Vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec, Karel, běhal po starém bytě na Vinohradech, kde jsem se často setkával s výschnutým poklepáním otce po hlavě. Rozmysli si, co říkáš! To je přece tvůj bratranec, pronesl můj otčím a zanechal mi lehký úder, který neskutečně nebolí, ale přesto bolí v duši. Moje matka, Anna, jen zamračena přikývla: Byl jsi také tak malý, potřeboval jsi péči a lásku. A to všechno jsi měl. Trochu mi to zčervenalo tvář, ale jen málo. Časem jsem si uvědomil, že jsem pro dospělé v tom domě jako kus nábytku starý křeslo, které si po přestěhování z chalupy do nového bytu jen obtěžně odkládají a jen na okamžik zahlédnou.
Do pěti let jsem žil šťastně, dokud se můj táta neodplavil a matka nezačala být smutná a občas plakala. Nebyl jsem moc odvážný se jí zeptat, kam táta zmizel; stačilo mi vědět, že se rodiče rozešli. Následující dva roky Anna pracovala v pražské nemocnici i na částečný úvazek v supermarketu, často vyčerpaná, sotva se usmívala, a vypadala jako člověk, který se ztratil v labyrintu svých starostí.
Chtěl jsem jí pomoci, ale nevěděl jsem jak. Největší pomoc je chovat se dobře, radila mi babička Jarmila a po otočení hlavy tiše dodala: Nezatlač prosím dítě k otci. Snažil jsem se poslouchat babičku i matku, nevrhal se na výstřelky, a ve škole pilně studoval. Když se jednou moje matka najednou usmála, vypadala mladší a krásnější, myslel jsem, že jsem jí to umožnil.
Mýlil jsem se. Anna se rozkvétala po setkání s Andrejem Kovářem. Brzy se vzali a Andrej nastoupil do našeho bytu. To je tátí bratr, synku, řekla matka. Bude ti otcem. To snad ne, Anno, odmluvil se můj nový otčím, jaký by mohl být otcem? Přikývl a řekl, že s tím nevidí problém. Já jsem však na toho sebejistého muže neměl rád. Vystupoval z bytu jako král, řídil si pravidla a matka ho jen obdivně sledovala. Kdo by takový muž chtěl?
Pokoušel jsem se vzdorovat, odmítal jsem se podřídit Andrejovi, ale když jsem viděl, jak se matka zarmucuje, zmlčel jsem. Babka mi zase radila: Tvoje matka už nebude tak těžce pracovat na dvou úvazcích. A Andrej, ač ne zlatý, je poctivý a pracovitý. Musel jsem se smířit, a tak jsme třemi vypadali slušně, dokud se nenarodil Juraj bráček, společný syn matky a otčima. Když jsem sledoval, jak dospělí šíří kolem toho červenéčkového, vrásčitého, křehkého miminka, připomínalo mi to radost z dřevěného zvířátka, které se roztřáslo v rukách.
Jednou jsem se zeptal, proč to dělají, a opět jsem dostal úder: Rozmysli si, co říkáš! To je přece tvůj bratranec. Ten úder byl jen lehký, ale bolavý. Matka přikývla: Byl jsi také malý a potřeboval jsi péči, a to jsi měl. Styděl jsem se, avšak jen mírně. S časem jsem pochopil, že jsem pro dospělé jen obyčejnou stoličkou, kterou si po každém přestěhování jen lehce odsunou a třeba na okamžik zakoplou.
Můj vnitřní svět byl bohatý. Četl jsem knihy o psychologii a snil, že jednou pomohu druhým. Brzy jsem však musel pomáhat matce s domácností, protože otčím byl často pryč v práci a jedině s Jurajem se Anna dokázala vypořádat. Doufal jsem, že mi věnuje více pozornosti, ale marně. Anna byla ponořena do starostí o mladšího syna a manžela; o mně myslela až poslední. Jedinou, kdo mi ukazovala lásku, byla babička, dokud nezemřela, když mi bylo třináct.
Tehdy jsem se skutečně vzepřel: Nejsem najat jako úklidový robot ani jako chůva! Vezměte si prosím svého Juraje! Matka se zarazila: Cože, to je tvůj brácha, je mu čtyři roky, jak můžeš? Otčím zavrčel: Vyrůstal jsi na vlastní pěst, není za co děkovat. Já jsem už nedokázal držet zuby: Už nejsi můj! zeptal jsem se: A kde můj pravý otec? Proč o něm vůbec nic neříkáš?
