Dorazil jsem na vánoční večeři s dlahou na noze a diktafonem v kapse. Všichni na mě zírali s údivem, když jsem jim řekl, že moje těhotná snacha Šárka mě úmyslně šťouchla. Syn Tomáš se mi zasmál do tváře a prohlásil, že jsem si to zasloužil. Netušili, že jsem dva měsíce plánoval pomstu. A že tu noc každý z nich dostane přesně to, co si zaslouží.
Než ale budu dál, ujistěte se, že jste už přihlášeni k odběru a napište do komentářů, odkud tento příběh sledujete. Rádi víme, kam naše příběhy docházejí.
Jmenuji se Pavel Novák, je mi šedesát osm let a nejtěžší způsob, jak jsem se naučil, že důvěru se musí zasloužit, ne jen tak zdarma, protože někdo vyšel z tvého těla.
Všechno začalo před třemi lety, když můj manžel Václav zemřel náhlým srdečním záchvatem. Bylo to třicet pět let manželství, tři desetiletí společného života, pekárna, která se rozrostla v malý řetězec se čtyřmi pobočkami v Praze. Václav byl láska mého života, partner ve všem. Když odešel, připadal mi jako polovina mého těla odloučená.
Můj jediný syn Tomáš přišel na pohřeb se svou manželkou Šárkou, a objal mě příliš pevně, příliš dlouho. V té době jsem to vnímal jako útěchu. Dnes vím, že to byla kalkulace. Byli v pronajatém bytě v odlehlém městském obvodu a po pohřbu začali chodit častěji nejdřív jednou za měsíc, pak po pohřbu už týdně.
Tomáš trval na tom, že v tom velkém domě v Praze nemohu zůstat sám. Říkal, že se bojím o svou duševní pohodu i bezpečnost. Šárka souhlasila, vždy s tím sladkým úsměvem, který jsem ještě nepoznal jako falešný. Zpočátku jsem se bránil, ale samota mě tížila. Dům, který byl plný života s Václavem, se znovu ozýval prázdnotou, a tak jsem podlehl.
Čtyři měsíce po tom, co jsem se stala vdovou, se Tomáš a Šárka nastěhovali do mého domu. Přinášeli věci po kousku, obsadili hostinský pokoj, pak garáž pro její auto a nakonec roztřásli každou část domu, jako by to vždy byly jejich prostory.
Na první pohled to bylo uklidňující mít někoho doma, slyšet hlasy, cítit pohyb. Tomáš mi o víkendech vařil, Šárka mě doprovázela na trh. Zdálo se, že jsem znovu získala část rodiny, kterou jsem ztratila po Václavově smrti. Byl jsem naivní.
Dědictví, které mi Václav zanechal, bylo značné. Kromě domu, který stál přes pět set milionů korun, byly čtyři pekárny, které přinášely měsíční zisk a robustní úspory, jež po letech stavěli. Celková hodnota majetku se blížila sto milionům korun. Tomáš byl jediným dědicem, ale dokud jsem žila, všechno bylo moje.
První žádost o peníze přišla po šesti měsících, co se nastěhovali. Tomáš ke mně přišel jedné neděle odpoledne, když jsem zaléval zahradu. Měl ten výraz, který jsem znal od dětství, kdy chtěl něco, ale předstíral stud. Řekl mi, že firma, kde pracuje, prochází restrukturalizací a možná ho propustí. Potřebuje padesát tisíc dolarů (přibližně 1,25milionu Kč) na kurz, který mu zajistí lepší pozici.
Jak má matka mohu odmítnout? Převod peněz provedla následující den.
Tři týdny poté přišla Šárka s omluvou, že její matka má zdravotní problémy a potřebuje třicet tisíc dolarů (750tisíc Kč) na operaci. Zaplatila jsem bez otázek. Vždyť jsme už rodina.
Požadavky se hromadily. V září další čtyřicet tisíc (1milion Kč) na investici, kterou Tomáš přísahal, že se zdvojnásobí během šesti měsíců. V říjnu dvacet pět tisíc (625tisíc Kč) na opravu Šárčina auta po nehodě. V listopadu dalších třicet tisíc (750tisíc Kč) na nepřehlédnutelnou obchodní příležitost, která se vůbec neuskutečnila.
