Díky moc za podporu, za lajky, za upřímné komentáře a recenze na mé povídky, za odběr a obrovské díky všem za dary, co mi posílá moje pět kočiček. Sdílejte, prosím, ty, co se vám líbí, na sociálních sítích i to mě potěší!
Po propuštění z nemocnice se Natálie cítila lepší a už ráno chtěla vrhnout se do svých běžných povinností. Jenže když se vzbudila, ucítila v sobě nečekaný odpor. Manžel Aleš už plně rozcvičoval klouby. Sportovec i v důchodu neztrácel své návyky každé ráno začínal sérií cviků na klouby, aby zmírnil bolesti.
Natálie obvykle spěchala k své kočce Míše, aby vyčistila její záchod. Pak nakrmila Míšu a věrného pejskáče Špuntíka, uklidila stopy nočních nájezdů po chodbě i kuchyni a co nejrychleji ho vyvedla na procházku. Ve dne i večer se potulovali po parku s Lukášem, užívajíce si tichou atmosféru. Ráno, zatímco Aleš makal na svém zdraví, musela Natálie stihnout spoustu věcí.
Rozjela se z postele, aby připravila jejich tradiční jednoduchou snídani tvaroh s medem a sušeným ovocem, nebo tvarohové placičky, střídavě s omeletami, volskými oky či vejci na hniličku. Natálie vnímal tu ranní shon jako svou vlastní cvičební rozcvičku, ale lékaři v nemocnici po zjištění jejího režimu trvali na pravých cvičeních, která žádná domácí šarvátka nenahradí.
Aleš po dokončení kloubní gymnastiky uklízel postel a často bručel, že to není mužská práce a že všechny domácí starosti padají na jeho ramena. Dvakrát týdně pral nahromaděné prádlo, vysával podlahu a občas nespokojeně poznamenával, že Natálie opravdu nic nedělá pořádně. Nakonec po snídani myla nádobí, myslíc si, že tím nejvíc pomáhá ženě.
Po snídani Natálie vařila oběd a pak usedla k počítači. V důchodu si přivydělávala, aby si nevyčítala každou korunu. Aleš považoval její brigády za komické, a nákupy nových věcí za zbytečné výdaje přece mají plné šatní skříně! Natálie obvykle Aleše neodporovala, byla na to rovnou. Neměla moc zájem o módu, zvlášť když Aleš vždy říkal, jak skvěle vypadá ve srovnání s jejich vrstevníky. Neškodila, když si Aleš koupil třetí šroubovák nebo něco na své z jejích zábavných výdělků.
Pak ale náhlá nemoc všechno převrátila. Natálie se propadla na záchodku, když omdlela na ulici při cestě do obchodu. Lékaři těžko uvěřili, že by se vůbec mohla hýbat její rychlé vyšetření ukázalo děsivé hodnoty. Dokonce i Aleš se lekne, když ji viděl bledou pod kapalinou, a pak sotva zvládal domácí povinnosti, překvapený, kolik toho všechno dělají.
A samozřejmě Aleš netrpělivě čekal, až ji propíšou domů, protože ji opravdu miluje a moc se o ni trápí.
První dny ležela v posteli, jak muřili lékaři. Aleš ji navštěvoval a ptal se:
No co, Natálie, už je ti lépe? Ještě ne? Vypadáš dobře, ne tak bledě jako předtím.
A usmíval se:
Nelež si moc dlouho, aby ses nenaučila chodit. Ležet taky škodí. Je čas vrátit se do běžného rytmu
Natálie souhlasila s některými jeho slovy, ne se všemi. Když se dnes ráno probudila, neměla ani trochu chuť hned se vrhat do toho nekonečného kolotoče domácích prací. Podívala se na Aleše, který soustředěně opět prováděl své kloubní cviky, očekávajíc, že i ona se konečně pustí do svých povinností.
Poprvé po dlouhé době v Alešovi neviděla starostlivého manžela, ale člověka, který si podvědomě chtěl na ni přihodit další těžkou zátěž. Cítila v sobě vnitřní protest!
Natálela si slova doktorky, která řekla tím znepokojeným tónem, který se jí teď ozývá v hlavě jako výstraha:
Nepřemýšlíte o sobě, a tak vás to učí i manžel. Myslí si, že vám všechno jde snadno a že nejste unavená. Udělala jste tolik věcí s úsměvem, aniž byste si stěžovala? A teď, když vás přivezli na urgentku s anémií a výsledky jsou třikrát pod normálem, chcete vůbec žít?
V nemocnici dostala kapesní a pak pětkrát transfuzi krve, dokud se výsledky nevrátily k normálu. Poprvé jí krev tekla z cizích lidí. Natálie se dívala na průhlednou hadičku a pomyslela:
No jo, vpráhli mi krev od pěti úplně neznámých lidí. Zachránili mi život. A teď v tom je něco cizího, podivného, co mě možná změní?
