Narodil jsem trojčata, a já, František Štěpánek, se lekal a utekal ani při porodu se neukázal.
Trojčata? povídala moje manželka, Václava Mikulášová, a všichni okolo v nemocnici zakřičeli: Jsi pravá hrdinka, Václavo! Všichni jsou zdraví chlapec a dvě dívky! To je skutečný zázrak!
Já jen maminka, usmála se mi přes únavu, snažíc se pochopit, co se během posledních osmnácti hodin stalo.
Bylo to skutečně zázrak, ale i zdroj úzkosti. První dny na porodnici probíhaly jako mlha mezi fyzickým vyčerpáním a nekonečným štěstím. Ležela jsem na tvrdém nemocničním lůžku, snažila se obnovit síly po těžkém porodu, a představovala si, jak František poprvé uvidí naše děti.
V hlavě už měl Lukáše s hnědýma očima, a dívky Alžbětu a Věru měly černé vlasy jako já. Lékaři slibovali, že děti přinesou, jakmile dokončí všechny vyšetření.
Čekala jsem Františka další den ale nepřišel. Dostala jsem zprávu na poště, že se má předat vzkaz možná se nám nepodařilo spojit? V lese už třetí den kontrolovali pozemky, možná tam zůstával?
Třetí den jsem dostala balík: sklenice kompotu, tvarohové koláčky, čisté pleny. Ale to nebyl jeho balík přinesla ho sousedka.
Na kousku papíru stálo: Ferdinku zase pije, Václavo. Myslíme, že ti ho vezme děda Jiří. Neboj se, podáme ti rameno. Podepsalo: Tereza, Věra, Zofie.
Ruce mi najednou zmrzly, lepkavý strach se vplížil pod kůži.
Před pěti dny jsem byla obyčejná vesnická žena, čekající na první dítě, a teď matka tří, kterých ani otec nechtěl vidět. Pocit zrazení pomalu svíral hrudník.
Z chodby se ozval těžký krok.
Václavo, zakřičela sestřička, přišel ti vyzvednout děda Jiří. Říká, že soused. Představ si, přijel na kočáru! Čeká u bočního vchodu, u jídelny.
Sestřička mi pomohla sbalit věci, převléknout děti. Její ruce pracovaly rychle, jistě, s péčí, opatrně zabalily naše maličké do dek.
Tady máte, podala balíček. To je vaše starší dcerka.
Vzala jsem na ruce Alžbětu. Tak jsem ji pojmenovala nejtišší z trojice. Porodnice říkala, že přišla na svět o dvě minuty dříve než sestra.
Druhou dívku jsem nazvala Věru s nadějí, že vydrží vše. A chlapa Lukáše po prastrýci.
Vyšli jsme na verandu. Šla jsem opatrně, každý krok se ozýval tupým bolestí v těle.
Děda Jiří stál u starého kočáru, táhnutého rozvážnou kmenovou klisnou. Když nás spatřil, hodil si cigaretu do sněhu.
No co, matko? Jedeme, řekl, opatrně přebírajíc od sestřičky další dva miminky a vkládajíc je do připravených přikrývek. Prodlítneme se.
Celou cestu jsem mlčela. Sníh houstl, ale cesta k vesnici byla zamotaná a kočár tiše klouzal mezi sněhovými závějemi. Děda občas lehce tahal za uzda, mumlal něco pod nos. Projeli jsme kolektivní pole, lesní pás, přešli most a nakonec se z dálky objevila střechy našeho domova.
Vyčkej ještě chvilku, zakřičel děda, pomáhajíc mi sesednout.
Děti zůstaly v kočáru, a já se bála i na okamžik odejít. Ale musela jsem otevřít dveře a rozdělat kamna.
Děda položil kolébky na lavici u krbu. Viděla jsem, jak mu po krku pulzovaly žíly jako krev.
Co to máš, Ferdine? můj hlas se zadrhl.
Já nejsem připraven. Nečekal jsem trojčata, jeho pohled míjel mě. Vypořádáš se sama. Promiň.
Děda Jiří opatrně postavil kolébky na lavici. Všimla jsem si, jak se mu napíná krk.
Ty jsi blázen, Ferdine! Opouštíš tři děti a ženu? křičel.
Nešplhej, starý! odpověděl a znovu se obrátil k věcem.
Nemáš svědomí! děda ho sevřel za rameno, ale ten se vyhrabal a zamkl kufr.
Ferdine, udělala jsem krok vpřed. Podívej se na ně alespoň
Podíval se na kolébky, tiše odešel ke dveřím. Překročil práh, prošel dvorem, vyšel na kvetinu a zmizel ve sněhové vánici, jako by nikdy nebyl.
Sedla jsem si na podlahu a ucítila, jak ve mně něco uhání. Dýchala jsem, ale v duši byla prázdnota.