Do prosince jsem už půjčil dvě stě třicet tisíc dolarů (přibližně 5,75milionu Kč) a neviděl jsem žádný náznak vrácení. Kdykoliv jsem to zmiňoval, Tomáš se vyhýbal, sliboval, že to brzy vyřeší, nebo prostě měnil téma. Začal jsem si všímat vzoru: vždy když jsem byl sám, vždy s příběhem, který vyvolává vinu či naléhavost.
Neděli ráno vše změnilo. Vstal jsem brzy jako vždy a šel připravit kávu. Dům byl stále tichý. Když jsem přelil vodu, uslyšel jsem hlasy z jejich ložnice. Chodba zesílila zvuk, a já slyšel každé slovo s nepříjemnou jasností.
Šárka nejprve mluvila příliš uvolněně. Zeptala se, kdy zemřu, prostě tak, jako by chtěla znát čas. Zmrzlo mi v těle. Tomáš se zasmál a pokáral ji, že takhle mluvit nemá. Šárka však pokračovala neúnavně. Řekla, že mi je šedesát osm let a snad vydržím dalších dvacet nebo třicet let, ale oni to nechtějí čekat. Potřebují najít způsob, jak to urychlit, nebo aspoň zajistit, že až zemřu, vše přejde přímo k nim, bez komplikací.
Moje ruka třásla tak, že jsem málem upustil hrnek. Stál jsem zparalyzovaný u sporáku, zatímco můj syn a snacha probírali mou smrt jako logistický problém.
Tomáš mumlal něco o tom, že jsem jeho matka, ale bez jakéhokoliv přesvědčení. Šárka odpověděla drsně: Kolik peněz už od nás vzali? Tomáš odhadl dvě stě tisíc dolarů (přibližně 5milionů Kč), Šárka doplnila, že mohou získat další sto padesát tisíc, než si vůbec uvědomím, že se něco děje.
Pak mluvili o závěti, o tom, že chtějí kontrolu, o tom, že by mě mohli přimět podepsat papíry, které jim zajistí finanční moc, než se stanou senilními. Použili slovo senilní jako nevyhnutelnost.
Vyšel jsem nahoru do své ložnice se třesoucími nohama. Poprvé od jejich příchodu jsem zamkl dveře. Posadil jsem se na postel, kterou jsem sdílel s Václavem po tolik let, a brečel jsem v tichu. Nez lásky, ale z bolesti, že jediný syn mě vidí jako finanční překážku a žena, kterou si vybral, je ještě horší chladná a manipulativní, plánuje mou smrt s takovou lehkostí, jako by připravovala dovolenou.
Tu neděli ráno zemřela ta naivní žena, která věřila v rodinu nade vše, která slepě důvěřovala svému synovi. Na jejím místě se zrodila nová, která se umí bránit a nepropustí už nikdy, že ji někdo bude považovat za hloupou. Tato nová já se chystá ukázat Tomášovi a Šárce, že si vybrali špatnou oběť.
Následující dny jsem pozoroval, ne konfrontoval je. Před ostatními jsem byl stále ta stará matka, milující a starostlivá vdova, ale uvnitř jsem skládal puzzle.
Všiml jsem si detailů, které předtím unikaly jak Šárka vždycky přichází do obýváku, když poštovní doručovatel přináší dopisy z banky. Jak Tomáš odvrací oči, když zmíním pekárny. Jak šepoty utichnou, jakmile vstoupím do místnosti. Všechno to začalo dávat temný smysl.
Rozhodl jsem se zjistit rozsah problému. Domluvil jsem si schůzku s Karel Dvořák, účetním, který spravoval finance pekáren od Václavova času. Podvodně jsem se tvářil, že chci roční revizi, a šel jsem sám do jeho kanceláře v centru Prahy.
Karel byl vážný muž, kolem šedesáti let, vždy zacházel s naším podnikem diskrétně a efektivně. Když jsem ho požádal o přehled všech finančních pohybů za poslední rok, zamračil se, ale neptal se. To, co jsem zjistil během tří hodin, mi způsobilo zvracení.