Rozčilená scéna skončila slzami matky a tím, že mě už nechtěli žádat o pomoc s Jurajem. O otci jsem se dozvěděl téměř nic. Vstoupil do mého života až tehdy, když jsem studoval na elektrotechnické škole v Brně. Tam jsem potkal chudého muže se šedivým obličejem a unavenýma očima. Přistoupil ke mně a řekl: Musíme si promluvit. Nejprve jsem byl nepřátelský, ale něco mě přimělo ustoupit. Oblečený v čistém obleku a vonící po levanduli, představil se jako Václav Efraim, a brumlil: Jsem tvůj otec. Přátelé se stáhli, aby nám nedávali problém.
Vážně? Odkud jsi? zeptal jsem se s úšklebkem. Rozumím tvému šoku, odpověděl Václav, ale není to jednoduché. Poslouchej mě a pak se rozhodneš. Přiznal mi, že před lety byl uvězněn za přepadení, po několika letech se vymanil, založil malou firmu na opravy aut a teď chce být součástí mého života. Nechtěl jsem tě ztrácet, ale bojím se, že bych tě zklamal, řekl.
Já jsem se rozplýval radostí, i když jsem to maskoval. Šli jsme do kavárny u Staroměstského náměstí, kde mi povídal o svých zločinech, o tom, jak se dostal z vězení, a jak se snaží spravit své chyby. Nesmíš říkat nikdy, řekl, a matce nevyčítat. Mluvil jsem s ním často, brali jsme se na výlety k Vltavě a navštěvovali jsme společně hrad Karlštejn. Cítil jsem se, jako bych našel křídla, konečně měl otce, který mě miluje a stará se o mě.
Matka si všimla mého šťastného výrazu a ptala se, co se děje. Přestože jsme se s otcem dohodli, že jí nic neřekneme, nedokázal jsem to udržet. Mám teď otce! Všechno je v pořádku! křičel jsem. Jaký to může mít smysl? Prý mě bránila mít otce, a říkala, že je to trest. On je jenom zločinec! Téměř mě zabil, napomenula. Ne, on je normální! Miluje mě, zatímco ty s Jurajem jen pobíháš. Vyměnili jsme si hrozby a výkřiky, až matka propukla v hystérii. Otčím nakonec zasáhl, obvinil mě z krutosti, ale ani mě, ani Juraje neukáral.
Když jsem chtěl odejít, otec mi řekl, že abych získal rodičovské právo, musím se nejprve zotavit. Bylo mi ještě půl roku do dospělosti, tak jsme zůstali tak, jak to bylo. Matka s mnou téměř přestala mluvit, ale nevyhodila mě z domu. Po získání maturitního vysvědčení jsem se přestěhoval do otcovského bytu v Plzni. Radost netrvala dlouho ve svých devatenácti letech Václav zemřel. Ukázalo se, že byl dlouho nemocný a nechtěl mě zarmoutit. V závěti mi odkázal byt, pár milionů korun a podíl na svém autoservisu. Smutnil jsem, ale brzy jsem se usadil, měl jsem stabilní příjem a vše bylo v pořádku.
Náhle mi zavolala matka, kterou jsem už dlouho neviděl. Vím, že už jsi bohatý, začala s nadhledem. Nejsem milionář, ale ne žiji v nouzi. Přiznala, že Andrej přišel o práci a nemůže najít novou, Juraj se chystá na vysokou školu a potřebuje peníze na učitele. Můžeš nám pomoci? prosila. To jsou peníze mého otce, kterého jsi nenáviděla. Měl jsi mi aspoň něco vrátit? odpověděl jsem. Jsi mi přece vychoval, a tak bych ti měl pomoct, pokračovala. Jestli máš nějakou lásku k Jurajovi, neříkej, že mi je to jedno!
Řekl jsem: Mluvím s tebou, ale už to není o mně. Pomalu jsem vstával, oči jsem přetřel slzami matky a odešel. Neměl jsem jí nic dlužiti, ať už peníze nebo lásku. Toto rozhodnutí jsem nezměnil.
