Odcházím! křičím. Připadá mi, že se mé předtuchy potvrdily asi jsem špatně poznala manžela!
Tak ať! Jestli chceš, tak odejdi! Nemůžeš mě přimět zůstat proti své vůli, odpovídá mi Oldřich.
A to není všechno! S Věrou si vezmeme dívky k sobě! Mají mít otce i matku! vyhrkne Oldřich.
Šárka se s Oldřichem setkala u společných přátel. Okamžitě mu padl do oka úsporný, málo řečnický muž. V něm byl nějaký zmatek, něco neobvyklého, co ji přitahovalo. Všichni ostatní muži, které doposud potkala, byli sebejistí a věděli přesně, co je v životě pravda.
Celý večer probíráme, je to pro Šárku fascinující. Náhle se ale Lídka, kamarádka, která pozvala Alexandru na narozeninovou oslavu, přiblíží, když Oldřich odchází na toaletu, a potichu šeptá:
Dej si na něj pozor, má s sebou přívěsek!
Spřívěskem? ptá se Šárka zmateně.
Doslova má dvě děti.
Jak to? O dětech se zatím žádná slova neozvala, ani o ženě. Šárka se zamyslí. Pokud jsou děti, musela být i žena. Ukáže se však, že manželka neexistuje jen milovaná partnerka, se kterou chtěl zůstat. Ta však utekla a zanechala Oldřicovi dvojčata dvě dívky, které nyní vychovává spolu se svou matkou.
To je ale úžasný trik!, pomyslí si Šárka. No teda, takový muž je dneska vzácnost.
Zřejmě to je i důvod, proč je Oldřich zmatený v takových situacích se každý ztrácí.
Proč jste mi nic neřekli o dcerách? zeptá se Šárka, když Oldřich vstoupí zpět do pokoje.
Protože se lidé bojí, odpoví po krátkém tichu. A ty možná taky utečeš. Nemám rád, když lidé odcházejí.
Neodejdu, slíbí Šárka. Rozhodne se zůstat a slovo dodrží. Oldřich ji odveze až k domu a domluví se, že se ještě jednou setkají Oldřich má rád štíhlou Alexandru, a i on, otci osamělé, se líbí. Přítomnost trojiletých dětí ho neodradí.
Máma mě vyhodila, když Lída pozvala na narozeniny, vysvětluje Oldřich. Říká, že brzy zblázním. Sdětmi se sice moc nehraje.
Matku lze pochopit: před rokem jí utekl snoubenec, zanechal dvojčata na pospas osudu a oni je vychovávají. V dnešní době to připomíná občanskou odvahu.
Alexandra pochopí, že se jí ten tichý a trochu podivínský otec líbí. Do svých pětadvaceti let už má za sebou neúspěšné manželství bouřlivý studentský románek, který nedopadl. Svatba proběhla, ale šťastný život nezůstal.
Zatímco se jen potkávají, vše mezi nimi funguje, jak milý řekl: oba studují poslední ročník. Když ale po svatební registraci začnou společně bydlet, zjistí, že mají naprosto odlišné názory na život.
A co? řeknou mnozí a budou mít pravdu téměř všichni mají protichůdné pohledy. Máme se rozvést? Musíme umět ustupovat a přizpůsobovat se! Šárka se snaží ustupovat, protože manžel nechtěl. Moje slovo je zákon!
Dobře! souhlasí Šárka. Manželka se bojí manžela! Všechno, co jí milý manžel říká, není tím, co Šárka očekávala.
Po ukončení vysoké školy si Alexandra okamžitě najde práci, ale vhodné místo pro Oldřicha nenajde všechna místa jsou nevhodná. Jeden den nevyhovuje pracovní režim, jindy šéf není dost chytrý, v třetím místě něco dalšího, a tak dál Co chci, tady není!
A vtipný nezaměstnaný Igor, se kterým býlo dříve veselo, se zřídí doma: Máme dost, milá!
Dostali se. Život je, kde? Babička, která už je na nebesích, zanechala Alexandře starý byt ze socialistické éry. Ale taková rodinná budoucnost se Šárce nezdála. Igor také nic nedělá v domě to není královská práce!
