Nedotýkej se věcí mé matky, řekl manžel.
Tohle oblečení patří mé matce. Proč jsi to všechno sbíral? ozval se hlas muže, a zněl cizí.
Vyhodíme to. K čemu nám to, Svatopluk? Polovinu šatníku už zabraly, a já potřebuji prostor. Chci sem uvolnit místo na zimní přikrývky a náhradní polštáře, protože máme všechno rozházené jak po vichřici.
Jarmila s praktickým výrazem dál tahala z ramínek skromné svetříky, sukně a lehké šaty své zesnulé tchyně. Markéta Šťastná pečlivě roztahovala téměř veškeré své oblečení, aby vypadalo úhledně. Takto to učila i svého vlastního syna. V Jarmilině šatně však vládl naprostý chaos: každé ráno se ponořila do hlubin polic, hledala požadovaný svetr či blůzu, stěžovala si, že nemá co na sebe, a pak se snažila rozmačkané kousky vyžehlit parním žehličkou; vypadaly, jako by je přezřelo a vyplivlo krávy.
Už uplynuly tři týdny od okamžiku, kdy Svatopluk odvezl matku na poslední cestu. Markétě Šťastné zůstalo jen beznadějné ošetření a klid. Rakovina čtvrtého stádia se šířila rychle a neúprosně. Matka zemřela během měsíce. Když se po dlouhém pracovním dni vrátil domů, uviděl její věci rozhozené jako odpad uprostřed chodby a zmrzla ho hrůza. Opravdu to je všechno? Takový je vztah k mé matce? Vyhodili a hned zapomněli?
Proč se na mě díváš jako Lenin na buržoazii? odmítnula Jarmila.
Nedotýkej se těchto věcí, pronikl Svatopluk mezi zuby. V hlavě se mu roztočila taková vřava, že na okamžik ztratil citlivost v rukou i nohou.
A k čemu nám ten starý šrot! vyjekla Jarmila, vybuchujíc vzteky. Chceš u nás mít muzeum? Tvoje matka už není, přijmi to! Kdybys se o ni staral, když ještě žila, navštěvoval bys ji častěji a možná bys věděl, jak moc trpěla!
Svatopluk se zachvěl, jako by ho práskla bičová rákos.
Odešli, než udělám něco, co nelze napravit, vydechl se roztrženým hlasem.
Jarmila se posmívala:
Prosím, psychická
Její psychika totiž automaticky odmítala každého, kdo měl jiný názor než ona.
Bez bot na nohou Svatopluk přišel ke dveřím šatníku v chodbě, vyvrátil horní dveře až k stropu, postavil se na stoličku a vytáhl jednu z kostkovaných tašek. Měli jich asi sedm byly užitečné při přestěhování do nového bytu. Do každé pečlivě složil věci Markéty Šťastné, nikoliv nahodile, ale s úctou svinul každou na pravoúhlý obdélník. Navrchu položil maminku bundu a sáček s botami. Vedle nich se otáčel jejich tříletý syn Matýsek, pomáhal otci a vhozl do tašky svůj hračkový traktor. Nakonec Svatopluk vyhrabal v předsíni krabici, našel klíč a schoval ho do kapsy kalhot.
Tati, kam jdeš? ozval se malý hlas.
Svatopluk se hořce usmál, sevřel madlo dveří.
Brzy se vrátím, chlapečku, běž k mámě.
Počkat! rozzuřila se Jarmila a vyběhla do vstupní haly. Odjíždíš? Kam? A večeře?
Díky, už mě nasytí tvůj přístup k mojí matce.
Cože, proč se tak vyhrabuješ na nic? Světe se! Rozzléhej se. Kam to míříš tak pozdě v noci?
