Ondřej Svoboda se dnes rozhodl oženit s Natálií úmyslně, aby způsobil bolest Marie. Chce jí dokázat, že po její nevěře ho nic neudrželo. S Míšou, její dívkou, byl téměř dva roky pohromadě. Miloval ji až do šílenství, byl připraven podložit nebe a přizpůsobit celý život jejím snům. Z jeho pohledu se věci měly zvrtnout k svatbě, ale její neustálé vyhýbání se rozhovorům o manželství ho rozčilovalo.
Na co nám svatba teď? Já ještě nedokončil vysokou školu, a ty máš ve firmě nic. Žádná řádná auto, žádný vlastní byt. A upřímně, nechci žít s tvou sestrou ve stejné kuchyni. Kdybychom neprodali ten dům, žili bychom si v pohodě a neznali problémy takovou odpověď často slyším od Marie.
Ondřejovi to bolí, ale uznává, že v jejích slovech je pravda. On a sestra Olinka bydlí v rodičovském bytě, podnik právě rozjíždí a on je ještě student posledního ročníku. Musí převzít řízení věcí na sebe, aniž by čekal na diplom. Dům prodali se souhlasem Olinky, aby zachránili rodinný majetek. Po půl roce se nahromadily dluhy, a oba ještě studují. Prodej umožnil splatit všechny závazky, doplnit zásoby obchodu a i ušetřit pár tisíc korun.
Marie se drží názoru, že je třeba žít přítomností, ne čekat na představované zítřky. Z jejího úhlu je to snadné, když všechny starosti nesou rodiče. Ondřej se najednou stal dospělým má povinnosti vůči sestře, podnik, domácnost. Věří, že se všechno usadí bude dům, auto i zahrada.
Nic neukazuje na neštěstí. Dohodnou se jít do kina a Míša požádá, aby jí nenavazoval sama dojede. Ondřej čeká na zastávce, když najednou spatří, že Míša přijíždí drahým autem. Vystoupí, podá mu knížku a říká:
Omlouvám se, už spolu nemůžeme být. Vydávám se za muže a odjede k autu.
Ondřej je v šoku. Co se stalo během pár dní jeho nepřítomnosti? Když se vrátí domů, Olinka vše pochopí z jeho tváře:
Už to víš?
Jen přikývne.
Ona se chystá vdát za boháče. Požádala mě, abych byl svědkem odmítla jsem. Je zrádkyně! Za tvými zády se točí s ním
Ondřej objímá sestru, hladí ji po hlavě:
Uklidni se. Ať má to dobře. My budeme ještě lépe.
Potom se celý den zavře ve svém pokoji. Olinka ho přesvědčuje, aby vstal:
No pojď, udělala jsem palačinky
Do večera vyjde s ohněm v očích:
Připrav se.
Kam? Co si myslíš?
Ožením se s první, kdo souhlasí odpoví chladně Ondřej.
To nejde! To není jen tvůj život marně se ho snaží zastavit sestra.
Nepůjdeš půjdu sám, řekne rozhodně.
V parku je spousta lidí. Jedna dívka si kroutí prstem u spánku, druhá utekla vystrašená. Třetí se na něj podívá do očí a řekne ano.
Jak se jmenuješ, krásko?
Natálie.
Musíme oslavit zásnuby! a vytáhne Natálii a Olinku do kavárny.
U stolu nastane nepříjemné ticho. Olinka neví, co říct. V Ondřejově hlavě se víří myšlenky na pomstu. Už se rozhodl: udělá vše, aby se jeho svatba konala dvacet pátý den.
Myslím, že je tu vážný důvod, proč jsi nabídla ruku neznámé dívce, přeruší Natálie ticho. Pokud je to spontánní rozhodnutí, nebudu se urážet a odejdu.
Ne. Už jsi dala slovo. Zítra podáme žádost a pojedeme na setkání s tvými rodiči.
Ondřej mrkne:
Začneme tím, že si budeme říkat ty.
Celý měsíc do svatby se potkávají denně, povídají si, poznávají se.
Můžeš říct, proč právě tak? zeptá se Natálie.
Každý má ve skříni své kostry, vyhne se Ondřej.
Hlavně, aby nám nebránily žít.
A proč jsi souhlasila?
Představila jsem si, že jsem princezna, kterou princotc dává za první, koho potká. V pohádkách to vždy končí dobře: Žili šťastně až do smrti. Chtěla jsem to vyzkoušet.
Ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Velká láska zanechala rozbité srdce a menší ztrátu úspor. Přitom ji naučila rozeznávat lidi. Svůdníci, kteří se poletovali v dvoře, Natálie odražela hned na první pohled.
Nebyla to o hledání jediné, ale věděla, že potřebuje rozumného, samostatného muže, schopného činit. V Ondřejovi vidí rozhodnost a seriózní přístup k věci. Kdyby měl sestru místo přátel, Natálie by mu neustoupila.
Takže jsi princezna? zamyslí se Ondřej nad dívkou. Nesmělá, Vlastimila nebo Rusalka?
Polib mě a zjistíš, usměje se.
Polibku ani dalšího nemají.
Ondřej sám připravuje svatbu. Natálii zůstává jen vybírat z toho, co on nabízí. Dokonce šaty a vestičku kupuje on sám.
Budeš nejkrásnější, opakuje.
V úřadu pro registraci manželství (RÚM) je nečekaně konfrontován s Marií a jejím snoubencem. Ondřej nasadí úsměv:
Dovol, abych tě pozdravil, políbil bývalou na tvář. Buď šťastná se svým peněženkou na nohou!
