S lehkým dotykem rukávů
S příchodem nového roku Drahomíra cítila zvláštní vzrušení. Už třiatřicátý Nový rok přicházel a ona každoročně čekala tento kouzelný svátek, provoněný mandarinkami, jako malé dítě.
Drahomíra žila sama v útulném bytě v Praze, šest měsíců po svatbě se svým manželem Romanem a po odchodu z rodičovského domu. S Romanem odjeli na jihomoravské pobřeží, kde mu rodiče provozovali penzion a mladému darovali podobný podnik. Drahomíra byla za dceru šťastná.
Na Nový rok se děje mnoho věcí, které se jinde nevytratí, sdílela své pocity s kolegyní a kamarádkou Ladou.
Ach, Drahá, jsi taková romantická dívka, už ti nejsedmnáct, a přesto stále sníš o něčem výjimečném.
Jo, Lado, jak jinak? Romantiku nikdo neodnímal
Před jedenácti lety Drahomíra zůstala sama po tragické autonehodě, ve které zahynul Roman. Vychovala dceru Alenu a už si nepřála další štěstí, protože si myslela, že už mělo dost. S Romanem se milovali až do posledního dechu.
Drahomíro, nesmíš žít osaměle, jsi krásná, dobrosrdečná a měla bys někoho potěšit opakovala Lada.
Nevím, Lado, všech muže srovnávám s Romanem, zdá se mi, že už neexistuje takový muž jako můj Romča.
Do nového roku zbývalo něco málo přes dva měsíce, když Drahomíra nečekaně potkala vysokého štíhlého blonďáka s modrýma očima jménem Jan. Setkali se v menší kavárně během polední pauzy, když oba stáli u pokladny jen se mírně dotkli. Náhle pocítila neznámou vlnu, která ji proběhla od hlavy až k patě, a lehce se jí zahřála tvář.
A vše proto, že Jan na ni zamilovaně pohlédl a ona se v tom pohledu topila.
Bože, kdy naposledy jsem tohle zažila? mihla se myšlenka a zmizela.
Drahomíra si sedla ke stolu s podnosem a všimla si, že Jan míří k ní.
Nesmím vám překazit? usmál se.
Ne, odpověděla a pomyslela si, že má úsměv okouzlující
Jan, a vy?
Drahomíro, odpověděla a opět červenala.
Janův pohled jí rozplácel tvář a on také vypadalo napjatě. Brzy však jejich nervozita ustoupila. Mluvili o různých tématech, cítili se, jako by se znali sto let. Měli spoustu společného, jako by vibrovali na jedné vlně. Tak uplynulo jeden a půl měsíce.
Často spolu obědvali, večer procházeli se po Starém Městě. Lada sotva poznala svou kamarádku. Drahomíra se neviděla za krásnou, ale věděla, že má šmrnc, kouzlo a půvab. To byla pravda ženy i muži s ní rádi mluvili. Mnoho žen závidělo její dlouhé světlé vlasy, které jí sahaly pod ramena. Krátké účesy neměla ráda; pokud vám Bůh daroval takové vlasy, měli byste je nosit s úctou.
Její šarm spočíval v úsměvu a jemném pohledu ze šikmena. Srdce už dlouho nebušilo tak rychle, až do setkání s Janem. V mládí se po škole provdala za Romana, pracovala jako účetní v velkém závodě, kde ji nasadili rodiče. Tam potkala svého manžela a byli šťastní až do té černé chvíle, kdy jí sdělili, že Roman zemřel.
Jan často navrhoval procházky a Drahomíra souhlasila. Milovala zimu, i když sníh zakrýval stromy a mráz bránil dlouhému pobytu venku, nic jí neodradilo od setkání s tím, kdo dlouho čekal na šťastný okamžik.
Lado, radostně říkala při kávě v práci, jsem tak šťastná. Jan je přesně ten muž, o kterém jsem snila. Někdy ještě nevěřím, že Bůh k nám měl další štěstí.
Říkala jsem, že ti přeju štěstí. Já jsem s mým Tomášem spokojená, ale chtěla jsem, aby i ty rozkvetla. A ty jsi nemůžu vyjádřit, jak moc tě obdivuji.
Najednou Jan zmizel, ani nevolal a nevysvětlil důvod. Drahomíra byla zmatená, Lada se také trápila.
Drahomíro, nenech se tím znepokojovat. Stává se to kdo ví, co se mohlo stát v našem hektickém životě, uklidňovala ji Lada.
