21.prosince 2025
Dnes mi manžel řekl, že mám pohostit jeho kámoše, a já se rozhodla vyrazit do parku.
Věro, co se děje? Za půl hodiny dorazí chlapci, a my si ještě neudělali nic. Pospěš si. Opeč brambory s cibulkou, jak mají rádi, vyndej nakládané okurky, ty, co maminka předala. Nakrájej slaninu na tenké plátky, ale hezky, ne jako minule.
Radek stál ve dveřích kuchyně v domácích sportovních kalhotách a roztaženém tričku, mrkl na hodiny a zamračil se. Věra, právě vstoupila s dvěma těžkými pytli s potravinami, položila je na podlahu; pytle bouchly do dlažby. Ramena bolely, nohy v zimních botách pálily dnešní nákup byl pekelný, před svátky lidé jako rozrušeni, všechno zešlívali ze skladu.
Radku, co jsou to za kámoše? zeptala se tiše, rozepínajíc zip na bundě. Prsty zmrzly ve větru, čekala na autobus. Pátek večer. Jsem na hraně. Myslela jsem, že jen večeříme a pustíme film.
No začíná, zakroutil oči a povzdechl. Jsem na hraně, unavená. Všichni pracují, Věro. Já taky netrčím na gauči. Štěpán volal, on s Tomášem a Vítou míjeli, rozhodli se zastavit. Sto let se neviděli. Co, že mám přátelé na práh nepustit? To je neúcta.
Nemohla mě alespoň předem upozornit? Ve dne?
Byl to impuls! Proč zvedášíš problém z ničeho? Jen je potřeba občerstvení. Nejedí, jen se chtějí povyprávět. Máme láhev, v baru stojí. Hlavně rychle přikryj stůl. Salát třeba olejová nebo krabí, jak se říká. A teplé jídlo nezbytně. Kámoši z práce, hladoví.
Když jsem se podívala na manžela, pocítila jsem v oblasti sluníčka, jak se nad ním rozbíhá obrovská, horká koule rozhořčení. Jak vždycky. To znamenalo, že musím okamžitě stát u sporáku, skákat mezi dřez a pánev, řezat saláty, přikládat na stůl a celý večer nosit čisté talíře, sbírat špinavé, dopřávat chlapům chleba a poslouchat jejich bzučivé vtipy a hlasité smíchy. Na konci, když odejdou po půlnoci, zůstane po mně hora nádobí, zakouřená kuchyně a lepkavá podlaha.
Radku, nebudu vařit, řekla jsem pevně, hledíc mu přímo do očí. Jsem unavená. Chci se osprchovat a spát. Pokud jsou tvoji přátelé hladoví, objednej si pizzu. Nebo si uvař knedlíky sám.
Radek na okamžik ztuhl. Oči mu se zvedly.
Cože, Věro? Jakou pizzu? Kámoši chtějí domácí. Už jsem slíbil, že moje hospodyně stůl přikryje. Štěpán pořád vzpomíná na tvoje buchty. Nezahanbi mě před lidmi. Co si pomyslí? Že nejsem schopen postavit ženu?
Postavit? opakovala jsem, cítíc chlad po zádech. Myslíš, že jsem lenoch na dvorku? Nebo služebná?
Nepřeháněj! začal se Radek rozzlobit, hlas se změnil. Jsi žena, hospodyně domu. To je tvá přímá povinnost hosty přivítat. Já vydělávám peníze, nosím domů vše, mám právo jednou za měsíc posedět s přáteli? Aby žena servírovala, pohodlí vytvářela? Nebo na mě něco moc žádám? Tak vem, nerozhazuj. Tady jsou tašky, rozbal je. Kuře dej do trouby, zatím brambory čistíš, samé se upečou. A vodku dej do mrazáku, aby se nasála.
Roztočil se a zamířil do obýváku, házejíc po cestě:
A proč se nečistíš, vypadáš jako strašák ze zahrady. Vít s novou slečnou může být, nechci, aby ses v její přítomnosti ztratila.
Dveře se neuzavřely a z pokoje se ozvalo zapnuté televize. Radek usedl na pohovku, myslíce, že rozhovor skončil. Pro něj bylo vše rozhodnuto: žena dostala rozkazy a teď jako věrná kamarádka skočí do kuchařské fronty.
Já stála v chodbě, poslouchala šum zpravodaje. Pomalu sundala čepici. Vlasy, skutečně rozcuchané a nabité, padly na tvář. Strašák ze zahrady. Manželova slova mi zůstávala v uších. Dvacet let manželství. Dvacet let jsem se snažila být dokonalá dobrá hospodyně, starostlivá manželka, chápavá přítelkyně. Snášela jsem jeho poslechy v garáži, matčiny nekonečné rady, rozházené ponožky a stálé výčty, že polévka není dost slaná. Myslela jsem, že to je rodinný život kompromisy, trpělivost, vyhlazování hran.
Podívala jsem se na tašky s potravinami. Leželo v nich kuře, které jsem plánovala zítra upéct k obědu. Zelenina na salát. Mléko, chléb. Vše těžké, táhlo ruce.
Naklonila jsem se, ale ne kvůli rozbalování. Znovu jsem zapnula zip na bundě, nasadila čepici, pečlivě si pod ni upletla vlasy a upravila šátek.
Vstoupila jsem na okamžik do pokoje.
Radku.
Manžel, neodvracející oči od obrazovky, mávl rukou:
Co ještě? Sůl nenašla? V horní přihrádce.
Jdu.
Kam? konečně se otočil, na tváři mu zračilo pravé zmatení. Do obchodu? Zapomněla jsi něco? Máš chleba, majonézu?
Ne. Jdu se projít. Do parku.
