15.listopad2025
Drahý deníku,
přemýšlel jsem o Věře, které život od pěti let připomínal neúprosný pád. Po smrti matky, která zemřela na chřipku, se krátce poté rozloučila i s otcem. O šest měsíců později odešel i dědeček a babička přežila jen jeden rok. Věru po všech těch ztrátách přebralá stará teta Jana, která žila v odlehlé obci u Brna a sama vychovávala tři děti.
V domě tety Janiny nebyla Věra vítaná. Teta i její děti ji často křičela, šlapala na ni a neměla pro ni žádnou lásku. Občas se ale svinula ke krbu, zmlkla se a v slzách prosila ikony. Děti se k ní opatrně přitulily, snažily se ji utěšit a chvilku tak nastalo napjaté ticho.
Věra se snažila této neklidné rodině vyhýbat, bála se, že se stane terčem dalšího výbuchu hněvu. Sny o úniku a vlastním domově jí pomáhaly přežít. Vzpomínala na dětství u matky, kde vládla láska a pochopení. Kámo, už se mnou odejdeš? šeptala nemocná matka a hladila Věru po hlavě, jako když předtím předvídala svůj blízký odchod.
Čas plynul. Když Věře bylo osmnáct, rozloučila se s Janou a jejími dětmi. Neměla jasný cíl, jen touhu rychle odejít z toho nenávistného domu. Vrátila se do Prahy, odkud ji teta odvezla, a našla zde starý byt, který po letech opět pronajala novým nájemcům. Všude byl známý vůně domova, který ji připomínal dětství.
Uprchla do kavárny jako servírka. Dostávala štědré spropitné, obklopovali ji obdivovatelé a dokonce šampaňské teklo proudem. Přesto jsem viděl, jak se její mladá duše otřásá tím vírem emocí. Rok uběhl a Věra se ocitla sama s malým dítětem v náručí. Musela se vrátit do vesnice k Janě. Teta se na ni vyřkla, že už ses jen vylétla z kurníku a už máš kluk!. Přesto Věru přijala, a novorozenou dívku rovnou v místní kapli pokřtila jako Věru ať ti anděl strážný roztáhne křídla.
Dny a noci plakala, měla pocit, že jí budoucnost byla navždy zničena. V vesnici však nebyla nuda; práce nikdy nechyběla. Po čase se uklidnila, ale sen o útěku zůstával. Když dcera vyrostla, Věra opět toužila po odjezdu. Teta ji varovala: Pozor, milé, hříchy tě mohou strhnout do propasti. Buď opatrná, komu věříš.
V Praze nasadila dceru do školky a sama se ujalá jako pomocnice na stánek s orientálními sladkostmi. Majitel stánku, Asaf, pošlapával s Věrou po citlivých tématech, sliboval manželství, přestěhování a setkání s rodinou. Když se narodila další dcera, Asaf chtěl ji pojmenovat Jasmín, po své matce. Brzy po tom se však Asaf od ní odtáhl, přerušil veškerý kontakt a propustil ji. Věra se neodvážila znovu obtěžovat Janu; styděla se před ní jako matka dvou polosirotých dětí.
Bože, proč skáču z jedné bažiny do druhé? hněvala se Věra a rozhodla se vyhrabat se z tohoto bláta sama. Modlila se k Bohu, když se jí zdálo, že je v tom nejhorším. Teta jí často připomínala: Jsi teď bez rodu, spoléhej jen na sebe. Možná se ti rozsvítí sluneční paprsek do okna. Přestože teta byla tvrdá, stala se Věře příkladem vytrvalosti vychovala vlastní děti i Jana, která se o svůj sirotka postarala, i když měla vlastní rodinu.
Roky plynuly, Věra se stávala opatrnější v mezilidských vztazích a v podstatě žádné už neměla. Děti rostly, starosti se hromadily. Věru zatížila těžkou křížovou zátěž, osud nazývala hořkou pelyní. V třicet sedmi letech však potkala Valerii, který ji zaujal v penzionu. Viděl, jak se stará o své dcery, jak se usmívá a jak ji někdy zachytí přímý pohled.