Není třeba cirkus, nervózně odpoví Míša.
Pozorně zhodnotí natálenou Ondřejovu volbu. Je statná, krásná, ne jen hezká působí jako královna. Míša ve všem prohrává. Žárlivost ničí duši. Štěstí chybí. Cítí, že udělala chybu a nedostane to, co očekávala.
Ondřej se vrací k Natálii:
Všechno je v pořádku, řekne napjatě.
Stále ještě není pozdě se zastavit, šeptá Natálie.
Ne. Hrajeme do konce.
A ve chvíli, kdy se dívá do smutných očí své nyní manželky, uvědomí si, co udělal.
Udělám tě šťastnou, říká a věří svým slovům.
Začínají rodinné každodennosti. Olinka a Natálie rychle najdou společnou řeč, dobře se doplňují, jedna doplňuje druhou. Impulzivní Olinka se učí ovládat emoce, Natálie dovedně řídí domácnost a nenápadně všemu vládne.
Jako zdatná ekonomka a specialistka na účetnictví a daně Natálie rychle uvede finance do pořádku. Po půl roce otevřou druhý obchod, a později založí tým řemeslníků už neprodávají jen stavební materiál, ale i provádějí kompletní rekonstrukce. Zisky rostou několikanásobně.
Ukázala se jako pravá Vlastimila Moudrá dokázala předkládat své nápady tak, že je Ondřej považuje za své. Zdálo se, že jen žije a radostně. Ondřej však cítí, že chybí ten rozbouřený pocit, který měl s Míšou. Všechno je vyrovnané, předvídatelné, klidné. Rutina, pomyslí si, která nasává jako mlha. To nemám rád tím je vše řečeno.
Díky Natáliině úsilí vstoupí na novou úroveň začnou stavět chalupy na klíč. První dům postaví pro sebe.
Čím lépe šlapou věci, tím častěji Ondřej vzpomíná na Marii: Kdyby jen vydržela trochu déle. Viděla by, jaké auto teď řídím. A dům to není chalupa, ale zámek! chlubí se. Čím častěji si říká: Co kdyby
Natálie pozoruje, jak muž trpí. Chce být milovaná, ale srdci tím víc cizím se nelze rozkázat. Ne všechny pohádky mají šťastný konec, pomyslí si hořce, ale naději neztrácí jméno jí zavazuje.
Olinka také pozoruje bratra.
Ztratíš víc, než najdeš, říká, když ho zahlédne na Mariině profilu na sociálních sítích.
Nezasahuj! odeříká Ondřej.
Olinka mu zúží oči:
Blbče, Natálie tě opravdu miluje, a ty si s tím děláš legraci!
Právě to mi chybělo aby mi dítě rozkázalo, zuří Ondřej. Čím více ho táhne k Marii, tím víc jí píše.
Míša si stěžuje, že její soukromý život se nevydařil. Manžel ji vyhnal bez ničeho. Nedokončila vysokou školu. Nemá stálou práci, nevrátila se k rodičům, žije v pronajatém bytě ve městě.
Několik dní Ondřej váhá: Jít? Nebo ne? Ale okolnosti ho donutí zůstat doma několik dní Natálie odjíždí k nemocné babičce na venkov.
Rozhodne se, domluví setkání. Letí k jejímu městu, neohlíží se na semafory. Srdce mu buší, představuje si, co řekne, kam půjde s ní.
Realita je tvrdá
Jaký jsi krása, Marie mu přistoupí k šíji.
Vůně neumytej těla zasáhne nos. Ondřej se s neúctou odtahuje:
Lidé se dívají.
Mně to nevadí! směje se.
Krátká sukně, levný makeup, parfém pocházející z pochybností Tato vulgární žena se mu zdá rovnocenná s Natálií: Už byla taková dřív. Proč jsem to neviděl? trápí ho, když sledí, jak bývalá milenka pije pivo.
Dej mi peníze, vrátím ti, Míša hravě olizuje rty.
Už neví, jak se jí zbavit.
Omlouvám se, mám věci, vstane Ondřej od stolu.
Setkáme se ještě?
Nemyslím si, přivolá číšníka. Účet, prosím.
Chci ještě zůstát, protáhne Míša.
Nech dívku odpočinout v rámci té částky, v číšníkově podnose se objeví velká bankovka.
Chlapík přikývne s porozuměním.
Domů míří na hranici povolené rychlosti.
Přesně tak, blbečku, křičí na sebe Ondřej. Olinka měla pravdu! Proč jsem to všechno začal? Třeba nešlo to zbytečně.
Nikdy jsem neřekl, že bych se nazýval Natálií. Nemám nikoho bližšího a dražšího, náhle ztichne, uvědomí si to. Pět minut sedí a přehrává si roky od svatby.
Ondřej vidí před sebou tvář manželky, její oči jasně modré, s lehkým leskem, vzpomíná, jak Natálie usmívá při jeho příchodu, jak jemně mu prohrává dlouhé, upravené prsty vlasy.
Slibil jsem, že ji udělám šťastnou, přemýšlí, otočí se, nastartuje auto a po dvaceti kilometrech se vydá na venkovskou silnici.
Týden je moc dlouho. Nemohl jsem bez tebe ani dva dny přežít, říká, když Natálie vyběhne mu naproti z babiččina domu.
To už jsi blázen, usmívá se mezi slzami.
Natálie, má lásko, šeptá Ondřej do ucha své manželky, a oba se točí v hlavě radostí.
