Nedbalost může mít různé podoby, zaslechla Veronika útržek ženského hlasu, který se ozval za rohem. Někdy stačí zavřít oči a předstírat, že něco nevidíme, že nás to netýká. A jindy je to až zločinné.
Ach, Maruško, to jsou jen filozofické výlevy, přitom odezval druhý ženský hlas.
Veronika se odvrátila k oknu, sledovala projíždějící domy, auta a kolemjdoucí v rozbřesku malého městečka, kde se vše pomalu probouzelo k životu.
Cestovat městskou dopravou jí dnes nesláskyplně vadilo. Přestože jí Jiří večer zavolal a řekl, že bude muset celou noc zůstávat v práci, neměla se z čeho zlobit práce je práce. Často se jí nabízelo, že ji od kolegů odveze mladý muž, který se na ni znepřirozeně zajímal, ale odmítala. Nezbedné je, když vdaná žena jezdí s cizími muži
Znovu vytáhla číslo manžela, naslouchala nekonečným ozvěním na linkách, s povzdechem hovor přerušila a schovala telefon do kabelky.
Znovu se upřená podívala z okna. Zaneprázdněný, asi. Vždycky v nejnevhodnějších chvílích přemítala. V žaludku se jí točila těhotenství, mělo první známky. Náhle se jí kvákla v břiše a klesl jí žaludek.
V práci se Veronika snažila odklonit od špatné nálady. Ředitel řetězcového obchodu téměř nikdy neměl volnou minutu. Sice ji pořádovala nevolnost a závratě, ale k zamýšlení na to neměla čas. Navíc dnes mělo přijít šetření z ústředí. Vytáhla z pokladny bílou, kudrnatou prodavačku Dašu:
Daško, pomoz Aničce umýt chladničku, jinak nás všechny sežere! Musím se pustit do zpráv!
A zmizela do své kanceláře.
Daša, jakmile si všimla, že Veronika zmizela, naklonila se ke kolegyni, která uspořádávala lahve s mlékem, a šeptala:
Aničko, slyšela jsi, že Verčino manžel ji podvádí?
Anka rozšířila oči a vyděšeně se podívala na Dašu:
Co to povídáš? Je to pravda?
Viděla jsem ho ráno vycházet z domu mé spolužačky Libuše. A ona ho políbila na rozloučenou! To je šílený, že?
Tak to Veronice musíme říct. Proč mi to říkáš?
Daša se zasmála a otáčela prstem u spánku:
Jsi hloupá, Aničko? Proč? Všichni nějak bloudí, co? Navíc se možná rozvedou!
Anka se zamyslela a odpověděla:
Rozvedou se nebo ne, je to jejich volba. Ale pravda, kterou vědí, patří Veronice Možná je lepší, když se rozvedou, protože rodinu na podvodu postavit nemůže.
Daša se znovu zasmála a s lehkou pohrdáním pohlédla na kolegyni:
To není naše věc. Laskaví lidé jako ty končí vinni.
Anka povzdechla a nechtěla sporu. Možná měl Daša pravdu, ale něco ji neustále trápilo. S Veronikou byla Anička v úzkém přátelském vztahu, téměř kamarádky. Od dětství ji učili, že hořká pravda je lepší než sladká lež, že bolestné odhalení je čestnější než iluze pohodlí
Obchodní manažer Daniel, když spatřil ve skladu vyčerpanou Veroniku, možná něco cítil. Pila kávu a dopisoval zprávu na notebooku.
Verko, nebuď smutná, všechno bude v pořádku, usmál se.
Veronika mávla rukou a povzdechla:
Já se nebojím. Jiří nezvedá telefon, a proto se hádam.
Daniel mlčel. Veronika ho měla ráda už od chvíle, kdy nastoupil do obchodu jako prodavač. Brzy se ukázal jako chytrý a pilný chlap a byl povýšen na manažera.
Možná je zaneprázdněný vyhrkl Daniel. Neměl právo zasahovat do cizích vztahů, i když viděl, že manžel k ženě chladně přistupuje.
Asi ano, usmála se Veronika, schovala telefon do kapsy a spěšně vyšla.
V hale se rozběhla zmatek dorazili kontrolní úředníci
Další týden Anička, když sledovala Veroniku, nemohla najít klid. Z povídek kamarádek věděla, že manžel často zůstává v práci až do noci, že těhotná Veronika musí jezdit městskou dopravou, i když by ji mohl dopravit, a autobusy v jejich malém městečku často zpožďují.
Rozhodla se prověřit své podezření. Ráno oznámila, že přijde pozdě, a ocitla se před domem té předpokládané milenky.
Matka řekla Aničce, že s těmi, které máš ráda, může bolet srdce. A dnes se to potvrdilo když uviděla šťastného Jiřího objímat světlovlasou blondýnku, líbat ji a slibovat večerní setkání, ucítila v srdci ostrý bod. A taková podvodnice žije s Veronikou! Dobrá, ochotná, vždy připravená pomoci, a přesto žije s tím podvodníkem!
Ten večer se rozhodla jednat. Neřekne to slovy, ale po jiném způsobu. Když Veronika odešla, Anička vstoupila do skladu, kde právě Daniel připravoval odchod domů.
Dan, potřebuju mluvit, zamračila se.
Daniel se na ni podíval zmateně.
Co se týká Verky? vysvětlila Anička. Viděla jsem vlastnoručně, že ji manžel podvádí.
Daniel zamyšleně sklopený pohledem:
To je jejich soukromý život Je vhodné se vměšovat?
Vhodné, ne? pohrdavě odpověděla Anička. Musí to vědět.
Je těhotná, co když se něco stane? namítl.
