Nedotýkej se věcí mé matky, řekl manžel.
To jsou mé matčiny šaty. Proč jsi je sbalil? ozval se hlas muže, cizí a chladný.
Vyhodíme je. K čemu nám jsou, Jardo? Už zabraly polovinu skříně, a já potřebuji místo na zimní deky a náhradní polštáře. Všechno je u nás rozházené, jak se patří.
Olga, praktická jako vždy, stáhla z ramínek úsporné svetříky, sukně a lehké šaty své zesnulé tchyně. Vlasta Nováková pečlivě pověšovala téměř vše, co měla, aby to vypadalo úhledně. Naučila tak i svého syna. U Olgy v skříních však vládla totální nepořádek: každé ráno se propadala mezi regály, hledala požadovanou blůzu, stěžovala si, že nemá co na sebe, a pak žehla rozmačkané kusy žehličkou; vypadaly, jako by je přežvýkala kráva.
Uplynuly pouhé tři týdny od okamžiku, kdy Jan odvezl maminku na poslední cestu. Vlastníka domova, Vlastu Novákovou, čekala téměř beznadějná léčba rakovina čtvrtého stupně se šířila bez milosti. Jan si vzal matku k sobě; během jednoho měsíce zemřela. Když se po dlouhém pracovním dni vrátil, našel její věci vyhozené doprostřed chodby jako odpad. Zůstal jako přikovaně stát. To je všechno? Takový vztah k mé matce? Vybavil jsem je a hned zapomněl?
Proč se na mě díváš jako Lenin na buržoazii? odseknula Olga.
Nedotýkej se těch věcí, zasyčel Jan skrz sevřené zuby. V hlavě se mu rozprostřelo takové mrazení, že na chvíli přišel o citlivost rukou i nohou.
K čemu nám ten starý odpad!, vyjekla Olga, rozzuřená. Myslíš, že si chceme v domě udělat muzeum? Tvoje maminka už není, přijmi to! Kdybys se o ni staral, když ještě žila, možná bys věděl, jak moc trpěla!
Jan se zachvěl, jako by ho práskla bič. Odešli, než udělám něco, co nebude možné napravit, zašeptal rozhozeným hlasem.
Olga se jen zasmála: Jistě, psychické V jejím světě se totiž každý, kdo měl jiný názor, okamžitě stal psychickým.
Bez bot na nohou jan zamířil ke skříni v chodbě, otevřel horní dveře až ke stropu, postavil se na stoličku a vytáhl jednu z krabiček s kostkovaným vzorem. Měli jich asi sedm, použili je při stěhování do nového bytu. Do jedné pak pečlivě složil všechny Vlastiny šaty, neházejíc je, ale svinul je do drobných pravoúhlých balíčků. Na vrch položil maminku bundu a krabici s botami. Malý tříletý syn mu pomáhal a dokonce do krabice hodil svůj plastový traktorek. Pak Jan našel v předsíni klíč a schoval ho do kapsy.
Tati, kam jdeš? zeptal se chlapec.
Jan se s hořkou úsměvností chopil držadla dveří. Za chvilku se vrátím, běž k mamince.
Počkat! zakřičela Olga, vystoupivše v prahu obýváku. Odhazuješ? Kam? A večeře?
Díky, už mám dost tvého zacházení s mojí matkou.
Kde to jdeš tak pozdě? Co s tím máš v plánu?
Jan bez otázek vyšel ven s krabicí, nastartoval Škodu Octavia, vyjel z dvora a zamířil na Dálnici D1. V proudu aut nebral v úvahu silnici; vše ostatní se posunulo do pozadí pracovní projekty, letní dovolená, i vtipné stránky na sociálních sítích, které rád občas četl. V jeho mysli se plazila jediná myšlenka, a celý život se soustředil na ni. Všechno drobné a nevýznamné uplynulo jako spálený popel spravedlnosti. Zůstalo jen to nejcennější děti, žena a maminka. Obviňoval se za její smrt přehlédl jsem, nezvládl jsem to včas, vždycky něco jiného, práce, zábava. Maminka nechtěla být zátěží, a Jan ji navštěvoval méně, volal méně, zkracoval i ty krátké rozhovory.