Pak si najmi služebné, králi! radí manželka, která už má dost tahání za nos. Nebo zaplať úklid.
Alexandra uvědomí, že si sedla na špatného koně. Nejenže nedosáhla cíle, ani se nepohnula vtipný Igor se ukázal být pouhým koláčem, který se nepovede.
Zklamaný manžel se vrátí k matce a Šárka tři roky nehlédne žádného muže stačila si to.
A pak se v jejím životě objeví Oldřich. Nejen že se objeví, ale brzy mu udělá návrh a představí jí svou rodinu roztomilá dvojčata a matku Zóu!
Alexandra uvědomí, že chce být s nimi do toho už je zcela zamilovaná.
Doma vládne temná atmosféra. To je pochopitelné: perspektivní dívka nosí hlavu do větru, ačkoliv to dělá dobrovolně, ne pod tlakem zbraně nebo narkózou.
Nemyslela jsem si, že jsi taková! křičí matka. Kampak jdeš? Jsou tu dobrí muži, proč si vybíráš nějakou patologii?
Mami, Oldřich je naprosto normální! odpovídá lenivě dcera.
Samozřejmě, že je!, vtrhne otec. Ten normální chlap si brzy pověsí vlastní děti! Chápete, co vás čeká?
Co mě čeká? ptá se Šárka. Kdybych porodila své dvojčata, co by se stalo? To samé se stane i tady.
Nic podobného! zuří otec. Jedna věc jsou tvoje děti, druhá jsou cizí. Maminka utekla, ale geny se nevymačou! Budou růst co budeš dělat?
Proč budou růst? přemýšlí Alexandra. SOldřichem bude normální plná rodina s milujícím otcem a maminkou. Výchova člověka závisí nejen na genetice, ale i na tom, co se mu vštěpuje v dětství.
Na svatbě nepřišli rodiče nevěsty. Ani matka ženicha zůstala doma s vnučkami. Svatební obřad byl tak skromný: poseděli s svědky v kavárně a hotovo.
Po svatbě spřívěskem přestěhují se do socialistického bytu. Brzy v rodině Novákových jsou tři chlapci Alexandra porodí společnou dceru.
Postupně se rodiče otupí vnučka konečně! a začnou se vídat. Nedělí děti, jsou to chytré lidi a chápou, že rozdělování by vedlo ke konfliktům. Žijí v míru, díky Bohu!
Starší dcery chodí do školky, mladší pomáhá babička. Svěřenci se mezi sebou sblíží.
První manželka Oldřicha byla zbavena rodičovské pravomoci rodiče s tchýní se hned pustili: Chytím ji za ! křičí babička Zója.
Výživné však nedostanou Věra zmizela nadobro. Možná to bylo i lepší.
Dívky vědí, že Šárka není jejich skutečná máma, ale něco si z dětství pamatují jen záblesky o jiné matce. Proto se snažit nic nechat není smysl.
Čas plyne, dcery rostou a těší rodiče. Alexandra s Oldřichem pracují obyčejná, normální rodina.
První manželka se objeví, když dívkám je čtrnáct. Vynoří se, jako by se nic nestalo, jako by těch dvanáct let neexistovalo.
Oldřich, který šel do obchodu pro potraviny, se vrátí s prázdnou taškou: potkal Věru!
Kterou Věru? zeptá se manželka už dlouho o nepříjemné mamince nemysleli. Navíc zapomněla, že se jmenovala Věra
Mou Věru! odpoví Oldřich.
Slovo mou se mu rozřízne kdo byl tehdy? Šárka cítí napětí. Všechno se zdá být jako dřív, a přitom ne.
Kde jsi ji potkal?
U našeho obchodu.
Co dělala? Šla taky do obchodu?
Zdálo se, že jen stála
Jen stála? Čekala na něco? Co se s ní stane? pomyslela si Šárka nahlas:
A co ti řekla? Řekla ti něco?
Ano, řekla, odpověděl neochotně manžel.
Co? Proč mám z tebe vytahovat všechny háčky?
Protože znovu potkal svou největší lásku Věru, která se vůbec nezměnila! Věru je jako cukrovinka, jiskra, která osvětluje jeho šedý život. Stále ji miluje.