Lado, a telefon? Nemůžeme mu říct pár slov? Bez něj si už nedokážu představit život. Čekala jsem ho roky a najednou, jako v písničce S lehkým dotykem rukávů, všechno zmizelo. To tak být nemá. Když jsem ho poprvé viděla, věděla jsem, že je to on. A teď ho není, řekla téměř v slzách.
Slzami nic nezměníš. Zkusalo jsi mu volat? podnítila ji Lada.
Volala jsem, ale nedostupný. Nemůže mě Jan jen tak opustit? Nevíš, co mám dělat?
Věř a čekej. Najde se tvůj Jan, jsem si jistá. Kolik už uplynulo?
Dva dny, dnes je třetí.
To není dlouho, ale už se trápíš. Připrav se na novoroční večírek, jsi vždy organizátorka, a Jan se určitě objeví.
Týden utekl, Jan se neukázal. Drahomíra se snažila zabavit, chodili s Ladou po obchodech hledat originální ceny pro soutěže, večer však plakala do polštáře.
Na novoročním večírku kolegové se bavili, šampaňské teklo proudem, hudba hřměla a všichni tančili s novými nadějemi. Stoly se hrnuly po pochoutech. Drahomíra jen předstírala radost, ve skutečnosti sledovala telefon a čekala na zvonek, který nepřišel.
Po desáté hodině šla domů. Přicházely prázdniny, spousta volných dní, a ona netušila, čím je naplní. Dcera Alena volala, ale nálada ji nedovolila.
Alenko, pojď k nám oslavit Nový rok, říkala matka. Nenech se být sama, jinak víš, co se říká.
Jo, mami, přijedu, slíbeno.
31. prosince kolem sedmé odpoledne Drahomíra mířila k rodičům, když uslyšela klepání na dveře.
Kdo to může být? pomyslela a šla otevřít.
Za prahovým vchodem stál sám Svatý Mikuláš.
Dobrý den, milá Drahomíro, promluvil hlasem starce, a ona se lehce ustrašila, aby ho pustila dovnitř. Přinesl jsem vám novoroční dárek. Vyřkl z pytlíku malou červenou krabičku, otevřel ji a uvnitř byl zlatý prsten.
Co to je? Od koho? zeptala se mírně vyděšená.
Vystoupíš za mladíka Jana, odpověděl Mikuláš, a ze dveří se objevil Jan, usmívající se, s kyticí růží a prstenem v ruce.
Ano, ano, radostně zvolala Drahomíra.
Pak přijmi tento prsten v den vaší snoubení, třetí prosince, těsně před Novým rokem, a já, starý Mikuláš, vám přejí požehnání, řekl a odešel.
Jan ji polkl na prsten, podal květiny a vášnivě políbil.
Přejeme vám štěstí, děti moje, prohlásil Mikuláš a zmizel.
Odpusť mi, drahoušku, moc jsem tě postrádal. řekl Jan.
Proč jsi zmizel? Co se stalo? zeptala se.
Byla jsem na služební cestě v závodě, byl jsem poslán na celý rok. V tu noc mi zavolali z domova sestra a matka měly nehodu. Sestra zemřela, matka ležela v intenzivní péči. Nemohl jsem ti volat, telefon zůstal v letadle. Letěl jsem první let, abych byl s tebou na Nový rok. Matka se zotavila, ale potřebovala dvě operace. Neznal jsem tvé číslo, ale Bůh nám dal druhou šanci.
Myslela jsem, že mě opouštíš, vydechla Drahomíra a objala ho.
Jan jí podal láhev šampaňského s mandarinkami a bonbóny.
Můžeme jet k tvým rodičům, já ti požádám o ruku, řekl radostně.
Otec otevřel dveře, uviděl dceru s neznámým mužem.
Dobrý večer, vstupte, pozdravil ho. Jsem Petr Novák, podal ruku.
Dobrý večer, já jsem Jan, odpověděl.
Vešli do obýváku, kde už stál prostřený stůl a svítí vánoční stromek ozdobený světýlky.
Mami, tati, to je Jan, můj snoubenec, ukázala na prsten.
Rodiče zůstali v šoku.
Těší nás, že jste přijali Jana, řekla matka. Ale odkud jsi, Drahomíro?
Je to novoroční dárek, odpověděl Jan a všichni se zasmáli.
Petr zvedl sklenku šampaňského.
Na vaše štěstí v Novém roce!
Tak při zvonění sklenic a veselém smíchu přivítali novoroční půlnoc. Drahomíra pochopila, že pravé štěstí přichází, když se otevřeme novým možnostem a věříme, že i po temných chvílích může přijít světlo. Život nás učí, že trpělivost a naděje jsou nejcennější dary, které si můžeme navzájem podávat.
