26.listopadu2025
Dnes jsem přemýšlela o souboji, který se rozhořel mezi mou matkou a mnoua jak se zdá, o tom už není co rozhodovat. Kdo se staral o babičku, je jedno, byt právně patří mně! hádala se se mnou Alena, moje matka.
Alena mě hrozila soudním sporem. Proč? Protože byt, který kdysi patřil mojí babičce Věře Svobodové, nepatří ani jí, ani mně, ale mé dceři. Matka to považuje za nespravedlivé; chtěla, aby byt po babičce připadl jí. Babička však rozhodla jinak nejspíš proto, že jsme s Petrem Dvořákem posledních pět let v jejím domě žili a o ni se starali.
Moje matka je snad největším egocentrem, jakého jsem kdy potkala. Vždy upřednostňovala vlastní zájmy před potřebami ostatních. Byla třikrát vdaná, měla dvě děti mě a mou mladší sestru Janu. S Janou se máme dobře, s matkou už ne.
Na otce si vůbec ani nepamatuji. Rozvedl se s Alenou, když mi bylo dva roky. Do šesti let jsem žila s matkou v babiččině domě. Babičku jsem tehdy vnímala jako nepříjemnou, pravděpodobně protože Alena neustále plakala. Až když jsem dospěla, uvědomila jsem si, že Věra byla dobrá žena, která chtěla, aby její dcera byla samostatná.
Poté se Alena provdala podruhé a já jsem se přistěhovala k jejímu novému manželovi, ke kterému se později říkalo stépatřič. V té manželství se narodila Jana. Alena žila se svým stépatřičem sedm let, rozvedla se a my jsme se nevrátili k babičce. Stépatřič nás na nějaký čas ubytoval ve svém bytě. O tři roky později se znovu provdala a přestěhovala se k dalšímu muži.
Ten nebyl nadšený z toho, že má přijaté děti, ale nikdy nám neublížil; spíše nás přehlížel. Má matka se o nás skoro vůbec nestarala byla stále zaneprázdněná svým novým manželem, žárlila na něj a často házela rozbité sklo po podlaze.
Jednou za měsíc se Alena snažila sbalit věci, ale stépatřič ji vždy odradil. Jana i já jsme si na to zvykly a přestaly jsme mu věnovat pozornost. Proto jsem já převzala výchovu Jany, protože matka neměla čas. Naštěstí jsme měli babičku; pomáhala nám, dokud jsem se nevyprchala a nepřestěhovala se do studentské kolejky, zatímco Jana zůstala u Věry. Můj otec se na Janu podílel, matka nás volala jen během prázdnin.
Zvykla jsem si na to, že má matka je spíše chladná a nezúčastněná. Jana na to reagovala hněvem, zvláště když matka nešla na její maturitní ples a vyhrotila se, že ji to urazilo.
Díky vyrůstání jsme se staly dospělými. Jana se provdala a přestěhovala se do Brna. Já a Petr jsme nechtěli spěchat s manželstvím, i když jsme spolu už dlouho; bydleli jsme v pronajatém bytě v Praze. Často jsem navštěvovala Věru, která byla naším útočištěm. Když ale onemocněla a končila v nemocnici, řekli nám, že potřebuje stálou péči. Začala jsem ji dennodenně navštěvovat, přinášela jsem jí nákupy, vařila, uklízela a hlavně jsem dohlížela na včasné užívání léků.
Šest měsíců jsem se o ni starala i s Petrem, který opravil pár věcí v bytě a pomáhal s úkladem. Věra pak navrhla, že bychom se k ní přestěhovali, abychom šetřili na nájem. Souhlasili jsme bez váhání naše vztahy byly pevné a Petr se jí moc líbil.
Po šesti měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Rozhodli jsme se dítě zachovat, a Věra byla nadšená, že se brzy stane prababičkou. Vzali jsme se jednoduchou svatbou a oslavili jsme v místní kavárně s rodinou. Matka se vůbec nehlásila, ani mě neobsluhla telefonickým pozdravem.
Když mělo naše dítě Míla dva měsíce, Věra upadla a zlomila si nohu. Bylo to pro mě velké zatížení starala jsem se o babičku i o novorozené dítě a zoufale jsem potřebovala pomoc matky. Zavolala jsem Alenu a prosila o podporu, ale ona odmítla, slíbila, že přijde později, a pak slovo nezaplatila.
O půl roku později Věra prodělala mrtvici a upadala do postele. Péče o ní bez Petra by byla neúnosná. Díky jeho podpoře se Věře podařilo po čase mluvit, chodit a jíst. Žila ještě dva a půl roku a mohla sledovat, jak Míla první kroky. Zemřela tiše ve spánku; pro mě i Petra byl to těžký úder. Opravdu jsme ji milovali a stále nám chybí.
Matka se přišlo jen na pohřeb. O měsíc později se vrátila, chtěla byt pro sebe. Myslela si, že po Věre bude patřit jí, ne věděla, že babička po narození mé dcery udělala v katastru zapsaný dar. Proto neměla žádný nárok.
To matku rozzlobilo. Požadovala, abych jí byt předala, jinak mě bude žalovat. Jaká je tedy tahle žena! Okradla starou, přisvojila si byt a teď v něm žije! Křičela, že je jedno, kdo se o babičku staral, ten byt má mít.
Mám však právníka i notáře, kteří potvrdili, že byt patří nám Věře byl dar, který se po narození Míly automaticky přešel na nás. Nemyslím si, že matka kdy dostane ten byt. Pokud se nám narodí druhé dítě a bude to holka, jméno ji dáme po Věře.
Zapisováno v deníku, s nadějí, že pravda nakonec zvítězí.