Svatopluk se neohlédl, vytáhl kufr a vykročil ke dveřím. Nasedl do auta, vyjel ze dvoru a sjel po silnici k dálnici D1. Vzduch plný hluku projíždějících aut se mísil s jeho myšlenkami; všechny staré projekty, dovolené, vtipové stránky na sociálních sítích, které občas četl, se stáhly do pozadí. V jeho mysli se plazila jediná myšlenka, která vše ostatní pohlcovala jako žhavý plamen spravedlnosti. Všechno drobné zčernalo a shořelo. Jediné, co zůstalo nedotčeno, byly děti, manželka a máma. Viny ho trhali nedostal se včas, byl zaneprázdněn prací, zábavou. Matka nic nechtěla obtěžovat, nechtěla být zátěží, a on ji navštěvoval méně, telefonoval méně, zkracoval už tak krátké rozhovory.
Po třetině cesty zastavil u odpočívadla, něco si rychle přihnal a další tři hodiny jel bez zastavení. Jednou se podíval na západ slunce, když šedý oblak od západu prorazily červené praskliny slunce se sotva přichytilo ke horizontu, jako by se nechtělo vzdát země. V úplné tmě vjel do vesnice, prošel neasfaltovanými uličkami až k samotnému konci a zastavil motor před starým rodinným domem místem, kde prožil dětství i mládí.
V temnotě nic neviděl. Svatopluk se snažil odemknout branku, osvětloval si cestu telefonem. Pět zmeškaných hovorů od ženy. Dnes už nikomu nevolá. Telefon nechá v tichém režimu. Vůně kvetoucí černé břízy lákala noční motýly, květy bílily ve tmě. Okenní tabulky odrážely hvězdnou oblohu. Svatopluk vytáhl klíče, otevřel první dveře a po šťouchnutí našel vypnutý přepínač, ve vstupní hale se rozsvítil prachový žárovka.
U prahu ležely mamčiny domácí pantofle, v nichž chodila po dvoře. Vedle druhých dveří, vedoucích do obytných pokojů, stály její staré boty modré, obnošené, s dvěma červenými zajíčky na špičce. Dávala je sobě před osm let. Svatopluk se na ně zamračil, potom otřel hlavu a šel dál.
Ahoj, mami, čekala jsi na mě? ozvalo se v prázdnotě. Žádný hlas v domě již nečekal.
Vzduch byl prosycen starým dřevěným nábytkem a lehkou vlhkostí, jako by se valil z sklepa. Dům rychle chladnul, třeba ho neustále topit, aby se nepustila plíseň. Na komodě ležela hřeben a skromná sada kosmetiky, a vedle na věšáku transparentní sáček s těstovinami označený červená cena. V obýváku vynikal pohovka Svatopluk ji koupil matce společně s televizí. Otevřená dvířka lednice na kuchyni dýchala smutkem, jasně říkajíc, že tu už nikdo nežije. V protější místnosti stála její postel s pyramídou polštářů pod přikrývkou. Svatopluk usedl na okraj.
Dříve tato místnost patřila jemu, rodiče spali v jiné, větší. Byl tu druhý postel bratrův. Pořádný psací stůl u okna. Teď místo toho stála šicí stroj maminka ráda šila a vyšívala. Druhý postel nahradila šifoner, kam si ukládala osobní věci.
Svatopluk seděl v naprostém tichu, zíral na šifoner jako na duch matky. Oči mu ztuhly. Všiml se vlasů, sevřel hlavu a skláněl se doprostřed, zakryl tvář koleny. Ramena se mu zatřásla. Padl na bílou přikrývku a rozplakal se.
Plakal, že nestihl ani jediné slovo, když matka jeho ruku svírávala poslední den. Stál nad ní jako socha, viděl, jak slábne, a tisíce nevyřčených slov ho dusily v krku. Matka mu šeptala: Nehledej mě špatně, Svatopluku, nebyla jsem smutná, když jsem byla s vámi. A on chtěl poděkovat za bezstarostné dětství, chtěl říct děkuji za lásku, oběti, rodinný klid, ten pocit bezpečí. Prosté děkuji za základ, na kterém stojí, za útočiště, kam se může vrátit. Ale zůstal jako kámen, slova nešla najít. Všechna řeč byla příliš pompézní, příliš stará, aby patřila do dnešního světa.
