Hele, poslouchej, co se stalo u nás doma. Po tom, co mi manžel Oldřich srovnával jídlo s bývalou manželkou Ládou, jsem mu nakonec řekla, že by se měl k ní vrátit.
Vždycky tady Lada do boršče špetku cukru přidávala, jen kousek, jako na okraji nože, a chuť se úplně změnila, byl to takový bohatší nádech. A ty máš svůj boršč jakoby s trochou octa na krku.
Natálka Novotná zůstala stát s lopatkou v ruce, když Oldřich odložil na stůl párující, rubínově červený vývar. Vůně čerstvé zeleniny, česneku a výživného vývaru se rozlévala po kuchyni a připadala jako ideální kulisa pro rodinnou večeři. Pak ale zaznělo jméno, které najednou rozbilo ten klid Lada, bývalá Oldřichova žena. Ta duchová postava už dva roky tiše přežila v našem bytě.
Oldřichi, snažila se Natálka mluvit klidně, i když uvnitř se jí svíraly hrdla od rozhořčení. Dělám boršč podle receptu babičky. Vždycky ti chutnal. Třeba před týdnem jsi ho jedl a chválil, přidávala si ještě koření. Co se změnilo?
Oldřich jen popřál rameny, trhl kousek černého chleba a pomalu žvýkal, koukajíc do televize, co visela na zdi.
Nic se nezměnilo, Natáško. Jen mi přišlo na mysl, že Lada měla lehký dotek k kořením. Uměla najít rovnováhu, to je talent, který se nedá naučit. Nezlob se, snažíš se, vidím to. Prostě konstatuji fakt. Jeď, nech to vychladnout.
Natálka pomalu vrátila lopatku do hrnce, chuť po jídle úplně zmizela. Sedla si naproti Oldřichovi a sledovala jeho profil. Oldřich byl impozantní chlap: šediny na spáncích mu dodávaly vážnost, široká ramena a jistý pohled. Když se potkali před třemi lety, připadal jí jako ideál rozvedený, bez dětí, seriózní a hospodářský. O svém předchozím manželství mluvil krátce, jen že se “neshodovali”. Natálka, jako moudrá a taktní žena, se mu nepletla do duše. Rozuměla, že čtyřicetiletý muž má své minulosti, a respektovala to.
Kdo by tušil, že minulost bude tak živá?
Prvních půl roku po svatbě vše běželo jako po másle. Pak se jako by se otevřela neviditelná brána a Oldřichovy vzpomínky začaly proudit. Na začátku to byly jen občasné zmínky. Aha, Lada měla taky takovou vázu, Lada milovala ten film. Natálka to brala jako samozřejmost. Časem se však srovnání povadily a nejhorší bylo, že už nevedla k ní.
Košile je špatně vyžehlená, poznamenal Oldřich jednoho rána, když se chystal do práce. Stál před zrcadlem a kriticky zkoumal límec. Skládka je rozbitá. Lada vždycky používala speciální sprej a její žehlička byl takový parní generátor. Švy na kalhotách byly jako vystřihnuté. Tohle? No, pro venkov to stačí.
Natálka, která vstala v šest, aby mu připravila snídani a žehlila oblek, ucítila, jak se jí v krku tvoří uzel.
Oldřichi, mám jen obyčejnou žehličku a žehlím po svém. Když ti to vadí, můžeš to dát do čistírny nebo si to žehlit sám.
Oldřich se v zrcadle zamračil.
Co tě tahá? Říkám ti jen zkušenost. Možná bys měla pořídit ten sprej? Chci, aby ses zlepšovala. Lada vždy dbala na takové maličkosti. U ní byl v domě perfektní pořádek, žádný prach.
Já také dbám na pořádek, odpověděla Natálka tiše, vzpomínajíc, jak včera dva hodiny leštila koupelnu. A taky pracuju celý den, stejně jako ty.
Lada taky pracovala a všechno stihla. No, půjdu. Večer budu pozdě, pomůžu mámě s vodovodem.
Dveře se zavřely s hlasitým bzuč. Natálka zůstala sama v tichém bytě. Šla k oknu a sledovala, jak Oldřich nastupuje do auta. Lada, Lada, Lada jméno se jí točilo hlavou jako starý gramofon. Když Lada byla taková andělská kuchařka a královna úklidu, proč se rozvedli? Oldřich vždycky obcházel odpověď, mumlal, že lidé se mění nebo že domácí rutina se nudí.
