
Děkuji, měl jsem to udělat dřív Rozumíte? Já
Nikdy nesmí ztrácet naději. Všichni se učíme z chyb, nepodceňujte to.
Na to nezapomenu Už ne.
***
V poledne má Lýdie operaci. Jednoduchou, plánovanou. Hodinu pod anestezií, nenáročné zákroky a propuštění ve stejný den. A ani nevyžaduje jeho přítomnost. Přesto se usmívá, když vidí Petra, jak odhazuje rozvázanou kravatu a s hněvem nasazuje šestý výstroj na odolné a otevřeně prchavé kočky.
Její kočky. Ty podzemní, blechaté, pod kterými se před rokem probudila, snažící se nadechnout, aniž by chápala, co se děje.
Sedm párů vyčerpávajících pohledů, šest úlevných nádechů na hranici slyšitelnosti a jeden vítězný výkřik radosti, který nikdy nezapomene.
Možná proto teď, když má znovu projít tím, co se stalo, necítí strach. Vidí, jak unavený muž, jehož košile je posetá barevnými chlupy, se na ni zklamaně dívá, a usmívá se ještě širší. Pak se upřímně směje kolemjdoucím, kteří se otáčejí. Však muž v drahém obleku, obklopen šesti psevých, ale překvapivě upravených koček, každá táhne tenký vodítko do jiné strany, a ozývá se po ulici rozhořčené Mňau?! pohled není pro slabé nátury.
Operace. Jednoduchá. Plánovaná. Hodina pod anestezií, nenáročné zákroky a propuštění ve stejný den. A pokud nepřestanete kousat vše po cestě, příště zůstanete doma! tiše říká muž sedící na nemocničním dvoře, obklopen kočkami, na kolenou mu leží mírně poškrábaná, ale stále krásná kytice růží.
Podívá se na hodiny, pohodlně popadne šest barevných vodítek, rychle prověří, jestli šlemy nezvolna, a pak zamíří k oknu pokoje, kde se po operaci probouzí jeho žena. Brzy mu dovolí vstoupit. A konečně bude moct stěžovat na šest koček lenivců, kteří bez ní nechcou poslouchat.
A řekne jí, jak ji miluje. Bude ji milovat navždy. I když se jednoho dne ztratí v kočičím útulku, jehož výstavbu jeho firma financovala před několika měsíci.
Hloupý, samozřejmě Ale když si vzpomene na den, kdy otevřela oči, vždy si potvrzuje dokud je vedle něj, není v jeho životě nic důležitějšího než ta jeho hloupá Lýdie. A tak bude i nadále plnit ty bláznivé, ale zázračně šťastné výstřelky, které ji činí šťastnou.
Vždy, dokud není pozdě.