Po třetině cesty zastavil u pohoštěné kavárny u silnice, rychle se najedl a další tři hodiny jel bez zastavení. Jednou se podíval na západ slunce, když červené praskliny roztrhaly šedý obzor, jako by slunce se slabě chytalo za horizont a nechtělo spadnout. V úplné tmě vjel do vesnice, projížděl nezasypané uličky až k samotnému konci, kde zastavil motor před starým rodinným domem domem, kde prožil dětství i dospívání.
V temnotě nic neviděl. Jan se trápil s kleštěmi na brance, musel si osvětlit telefonem. Pět zmeškaných hovorů od manželky. Dnes nikomu nebudu volat. Nech telefon dál v tichém režimu. Vzduch voněl pošlým švestkovým květem, lákaje noční motýly; květy bledě bílily v noci. V oknech se mihotal nejasný odraz hvězd. Jan vytáhl klíče, odemkl první dveře a na dotek našel vypínač v předsíni se rozsvítil prachový žárovka.
U prahu ležely maminy domácí pantofle, kterými chodila po dvoře. U druhých dveří, vedoucích do obytných pokojů, stály její modré boty, obnošené, s dvěma červenými králíčky na ponožkách dával mu je před osmi lety. Jan na ně zíral, pak je otrhl a šel dál.
Dobrý den, maminko, čekala jsi mě?
V domě už nikdo nečekal.
Vzduch nesl vůni starých českých nábytkových kusů a lehké vlhkosti, jako by se dýchalo z sklepa. Dům rychle nasával vlhkost a musel se neustále topit, aby se nezakvasil. Na komodu ležela hřeben a skromná výbava kosmetiky, a vedle na ramínku průhledný sáček s těstovinami označený červená cena. V obýváku se vyjímala pohovka Jan ji koupil matce spolu s televizorem. Otevřená dvířka lednice na kuchyni vzbudila smutek, jasně naznačující, že už nikdo nebydlel. Maminka měla pokoj naproti, kde ležela její postel s hromadou polštářů přikrytých přikrývkou. Jan usedl na okraj.
Ten pokoj kdysi patřil jemu, rodiče spali ve větší místnosti. V rohu stála druhá postel, bratřina. U okna byl psací stůl. Nyní místo něj stála šicí masina maminka ráda šila a vyšívala. Druhou postel nahradil šatník, kam ukládala své osobní věci.
Jan seděl v naprostém tichu a zadíval se na šatník, jako by před ním stál duch matky. Pohled mu zamrzl. Pohlédl na vlasy, sevřel hlavu a sklonil se k zemi, zakrývajíc tvář koleny. Ramena se mu zachvěla. Padl na bílou přikrývku a rozplakal se.
Plakal, že nestihl odpovědět, když mu v poslední chvíli stiskla ruku. Stál nad ní jako socha, viděl, jak téměř vyhasla, a tisíce nevyřčených slov se dusily v krku. Maminka šeptala: Nechoď na mě takovým pohledem, Slávo, byla jsem šťastná s vámi. A on chtěl jen poděkovat za bezstarostné dětství, říct děkuji za lásku, oběti, rodinný útul, pocit bezpečí. Jediné děkuji za základ, na kterém teď stojí, za ostrov bezpečí, kam se může vrátit, kde ho čekají, milují a vždy přijmou.
Ale seděl jako kámen a slova nechtěl najít. Všechna slova zněla příliš pateticky, staromódně, neslušně. Náš věk ještě nevymyslel vlastní výrazy, raději se vyhýbal upřímnosti a přetvařoval se, používá tvrdá slova.
Jan zhasl světla ve všech místnostech a usnul, aniž se svlékl, snažíc se nepoškodit upravenou postel. Na židli našel vlněnou deku, přikryl se a vypnul. Spánek byl překvapivě sladký. Ráno vstával v sedm, jako na budíku. Lidské tělo je podivné kdykoliv spí, probudí se přesně v sedm, ideální čas na práci.
Šel k autu pro tašku. Břízy, oblečené do zelených listů, stály za dřevěným plotem jako mladé dívky jara. Na jejich větvích slunce získávalo sílu, aby zahřálo zem. Jan stál na verandě, poslouchal zpěv ptáků, čerstvý vzduch Jaké štěstí, že nevyrostl ve kamenném městě. Protáhl tělo a vrátil se domů, nesoucí tašku k mamince skříni.