Večer Natálka rozhodla, že nebude vařit. Neměla náladu a proč by měla znovu přetvářet jídlo, když všechno končí jinak než u Lady. Koupila v obchodě hotové zapečené kapsy, ohřála je a posadila se číst knihu.
Oldřich se vrátil kolem deváté, rozzuřený a hladový.
Mami poslala pozdrav, zamumlal, sundávaje boty. Anna Petrová taky na tebe myslela. Ptala se, proč nebereš ten bábovkový recept, co ti nabízela. Říká, že Lada vždycky pekla o víkendech, dům voněl čerstvým pečivem a útulností. My tu pořád jíme připravené jídlo.
Natálka zavřela knihu. Klid byl čím dál těžší.
Anna Petrová může péct, když chce. Já s těstem moc nepracuju.
Přesně! Oldřich ukázal prstem, jako by ji přistihl při provinění. Nemáš ráda těsto? Žena by měla umět rozdělat oheň. Lada…
Dost! Natálka už to neudržela. Vstala, kniha dopadla se štěklým tluknutím na podlahu. Dost, Oldřichi. Slyším to jméno častěji než svoje. Lada vařila, žehla, uklízela, dýchala lépe! Když byla tak dokonalá, proč jste se nevrátili?
Oldřich se rozprášil. Nečekal od klidné Natálky takový výbuch.
No byly důvody. Byla tvrdohlavá, chtěla řídit.
Jsem teda jen pohodlná? zhořkla Natálka. Mlčím, snáším, snažím se. A ty mi pořád šípíš do jejího perfektního obrazu. Už mě to štve.
Nepřeháněj, odrazil ho Oldřich a šel do kuchyně. Co máme k večeři? Opět něco z obchodu? Lada by mi takovou jídlu nikdy nenechala. Pečovala o můj žaludek.
Natálka tiše zamířila do ložnice. Tuto noc nespala, hlavu přilévala ke stropu a v hlavě se rodil plán. Plán, který buď zničí náš svazek, nebo ho zachrání. Už nechci žít ve trojici já, Oldřich a duch Lady.
Sobota přišla, den na úklid a nákupy. Ráno zazvonila Anna Petrová, tchyně.
Natáško, dobrý den, ozvala se její hlas, mísící med s jedovatým. Zítra jedeme na hřbitov k otci. Potřebujem oplástit plot. Připrav prosím koláčky, ale ne s kapustou, Oldřich má z ní pálení. S masem radši. Těsto tenké, jako jak dřív u nás v rodině.
Natálka se zadýchala před zrcadlem na chodbě.
Anna Petrová, zítra mám práci, mám report a papíry. Koláčky můžu koupit v pekárně u metra, tam jsou výborné.
Jak můžeš pracovat v neděli? To je hřích, Natáško. Nechat manžela hladového je hřích. Lada byla vždy v čele, ani v noci by neseděla a nepřipravila palačinky, když Oldřich něco chtěl.
Ať Lada péče, řekla Natálka a podřízla si hlas.
Oldřich, který slyšel konec hovoru, vyšel z koupelny s kartáčkem v ústech.
Proč k matce drzost? Je už starší.
Nedržu, jen vytyču hranice. Nejsem Lada, jsem Natálka. A nebudu péct koláče v noci.
Jasně, Oldřich šplouchnul pastu do dřezu. Tě těžko přežiješ v papírech. V tobě žádná ženskost není. Lada byla pravá žena, uměla kariéru i manžela rozmazlovat. A ty
Mohl se rozčůlit, ale Natálka ho neodradila. Vzala velký kufr na kolečkách ze skříně a otevřela ho na posteli.
Oldřich se podíval dovnitř, žvýkal sendvič.
Kam to? Na služební cestu? Nebo mamince pomoci na chalupě?
Natálka mlčela a systematicky sbírala Oldřichovy oblečky košile, které žehlila nesprávnou žehličkou, kalhoty se švy, svetry, džíny, ponožky.
Co to děláš? Oldřich přestal jíst, v očích měl zmatek, pak úzkost. Natáško?
Pomáhám ti, Oldřich, řekla klidně, sbalujíc jeho oblíbený svetr. Pochopila jsem, že si mě nezasloužím. Nemůžu připravit boršč s cukrem, neumím napínat límce, nepeču koláče v noci. Jsem špatná hospodyně, nemám žehličku, co se srovná s Lady. Nemůžu konkurovat jejímu ideálu.