Kromě dvou set třicet tisíc dolarů (přibližně 5,75milionu Kč), které jsem vědomě půjčil, se vyskytovaly pravidelné výběry z účtů pekáren, které jsem neautorizoval. Drobné částky, dva tisíce tady, tři tisíce tam, vždy ve čtvrky, kdy jsem měla jógu a Tomáš podepisoval firemní dokumenty.
Karel ukázal na obrazovku s vážným výrazem. Vysvětlil, že celkem za posledních deset měsíců bylo odvedeno šedesát osm tisíc dolarů (přibližně 1,8milionu Kč) z firemních účtů, vždy s mým digitálním podpisem, ke kterému měl Tomáš přístup jako jmenovaný zástupce, kterého jsem naivně pověřil po Václavově smrti.
Krev mi stoupla v žilách. Nešlo jen o půjčené peníze, které možná nikdy nevrátím. Byla to otevřená krádež, systematické odčerpávání částek, o nichž si mysleli, že si ani nevšimnu, protože jsem jim důvěřovala.
Řekl jsem Karlovi, aby okamžitě zrušil veškerá povolení, která Tomášovi umožňovala přístup k mým účtům a podniku, a aby připravil podrobnou zprávu o všech podezřelých transakcích. Navrhl mi podat trestní oznámení, ale požádal jsem ho, aby počkal. Nevěděl jsem ještě, jak to všechno vyřeším, ale chtěl jsem mít všechny informace nejprve.
Doma jsem se zastavil v kavárně, seděl tam přes hodinu, pil čaj, který zchladl, než jsem ho stihl pohlédnout. Myšlenky mi vířily, plné plánů, hněvu, smutku. Částka 298tisíc dolarů (přibližně 7,45milionu Kč) to byl součet všech úvěrů i odvodů. Peníze ale nebyly nejhorší. Nejhorší byla zrada. Vidět syna, kterého jsem hýčkal, který mě viděl jen jako zdroj příjmů, který čeká na mé smrt, se smíchem za zády, byl nepřekonatelný.
Když jsem se po odpoledni vrátil domů, byli v obýváku u televize. Šárka mě přivítala svým obvyklým falešným úsměvem a zeptala se, jestli chci něco speciálního k večeři. Tomáš mi poznamenal, že vypadám unaveně, a předstíral starostlivého syna. Řekl jsem, že jen lehce bolí hlavu, a šel jsem na pokoj.
Před tím, než jsem šel po schodech, otočil jsem se k nim a poprvé opravdu je prohlédl. Viděl jsem, jak Šárka sedí na pohovce, jako by byla majitelkou domu. Jak Tomáš má nohy opřené o konferenční stolek, který jsem si koupil během výletu do Šumavy. Jak okupují prostor, který byl můj, jako by patřil jim.
Ten večer, ležící v posteli, jsem učinil rozhodnutí. Nevyhazuji je hned z domu ani je nepřistoupím přímo. To by bylo příliš jednoduché, příliš rychlé. Strávili měsíce manipulací, krádečstvím, plánováním mého konce. Zasloužili si něco složitějšího, něco, co jim připomene jejich vlastní lék.
Následující den, když byl Tomáš v práci a Šárka na schůzce s přáteli, jsem prohledal jejich ložnici. Vím, že to je narušení soukromí, ale už mi už nešlo o morální zábrany.
Našel jsem složku s kopiemi mé staré závěti, kde vše připadalo Tomášovi. Poznámky o odhadované hodnotě domu a pekáren. Screenshoty z chatu Plán S, kde Šárka diskutovala se známými o nejlepším způsobu, jak získat kontrolu nad starými lidmi. A deník, který Šárka ukrývala v zásuvce s prádlem. V něm psala: Sophii manipuluji, když je po Richardovi. Využijte, že po Richardovi je emotivnější. Nebo: Vždy požádeAž přijde soudní rozhodnutí, budu vědět, že jsem získala zpět svou svobodu a že spravedlnost nakonec přebije temnotu, kterou mi snažili vnutit.