První rok byl opravdovou zkouškou takovou, kterou by ani nepřál nepřítel. Každý den jsem vstávala za úsvitu a skládala se až po půlnoci. Pleny, body, lahvičky, dudlíky. Život se změnil v nekonečný koloběh starostí. Jedno kojíš, druhé pláče
Mývala jsem tři, vracela se zase na začátek. Kůže na rukou se roztrhávala od nekonečného praní, prsty se zakrývaly puchýři od neustálého otáčení vlhkých plen.
Přežívali jsme díky zázraku. Každé ráno se u prahu objevilo něco nového láhev mléka, pytlík ovesných vloček, svazek dříví. Obyvatelé vesnice pomáhali tiše, bez slov a vysvětlivek.
Nejčastěji přišla Tereza. Pomáhala umývat miminka, naučila mě připravit směs, když mého mléka už nezbylo.
Drž se, Václavo, říkala, obratně zamotávajíc Lukáše. V našem městečku se člověk nepřepadne. A tvůj Ferdinek je blázen. Ty jsi šťastná. Bůh ti požehnal dětmi.
Děda Jiří chodil každý večer kontroloval, jestli je kamna rozžhavená, jestli střešní taška neteče. Jednou přivedl několik mužů opravili stodolu, vyměnili plesnivé desky, zatkali švy oken.
Když první mrazy udeřily, Věra přinesla vlněné ponožky po třech párech každé velikosti. Děti rostly ne po dnech, ale po hodinách navzdory omezenému jídelníčku a těžkostem domácnosti.
Na jaře začaly děti usmívat se. Alžběta se vyznačovala rovnováhou, i v miminkovském věku koukala na svět, jako by vše rozuměla. Věra naopak hlasitá, náročná, často lákala pozornost hlasitým pláčem. Lukáš byl neposedný a zvědavý, jakmile se naučil otáčet, hned zkoumal vše kolem.
To léto jsem se učila žít znovu. Přivázala jsem jeden kočárek k zádech, další dva dítěte umístila do vlastního vozíku a šla na zahradu. Pracovala jsem mezi kojením, praním a krátkými úseky spánku.
Ferdinek se neukazoval. Občas se ozývaly zvěsti viděli ho ve vzdálené vesnici, otoklého, neholeného, s rozmazanýma očima. Už jsem na něj nebyla naštvaná. Neměla jsem sílu se zlobit. Zbylo jen milovat děti a bojovat o každý další den.
Do páté zimy se život pomalu uspořádal. Děti vyrostly, staly se samostatnějšími. Pomáhaly si navzájem, hrály si spolu a pak začaly chodit do mateřské školy. Já jsem si našla práci v místní knihovně i kdyby jen na půl úvazku. Každý večer jsem přinášela domů knihy a četla je dětem před spaním.
Zimou do vesnice přijel nový zámečník Ondřej. Vysoký muž se šedivou bradou, vrásky kolem očí. Vypadalo, že mu je čtyřicet, ale držel se tak pružně, že působil mnohem mladší. Poprvé ve februáři vstoupil do knihovny, když venku zuřila sněhová vánice.
Dobrý den, promluvil chraplavým hlasem. Máte něco zajímavého k večernímu čtení? Třeba Duma?
Podala jsem mu ošoupaný svazek Tři mušketýři. Poděkoval a odešel. Následující den se vrátil s dřevěnou hračkou v rukou.
To je pro vaše malé, řekl a podal mi vyřezávaného koníka. Mám cit na truhlářství.
Od té chvíle chodil pravidelně měnil knihy, přinášel nové hračky. Lukáš ho přijímal okamžitě běhal k němu, chytal ho za ruku, tahal k svým pokladům. Dívky byly opatrnější, ale po čase i ony k němu přiběhly.
Na jaře, když už sníh tátal, Ondřej přinesl pytel brambor.
To je pro vás, řekl prostě. Dobrá odrůda, hned na výsadbu.
Zčervenala jsem, zvykla jsem si po Ferdinovi na mužskou pomoc.
Děkuji, ale i sama to zvládnu
Vím, přikývl. Všichni vědí, jaká jste silná. Ale občas přijmout pomoc je také síla.
V tom okamžiku se z rohu objevil Lukáš s holí v ruce:
Dědo Ondřeji! Podívejte, jaký meč! Uděláme pravý?
Samozřejmě! usmál se Ondřej a posadil se vedle. A pro vaše sestry také něco pěkného uděláme.
Šli do stodoly, probírali budoucí výA nakonec jsme, se smíchem a spokojeností, položili poslední kus dřeva na oheň a věděli, že naše rodina, i když zrozená z bolesti, se stala neotřesitelným domovem plným lásky.
