Nedívej se na mě tak! Tohle miminko nepotřebuji. Vezmi ho pryč! řekla mi neznámá žena a bez ostýchavosti mi do ruky hodila kočárek. Netušila jsem, co se to má dít.
Můj manžel Petr a já jsme žili v naprosté harmonii. Hádat se skoro nikdy nedocházelo. Snažila jsem se být slušnou manželkou i hospodyní. Vzali jsme se, když jsme ještě studovali na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Pak jsem otěhotněla a přišli jsme na svět dvě dcery Jitka a Zuzana. Když už byly starší, založili jsme malý rodinný podnik. Pomáhala jsem Petrovi jen občas, hlavně proto, že jsem měla na starosti děti a domácnost. Ze všech prací jsem nejraději vařila.
Petr vždy čekal, že ho o víkendu rozmazluji něčím výjimečným. Snažila jsem se pokaždé vymyslet nové jídlo a Petr byl hlavní ochutnávač. I děti se vždy zvědavě ptaly, co mamka dnes uvaří. Ve všem tom chaosu děti, domácnost, práce jsem si nedávala pozor, co Petr dělá. Nikdy bych neřekla, že by mě mohl podvést. Přestože loňský rok byl pro nás těžký, firma nešla, šetřili jsme, co se dalo, a Petr musel procestovat celou republiku, podepisovat nové kupní smlouvy. Děti šly do první třídy, takže jsem byla doma s nimi.
Jednoho večera, když jsme se po práci vraceli z Prahy do našeho rodinného domku u Brna, překvapila nás krásná žena. Vystoupili jsme z auta, a neznámá přistoupila ke mně a bez váhání mi podala kočárek.
Nedívej se na mě tak! Tohle miminko nepotřebuji, pokud nechce být se mnou. Vezmi ho pryč! křičela jako zběsilá a ukázala prstem na Petra.
Stála jsem tam, ztracená v tom, co se děje.
Slíbila jsi, že odejdeš a budeš se mnou! Když to neuděláš, nechci to dítě! řekla mi a pak se otočila na paty podpatku a odešla.
Seděla jsem několik minut v šoku, dokud jsem si neuvědomila, že držím kočárek. Petra jsem neptala, protože jsem z jeho tváře čitelně poznala, kdo ta žena byla, a že by se raději rozpadl na kusy. Tiše jsme vešli do bytu. Leželo tam malé miminko v šátku, nejvýše dva týdny staré.
Vyber děti ze školy a kup všechno, co napíšu, na miminko! přikývl Petr bez slova.
Od té doby uplynulo osmnáct let. Mnoho přátel mě soudit nechtělo, nerozuměli, proč vychovávám cizí dítě, když už mám dvě dcery.
Nikdy jsem Petra neptala na tu ženu. Dítě jsem vychovávala jako vlastního syna. Dívky byly nadšené, že mají mladšího bratra. Pravdu jsme synovi neukrývali když vyrostl, všechno mu vysvětlili. Překvapivě to přijal s klidem; ani se nepodíval po své pravé matce. A já byla šťastná. Měla jsem tři úžasné děti, které nás milují. Vztah s Petrem po té události trochu ochladl, ale snažil se ho co nejlépe napravit.
K osmnáctinám našeho syna, Tomáše, jsme se chtěli sejít s rodinou. Dcery už byly vdané, měly manžele a bydlely odděleně. Právě jsme si chtěli sednout ke stolu, když zazvonilo na dveře. Nepřipravili jsme si další hosty, takže mě to znepokojilo. Něco mi celý den leželo na srdci a mělo pravdu. Když jsem vstoupila do předsíně, uviděla jsem štíhlou ženu, která připomínala tu, co mi před lety předala syna.
Chci si promluvit s mým synem! řekla žena.
Tady nemáte žádného syna! odpověděli najednou Tomáš i já v chorus.
Tomáš zavřel dveře před ní a pozval všechny ke stolu. Šly mi slzy do očí. Byl jsem šťastná, že mám takového úžasného syna, i když není můj.
Konec.