Alexandra je…
Věra také řekla, že se konečně vzala do rozumu. A s Oldřichem už nic neměla našel si mladší. Děti se vůbec neobjevily.
Takže, můžeme začít znovu, Olo? řekla Věra a lehce se dotkla jeho ruky prsty. Olo takhle říkala manželovi v jejich nejintimnějších chvílích to byl jejich kód.
Oldřich se znovu rozplavil, jako by ty roky neexistovaly.
Vzpomínají mě holky? zeptala se Věra.
Dívky už na ni nepamatovaly měly jinou maminku, Šárku.
Samozřejmě! lhal muž v lásce jsou všechna prostředky dobrá.
Tak tedy vpřed: maminka je maminka! pokračovala krásná žena. Vím, že jsi ženatý! Rozveď se, vezmi dcery a žijme jako dřív!
Vyměnili si telefonní čísla: Zavolej, čekám! a Oldřich šel domů. Ale co říct své manželce? O rozvodu a o tom, že chtějí dcery? Oldřich už ztratil rozum a chtěl to udělat
Neměl žádný výčitky vůči milé Alexandře ani dvěma dcerkám, které si na něj zvykly viděl cíl a neviděl překážky. Vše byly jen prokletou hormonální hru
Oldřich se nadechne a říká:
Odcházím!
Moje předtuchy se potvrdily asi jsem špatně znala svého muže! Jedna krátká schůzka s bývalou manželkou mu stačila, aby všechno překlopil.
Alexandra chvilku mlčí, nabírá síly, pak pronese:
Tak ať! Odejděte, nemůžete mě donutit!
Ale to není všechno! SVěrou si vezmeme dívky k sobě! křičí Oldřich. Dívky potřebují otce i matku!
Ano? zeptá se klidně manželka. A kdo ti je dá?
Jak? My jsme biologičtí rodiče, zákon je na naší straně! Každý soud nás podpoří!
Jak, jak! odpovídá žena beze změny tónu. A co, že maminka ztratila rodičovská práva? Zapomněl jsi, Kazanovo?
Vyřešíme to! I opatrovnictví! Ty jen upozorni dcery!
Ne, namítá žena. Kdo vymyslel, ten řídí.
Den je neděle, všichni jsou doma. Láskyplný táta přichází s ohromující zprávou: brzy budeme všichni spolu!
Tak už jsme spolu! zvolají najednou Anča a Tereza.
Ne, myslím naši pravou maminku! doplní otec.
Dívky se podívají na sebe, pak Anča řekne:
O kom teď mluvíš? Naše maminka! a ukáže na bledou Šárku.
Myslíte, že máte další biologickou maminku!
Je to ta, co před sto lety utečela? Ta, kterou babička Zója pořád chtěla potrestat? Mluvíš o ní? zeptá se výsměšně Anča.
Změnila se a uvědomila si své chyby!
Jsme rády, že ji máme, řekne Tereza. Ať se dál mění! Ale co máme my?
Co s tím? Máme být spolu, jsme teď rodina!
Alexandra mlčí, nechává dcery, aby samy rozhodly, co chtějí; přijme jakékoli jejich rozhodnutí.
Tati, to myslíš vážně? Že my a ta cizí teta máme žít spolu?
Nesmíš tak mluvit o své mamince! zakřičí otec, zřejmě vážně. Nechcete-li, budeme vás se Věrou soudně řešit!
Pak odejde zřejmě k milované, kam už nemá kam jít. Později podá žádost o rozvod.
Oldřich také splní svou hrozbu a podá soudní žalobu o návrat dívek. Soud však postaví na stranu Alexandru a dvojčata po deseti letech se zohledňují zájmy dětí, které už mají čtrnáct let, a jejich zájmy kolidují se zájmy otce.
Kdo by měl vrátit děti ženě, která ztratila rodičovská práva? Šárka se dobře připravila a shromáždila všechny potřebné dokumenty. Dívky už byly adoptovány.
Věra a dcery se poprvé po dlouhé době setkaly u soudu. Milující matka, která horlivě boNa konci dne se všichni shromáždili v malé kavárně u řeky, kde si připomněli, že pravá rodina je taková, kterou si zvolíme a podpoříme.