Jednu po druhé vytahoval věci z tašky a opatrně je ukládal na police nebo věšal na ramínka, jak maminka nazývala věšáky. Její boty a tenisky položil dole. Když bylo vše ready, ustoupil o krok, aby posoudil úhlednost. Před očima se mu zjevila matka v těchto šatech, usmívající se milou, mateřskou úsměvem, který řekl mám tě ráda bez slov. Prošel rukou podél řady blůz a šatů, objal je, nadechl se známé vůně Stál před skříní, nevíc, co s tím dál. Pak si připomněl současnost a vytáhl mobil.
Dobrý den, pane Štěpáne. Dnes nebudu do práce. Je to rodinná záležitost. Bez mě, jak? Dokážete? Děkuji.
Manželce poslal zprávu: Promiň, že jsem se rozčílil, večer se ozvu. Polibek.
Podél zahradních cest kvetly květiny. Narcisy už v plném květu, tulipány se teprve otvíraly. Jan nasbíral i drobné zvonky u keřů rybízu. Vyšel z toho poměrně zvláštní kytici, rozřezal ji na tři menší na hřbitov čekali tři. Na cestě k obchodu si uvědomil, že nic nejedl. Vstoupil koupit mléko a rohlík, přibalil i čokoládu.
Ach, Jane! Co to tu zase děláš? zeptala se prodavačka překvapeně.
Jen jedu k matce, odpověděl, odvracejíc pohled.
Rozumím. Nechcete tvaroh? Čerstvý, od jednoho farmáře. Vaše maminka ho vždycky kupovala.
Jan se zamyslel. Ne, ne, díky. Jak se vám daří, tetičko Irko? Všechno v pořádku?
Ach mávla prodavačka rukou. Byly jsme s Vlastou kamarádky. Nezeptávej se. Sýkora je úplně na dně, pořád pije.
Snídal přímo na hřbitově před hroby. Různé kytice ležely v řadě: narcisy, zvonky, tulipány. Bratr, otec a matka. Bratr zemřel jako první spadl ze střechy při přemísťování tašek. Krátká výšková páda, prasklo mu krk a bylo to. Měl jen dvacet let. Pět let předtím zemřel otec. Teď i matka. Jan rozdal všem po kousku čokolády, mamince přidal i tvaroh. Tiše se usmívali na hrobech, na fotografiích. Jan s nimi v duchu mluvil.
Vzpomínal na šprýmy, které s bratrem podnikali. V detailu si přiváděl na mysl, jak za úsvitu šel s otcem chytat štiky a candáty. Táta házel prut jako kovboj.
A matka! Křičela po celou vesnici: Slá-vo! Ku-uch! Její hlas byl tak silný, že se nesl dva kilometry. Když ji slyšel před přáteli, cítil stud. Kdyby jen nyní takhle volala.
Jan se postavil a pohladil kříž na mamince hrobě. Zem se ještě nerostla, černý kopeček pod jasným sluncem.
Mami, promiň Nedíval jsem se na tebe. Žili jsme odděleně, proč je po tvé smrti tak prázdno? Tolik mám k tobě říct, i otci. Byli jste nejlepší rodiče, jakých jsem měl, a já vám děkuju Jak to zvládali? My s Olgou jsme horší. Jsme sobci. Já já chci děkuju vám za všechno.
Čas byl, aby odešel. Šel po polní stezce, sbíral mladou trávu a žvýkal měkké stonky. Na první ulici potkal Seregu, syna prodavačky Iry. Byl už opilý a vypadalo to, že už to má dost.
Hej, Slávek! Tady zase? zamrkal serž.
Jo zašli jsem k těm svým. A ty stále piješ?
No, když je svátek, tak co.
A co to je?
Najednou vytáhl ze kapsy kalendář s listy roztrhanými až do včerejšího data. Listoval.
Mezinárodní den želvy! Tady je! přečetl s úsměvem znalce.
Jo, Jo, posmrkrl Jan. Sergo, opatroj si matku. Je to tvůj zlatS úsměvem poděkoval a odplul po dlážděné silnici, nesoucí v srdci vzpomínku na matku jako poslední světlo v temné noci.