Valeria se s Věrou rychle spřátelil. Prvního večera mu Věra otevřeně vyprávěla o svém těžkém životě chtěla si jen vypustit svůj vztek. Valeria poslouchal, přikývl, a na konci řekl: Věro, vezmi si mě za manžela, nebudete litovat. Stali se manželi, Věra, Věra a Jasmína se s Valeriem spřátelily. Valeria je miloval a Věru zbožňoval. Přesto Věra zůstávala chladná, pochybuje o jeho lásce, bojí se, že se spálí. Nepřiznávala Valerii své city, řekla si: Manžela mám, už je nakrmený a vypraný, co víc?
Valeria ji často zmiňoval o společném dítěti, ale Věra odmítala. Jednoho dne, rozzuřený, vykřikl: Sněžná královno, podívej se na mě alespoň trochu milostně! Věra odpověděla: Co, prase na provázku? Ať odcházejí, nebudu brečet. Když se jednou vrátila domů, Valeria už nebyl. Odešel navždy.
Co mu chybělo? zamyslela se Věra. Zpočátku ji svoboda bavila jedla, co chtěla, spala, co chtěla, nikdo ji neštěkal za neumytejší nádobí, za nezátočené ponožky nebo špinavé boty. Svoboda byla sladká. Léta však plynula, dcery se provdala, odletěly z hnízda a Věra zůstala sama se svou svobodu a vzpomínkami. Toužila po setkání s Valeriem chtěla jen na okamžik zahlédnout, jak žije. Dvacet let uplynulo, vše ji připomínalo včerejšek.
Přes společné známé zjistila Valeriův nový domov na předměstí. Věra se rozhodla navštívit. Když mě potká Valeriova manželka, představím se vzdálenou příbuznou. Přišla ke vstupním dveřím, kde ji přivítala žena kolem čtyřiceti pěti let.
Koho hledáte? zeptala se.
Dobrý den, je tu prosím Valeria? ptala se Věra opatrně.
Byl tu Co s ním chcete? zeptala se hostitelka.
Já jsem sestřenice. Anička, odpověděla Věra rychle vymýšlenou jménu.
Jsem Lučie, jeho vdova, pozvala Věru dovnitř. Věra se zakymácela, cítila se slabá. Lučie ji podala k posteli, podala vodu.
Kdy se to stalo? zeptala se Věra sotva slovy.
Před rokem. Valerka byl těžce nemocný. Měl tajnou milenku. Miloval ji do nejhlubšího šílenství. Já ho milovala a odpouštěla, ale přesto jsem plakala. Neměli jsme děti, Valerka nechtěl. Pak přišla Věra a chtěla ho. To je můj příběh.
Lučie se rozplakala, pak tiše vydechla. Věra se zachvěla, ale nakonec řekla: Jsem já, Věra. Chtěla jsem se jen setkat s Valerou. Přišla jsem příliš pozdě, rozlámal jsem jeho srdce. Nepřijala jsem lásku, soucit, péči Jsem sirotka od pěti let. Teta mě přijala, ale nechtěla jsem ten život. V snech jsem často utíkala. Když jsem dostala pas, viděla jsem jen sebe a svobodu. Chci najít čistou lásku, ale život mě učí tvrdě a štěká do bláta. Proto jsem nikomu nevěřila. Valerka to cítil.
Lučie odpověděla: Byla jsi pro něj svatyní! Kdybys přišla o rok dříve, možná by se uzdravil. Já ale slyším tvůj výpověď Zdá se, že jsi bezúhonná. V dětství ti láska nedošla. Všechno jsi nestihla.
Věra jen pokrčila rameny, obě ženy se objaly jako sestry a spolu oplakala hořké vzpomínky.
Závěr mi připadá jasný: život může být krutý, ale jen když se naučíme spoléhat na sebe a přijmout vlastní sílu, můžeme najít světlo i v nejtemnějším okně.
Petr, starý přítel Věry.