S jakým ideálem? Přestaň ten cirkus! snažil se Oldřich vzít košili, ale Natálka se vyhnula.
Nespěchej. Všechno jsem promyslela. Žiješ ve stresu, snášíš moje nedostatky, mou kyselou stravu, mou lenost. Vzpomínáš na Ladu a to tě bolí. Nechci být příčinou tvých trápení. Miluju tě, Oldřichi, chci, abys byl šťastný. A tvé štěstí, jak říkáš, zůstalo v minulém manželství.
Natálka se podívala na jeho spodní prádlo a hodila ho do kufru.
Proto ti nabízím jediné řešení. Vrať se k Ládě.
V místnosti nastala tichá výzva, slyšely se jen tikání hodinek a těžký dech Oldřicha.
Jsi šílená? zašeptal. K jaké Ládě? Rozvedli jsme se před pěti lety! Je už vdaná, myslím nebo ne nevím!
Je to jedno, odpověděla Natálka, zipujíc kufr. Pokud ji tak často zmiňuješ, jsem si jistá, že tě stále miluje. Ta dokonalá žena čeká na svého prince. Přijdeš, pomineš, ona tě nakrmí pravým borščem, žehlí košili parním žehličkou a budete šťastní. Bez mých balených kapsových.
Kufr položila na podlahu a vytáhla kolečko.
Všechno připravené, Oldřichi. Zubní kartáček, břitvu můžeš jet hned. Anna Petrová bude ráda, že se oba podělíte o to, jaká Lada je svatá, a já budu jen chyba přírody.
Oldřich stál jako ryba na souši, zaskočený, že Natálka dokáže takový krok. Pokoušel se vtipně říct, že to je jenom dětská školka, ale úsměv mu dopadl jako šmouha.
Natáško, dejme to dohromady. Nechceme to takhle. Můžu zůstat doma, pomoct s reportem.
Natálka zavrtěla hlavou, v očích už nebyl hněv, jen únavu a zklamání.
Ne, Oldřichi. To není dětská školka. Je to sebeúcta. Léta jsem snášela, snažila se být perfektní. Snažila jsem se vařit nová jídla, být dokonalá. Pak jsem zjistila, že soupeřím s duchem. Duše nemá chyby, živý člověk vždy prohraje proti výmyslu. Nechci být druhou volbou v domě.
Kufr pustila do vstupní haly.
Odešli. Zůstaň u mámy, přemýšlej. Nebo zkus Ladu. Já tady už tě dál nebudu držet.
Oldřich ještě deset minut zkoušel vtipkovat, pak křičet, že je divoch, pak prosit o soucit, ale Natálka už byla neotřesitelná. Otevřela dveře, čekala. Nakonec chytil kufr, zakřičel: Hloupá blbko, lituj toho! a vyběhl na schodiště.
Natálka zamkla dveře na dva zámky, spadla na podlahu a plakala. Byly to slzy úlevy. V bytě konečně zavládlo ticho, duch Lady už byl pryč.
Uplynul týden. Oldřich bydlel u své matky. Anna Petrová mu volala každý den, buď ho nadávala, nebo prosila, aby se vrátil. Natálka už nepřijímala telefon. Vařila si, co měla chuť lehké saláty, páruvanou rybu, občas si objednala pizzu. Nikdo jí neříkal, že má málo soli v rýži nebo prach na skříni.
Ve čtvrtek večer Natálka šla z práce a přišla k domu. U vchodu viděla známé auto. Oldřich seděl uvnitř, hlavu opřel o volant. Když ji uviděl, vyskočil ven. Vypadalo to, že se mu rozpadl šat: košile byla rozcuchaná, vousy tři dny, oči smutné.
Natáško, musíme si promluvit.
Mluv, řekla, zastavila ho před vchodem.
Byla jsem blbec. Všechno jsem pochopila.
Co konkrétně? Že Lada nechtěla přijít? zasmála se Natálka.
Oldřich se zarudl a snížil hlas.
Volal jsem jí jen zjistit, jak se má. Myslel jsem, že možná
A co?
Poslala mě pryč. Řekla, že jsem nuda, tyran, žeOldřich se konečně usmál, podal Natálce ruce a řekl, že teď už chtějí společně psát jen svůj vlastní, ne cizí příběh.