Zhasl světlo ve všech pokojích a usnul, neodhalujíc se, snaže se co nejméně narušit pečlivě složený postel. Na židli našel vlněnou deku, přikryl se spánek byl sladký. Ráno se probudil v sedm, jako by ho budík sám nastavil. Lidské tělo je úžasná věc! Kolikkoli se vkládalo, každé ráno vstávalo přesně v sedm čas na práci.
Vystoupil k autu, aby vzal tašku. Břízy, oblečené do salátových listů, stály v řadě za dřevěným plotem a připomínaly jarní družky. Sluneční paprsky se na jejich větvích posilovaly, aby zahřály celou zemi. Svatopluk stál na verandě, poslouchal ptačí zpěv, čerstvý vzduch Jaké to štěstí, že nevyrostl v kamenném městě. Protáhl se, rozhýbal těžké tělo a vrátil se do domu s taškou k mamčině šatníku.
Jednu po druhé vytahoval z tašky mamčiny věci, opatrně je ukládal na police nebo zavěšoval na věšáky, jak je mamka nazývala. Její boty a polobotky položil dolů. Když bylo vše připravené, vykročil krok zpět, aby zhodnotil pořádek. Před očima mu stála matka, ve všech šatech, úsměv na tváři. Přišel k řadě blůz a šatů, projel ruku, objal je, nasál známou vůni Stál bezradně před šatníkem, nevíc, co s nimi dál.
Nakonec si vzpomněl na současnost, vytáhl mobil.
Dobrý den, řediteli Štěpáne. Dnes nebudu v práci. Jedná se o rodinnou záležitost. Bez mě, zvládnete? Děkuji.
A manželce napsal: Promiň, že jsem se rozčílil, večer se uvidíme. Polibek.
V zahradních cestičkách kvetly narcisy a tulipány, první květy lilií už se otvíraly. Svatopluk nasbíral všechen květinový výběr, včetně lilií u keřů rybízu. Vyrobil z toho neobvyklý kytice, rozdělenou na tři malé svazky jeden pro bratra, jeden pro otce, jeden pro matku. V obchodě si koupil mléko, rohlík a čokoládu.
Ach, Svatoplu! Co tady děláš? zeptala se prodavačka.
Přijel jsem k mámě, odpověděl neochotně.
Rozumím. Nechcete trochu tvarohu? Čerstvý, od farmáře. Vaše máma ho vždy kupovala.
Svatopluk se zamračil, ale nakonec přikývl. Prodavačka se usmála: Jenom se neboj, teta Iry, všechno v pořádku. Sergej je úplně pryč, pořád pije.
Svatopluk snídal přímo na hřbitově před hroby. Rozvržené kytice: narcisy, lilie a tulipány bratr, otec, matka. Bratr zemřel první spadl ze střechy při opravě tašky; byl mu dvacet. Otec před pěti lety a nyní i máma. Svatopluk rozdal kousky čokolády všem a mámě ještě přidal kousek tvarohu. Na náhrobních deskách se na něj usmívaly fotografie.
Vzpomínal na dětinské výpravy s otcem na šípy a lososy. Táta házel prut jako kovboj. A máma! Křičela po celé vesnici: Slaaaav! Kuuhú Hlas slyšet dva kilometry daleko. Styděl se před kamarády. Kdyby teď jen volala takhle.
Svatopluk poškrábal kříž na mamčině hrobě. Země pod ním čerstvá, černá hromádka pod slunečným jasem.
Mami, promiň, že jsem tě nedohlédl. Žili jsme odděleně, takže mi chybíš. Tolik věcí ti chci říct, i otci. Byli jste nejlepší rodiče na světě, jsem vám vděčný Všechno, co jsem řekl, zůstalo v krku. Děkuji vám za vše, za bezpečný ostrov, kde se můžu vrátit, kde mě milují a přijímají.
Pak se rozběhl po poli, trhal mladou trávu a žvýkal stébla. Na první ulici potkal Sergeje, synku prodavačky Iry, už opilého a vyčerSergej se na něj ztřepešivým úsměvem rozloučil a sliboval, že už nikdy nebude odcházet, dokud se nevyjasní stíny minulosti.