Pak je osud, přerušila Anička. Pravda je důležitější než lež. Veď mě do vesnice, kde máme babičku, co zná mocné léky. Už to vyřešíme, pravda ji najde sama.
Daniel se zachvěl.
Verona ti přeci tady líbí, vyčítala Anička. Nenecháš ji zjistit pravdu?
Daniel povzdechl a souhlasil.
Babička Zdena přivítala mladé lidi s vřelým úsměvem. Vypadala spíše jako obyčejná stará paní s šedivým pruhem ve vlasech, v rozpadlé svetrí a dlouhé sukně pod koleny, z níž vykukovaly pokrčené nohy v teplých punčochách. Její pohled, šedé oči, byl pronikavý, jako by dívaly přímo do duše.
Anička jí podala fotografii Veroniky a vyprávěla, co ji trápí. Zdena se usmála, zapálila svíčku a přiložila ji k displeji telefonu.
Vidím, že jejím manželům není předurčeno. Rozvedou se, ale později. Není dobrý, lže a podvádí. Žena má čistou duši.
Lze to urychlit? zašeptala Anička.
Nemohu urychlit, nemohu zasahovat. Ale pravdu jí pomohu spatřit. Pak se sama rozhodne
Zdena vstoupila na chladnou terasu, přinesla plátěný sáček a velký hrnec. Vyndala z hrnce hrst bylin a šeptala, když je sypala do sáčku:
Polní bylinky, vánek louky, pomozte Veronice odhalit pravdu. Ať se stane…
Je těhotná, zeptal se Daniel, znepokojený. Zdena zamrkala a s úskokem mu odpověděla:
Nemusí se bát, jsou to heřmánek, tisíciletka a pár dalších neškodných rostlin. A ty, synku, jsi připraven vzít toto dítě za své, pokud se zbaví svého podvodníka?
Daniel se sevřel a přikývl:
Jsem připraven. Cizí děti neexistují.
Přidání bylin Veronice bylo nejtěžší částí plánu. Navíc jí často nevolilo. Večer, těsně před zavřením, Veronika toužila po rychlém občerstvení.
Udělám ti to, posaď se! rychle řekla Anička a vběhla do skladiště, uchopila balíček těstovin, pošlapala si v kapse sáček Zdeny a vyběhla zpět.
Daniel seděl u stolu v tichosti. Doufal, že Veronika opustí podvodníka, ale nebyl si jistý, zda jejich zásah je správný. Je v pořádku vměšovat se do tak soukromých věcí?
Anička vydechla úlevou, když Veronika dojedla poslední lžičku nudlí. I ona, stejně jako Daniel, se bála, ale povinnost a pocit spravedlnosti byly silnější.
Následující ráno Veronika opět usedla k oknu ve vlaku, pozorovala krajinu a neslyšela, co řidič povídá po telefonu, dokud nezaznělo:
Vážené cestující, omlouváme se, ale musíme jet obchvatem kvůli velké dopravní zácpě u železničního přejezdu.
Pak se věc vykládala jako ve špatném snu muž vycházel z cizího domu, objímal blondýnku, líbal ji na rozloučenou. Veronika vyskočila k oknu, hlavu se jí zatočila, břicho bylo jako by bouchlo a náhle se rozmazalo.
Probouzela se v nemocnici. První, kdo ji viděl, byla Anička.
Verčo omlouvám se, to je asi moje vina
O čem mluvíš? zakřičela Veronika. Viděla jsem Jiřího s Libuší Kotovou. On?
Do místnosti vstoupil Jiří, zarmoucený pohled. Sotva stihl říct slovo.
A co děláš u Kotové po nocích? vyhrkla Veronika.
Verono, promiň doktor ti zakázal, ale já musím Musíš pochopit, pokud chceš zachovat rodinu ze slova se mu slábla úsměv.
Jdi pryč! Až se propíšu, podám rozvod! křikla Veronika.
Jiří se stáhl, nechtěl se bránit. Pak se zeptala:
Co s dítětem? Nevíš?
Lékař řekl, že je v pořádku. Hrozilo selhání, ale vše dopadlo dobře, ujišťovala ji Anička.
Do pokoje vstoupil Daniel s velkým košíkem ovoce. Lékařka, která přišla po něm, poznamenala, že je příliš mnoho návštěvníků najednou.
Nechte ho prosím, prosila Veronika, posadila se na postel.
Lékařka povzdechla a zamávala rukou. Anička odešla, a Daniel zůstával s Veronikou.
Verko, opravdu jsem se o tebe bál o tebe a maličké, začal nesměle.
A ty jsi o mě vždycky měl starost, usmála se Veronika, na rozdíl od některých.
Zapomeň, usmál se Daniel.
Anička se vrátila:
Verko, musím přiznat. To všechno jsem připravila, abys zjistila jeho nevěru. Nemohla jsem jen tak koukat, jak tě podvádí. Prosím, nebuď na mě naštvaná.
Veronika se zasmála, chvíli přemýšlela a řekla:
Byl bych naštvaný, kdybych věděl a nic neřekl. Nelíbí se mi lež. Mimochodem, zdálo se mi, že stará babička řekla, že podvodník není tvůj osud. Ten, kdo přijde s darem, když se probudíš.
Veronika se podívala na Daniela, který na ni nepřestával zírat.
Anička usedla na stoličku, položila Veronice ruku na dlaně a jemně ji pohladila. Nyní byla přesvědčená, že udělala správně. Špatní lidé je třeba odstranit z života, dokud na to stačí čas. Hlavní je mít po ruce pravé přátele a milující lidi. Všechno ostatní se časem vyřeší.
Život nás učí, že pravdu nelze potlačit a když ji odhalíme, přinese nám svobodu a možnost začít znovu.