Tyto myšlenky přišly z ničeho nic. Po návratu domů po dlouhém pobytu v nemocnici Natálie s údivem zjistila, že už nechce jenom hýčkat Aleše. Jo, miluje ho a on ji miluje. Ale aleš často zakřičí, ale přesto dělá věci, které jiní muži nechtějí. Však on si myslí, že je hlavní hvězda, a on v ní podceňuje.
Dřív to brala s úsměvem, byla dobrosrdečná. Teď v ní něco přebudilo. Najednou ji napadlo věnovat se sobě a starým koníčkům třeba piano, co leželo zahaleno prachem, nebo něčemu, co ještě sama neví.
Postavila se, zamyslela se a začala i s Lukášem dělat cviky. Aleš už to nesnesl a překvapeně poznamenal:
Nepřeslýchovali ti jenom krev, co? Ve stáří se rozhodlaš něco dělat pro sebe, Natálie? Vypadáš skvěle, tak radši krm kočku a psa, připrav snídani, mám hlad.
Řekla jsem, že mi řekla doktorka, odpověděla Natálie, a v hlase měla novou tvrdost řekla, že jinak to dlouho nevytrhnu. Ty chceš mou smrt?
Aleš jenom zmlkl, když viděl její přímý pohled. Lukáš si myslel, že to je jen dočasná nálada, co po nemocnici přichází, a neprotestoval, když Natálie po rozcvičce přikázala:
Tak, nejdřív nakrmu Míšu a Špuntíka, a ty vezmi pejska ven. Mezitím já připravím snídani, bude rychleji.
Byla překvapena, jak rychle Lukáš souhlasil. V duši cítila podivný rozruch, jako by v ní probudila pět nových sil, co ji povzbuzovaly, že si může klidně vyhodit staré šaty a kabáty a koupit si nové, protože si je vydělala sama. Říkaly jí, že má cvičit, být sportovní, ne jenom líná, a že by se měla i věnovat hudbě.
Spočítala pět jasně vyjádřených rozhodnutí a s úzkostí si uvědomila:
Jo, dali mi pět transfuzi od pěti lidí. Tato síla a odvaha udělat konkrétní kroky patří těm lidem. Říká se, že při transplantaci srdce může člověk převzít i chuť, vzpomínky nebo talent na kreslení nebo zpěv. Není divu, že lidé po těžkých operacích objeví nečekané dovednosti.
Když se podívala na Lukáše, už v ní nebyla dřívější podřízenost. Byla tu jistota, která přišla nejen díky slovům doktorky, ale i díky tomu podivnému, hmatatelnému náporu energie. Viděla, jak Aleš zkouší pochopit, co se děje, jak se jeho dosavadní svět, kde byla Natálie vždy tichá, poslušná a pohodlná, začíná rozpadat.
Víš, Lukáši, řekla, už se nebála jeho reakce myslím, že jsem konečně pochopila, proč jsi vždy říkal, že nic nedělám. Neviděl jsi, jak se snažím, jak jsem unavená, jak dělám všechno, aby ti bylo dobře. Teď to uvidíš. Takže se nepřekvap, když vyhodím staré šaty a kabáty a koupím si nové. A ještě budu hrát na piano, i když jsi se smál, že jsem hudebníka nepustila, zvládnu aspoň Psí valčík a Cikánku. Poslouchej
Otevřela víko piana, položila prsty na klávesy a najednou zahřála něco krásného, zapomenutého, ale tak známého. Aleš se na ni díval očima plnýma úžasu a pak tiše zamumlal:
Natálko, jak to děláš? Vždyť jsi to neznala! Jsi úplně jiná.
Jeho tvář byla směsicí zmatení a lehkého strachu. Zvykl si na jednu Natálku, a před ním stála úplně nová silnější, rozhodnější. Ta změna mu připadala nevysvětlitelná a děsivá.
Natálka se usmála. Už to nebyl ten známý omluvný úsměv, ale upřímný, plný očekávání. Cítila, jak v ní hoří oheň, rozhořčený pěti novými jiskrami života. Ten oheň jí sliboval nejen přežít, ale opravdu žít plnohodnotně, s místem i pro sebe i pro své touhy. Možná i pro novou, zdravější lásku k manželovi, založenou na vzájemném respektu, ne na sebezapření.
Netušila, kdo byli ti pět dárců, ale zřejmě byli silní a talentovaní. Nejenže zachránili její život, ale teď jí pomohli naplnit ho opravdovým štěstím.
Aleš kouká na svou Natálku s obdivem.
Říká se, že se neptat, proč se to stalo, nemoc nebo jiné životní těžkosti. Důležité je pochopit, proč se to stalo, a možná tyto zkoušky přišly, aby nám znovu ukázaly, jak je život krásný.
Jak je nádherná jaro i zima, bláto i mráz. Každý den je zázrak, i nebe, i první i poslední paprsek slunce. A úsměvy blízkých, jejich podpora i slabosti my jsme prostě jen lidé
A když milující manžel začne křičet a mrzet, třeba ho trochu přichytíme, aby si vzpomněl, že je muž
Dokud můžeme, žijeme naplno a oceňujeme vše, co máme, jinak to nejde.