Do jakého parku? Radek dokonce vstával z pohovky. Jsi šílená? Je sedm večer, tma, zima. Hosté za dvacet minut budou! Kdo stůl přikryje?
Ty, odpověděla jsem chladně. Ty jsi to pozval, ty přikryj. Brambory v síti pod dřezem. Kuře v pytlíku. Nůž v podstavci. Recept najdeš online.
Věro, počkej! vykřikl Radek, vstávajíc. Co to děláš? Do jakého parku?! Vrať se! Svlékněte a jdi do kuchyně! Řekl jsem!
Ale už jsem neslyšela. Vyjela jsem z bytu, zatřásla těžkými kovovými dveřmi. Zvon zámku zazněl jako výstřel. Rychle jsem sjela po schodech, nečekajíc výtah, bála jsem se, že mě Radek chytí a zatahuje zpátky silou nebo hádkou. Na schodišti byl ticho. Asi byl tak šokovaný mým odchodem, že jen zůstával stát s otevřenou pusou.
Venku sněžilo drobně a ostře. Vítr se okamžitě sklouzl pod límec, ale já to neviděla. Uvnitř mě vřelo adrenalin a podivný, dávno zapomenutý pocit osvobození. Šla jsem rychle, téměř běžela, dál od domu, od osvětlených oken, kde můj manžel pravděpodobně zoufale přemýšlel, co říct přátelům.
Park byl dva bloky dál starý městský park s širokými alejkami a vysokými lípami, nyní černými a holými, houpajícími se ve větru. Lidé byli málo. Pár chodců se psy, spěchající pracovníci a dvojice teenagerů na lavičce, zahloubaní do telefonů.
Zahýbala jsem do boční aleje, kde lampy svítily jen jednou, tvoříc podivnou hru stínů na sněhu. Teprve teď jsem zpomalila. Dech se zalekl, srdce bušilo v krku.
Co jsem udělala? proletěla mě panika.
Vždycky jsem se bála konfliktů. Od dětství mě učili být poslušná. Co vydržíš, to se má. Mlčení je zlato. Manžel je hlava, žena je krk. Matka mi říkala: Věro, neprotiřeš, buď moudřejší. Muže musíš krmit a chválit, pak v domě bude klid. A já krmila. A chválila. I když Radek někdy doslova seděl na krku.
Telefon v kapse vibroval. Vytáhla jsem ho. Na displeji byl fotka manžela a nápis Radek. Zavolala jsem zpět. Po chvíli znovu volal. Pak ještě jednou.
Stiskla jsem vypínací tlačítko a schovala tmavý displej do kapsy. Ticho. Zůstaly jen vítr a šustění sněhu pod botami.
Došla jsem k rybníku. Voda byla černá, neztuhlá uprostřed, kde plavaly kachny. Na břehu se vytvořila tenká ledová krusta. Opřela jsem se rukama o chladné zábradlí a podívala se dolů.
Vzpomněla jsem si na ten poslední večer, kdy přišli ti přátelé. Tomáš se opil a rozbil mou oblíbenou vazu, dar od sestry. Radek se jen zasmál: No, na štěstí! Neplač, koupíme novou. Novou ale nekoupili. A Štěpán… Štěpán v té noci, když jsem uklízela špinavé talíře, přistiskl mi na stehno mastný mrknutí: Máte to štěstí, Věro, že jsi taková, co vaří a hýčká. Radek to neviděl, možná předstíral, že nevidí. Cítila jsem, že bych se chtěla prohrabat zemí od odporu, ale mlčela jsem, přetáhla úsměv a šla umývat nádobí. Nezahanbi mě před lidmi.
Nebudu, zašeptala jsem do tmy. Už nebudu.
Pokračovala jsem po aleji. Mráz štípal tváře, ale bylo to příjemné. Hlava se vyjasňovala. Najednou jsem si uvědomila, že jsem nejedla celý den. V břiše se ozvalo předení.
Uprostřed parku žhnulo teplým žlutým světlem malé stánky s kávou a pečivem. Přistoupila jsem k okénku.
Dobrý večer, usmála se prodavačka v pletené čepici. Co si dáte? Zahřát se?
Ano. Velké cappuccino, prosím. A podívala jsem se na vitrínu. Těch slaných šneků s skořicí. A sendvič s kuřecím.
Skvělá volba. Hned připravíme.
Vytáhla jsem horký kelímek, sevřela ho zmraženýma rukama. Teplo se rozlilo po prstech. Posadila jsem se na lavičku pod lampou.
Sendvič byl horký, sýr se táhl, kuře šťavnaté. Byl to nejchutnější večeř, co jsem za léta měla. Ne proto, že jídlo bylo luxusní, ale proto, že jsem jedla sama, v klidu, nikomu nevyhovovala. Dívala jsem se na padající sníh, pila kávu a cítila se podivně živá.
Projela mě starší dvojice. Muž něco vyprávěl, žena se smála, hladce mu upravovala šátek.
Kam jdeš, Štěpáne? škádlila ho žena. Zmrzneš.
To mi je teplo s tebou, Galčo, odpověděl vtipně.
Dívala jsem se na ně a přemýšlela: Bude nám s Radkem tak? Budeme spolu chodit po stáří za ruku? Odpověď mě děsila. Ne. Pravděpodobně by Radek šel vpředu, mrmlal, že jsem pomalá, a já bych táhla pytle s potravinami a myslela, že má bolesti zad a potřebuje masti.
V kapse znovu cvaklo. Připomnělo mi to, že jsem dosáhla denního cíle kroků 10000. Ironie osudu. Vyšla jsem z domu, abych splnila normu aktivity.
Už dva hodiny. Objela jsem park třikrát. Nohy už nebolí z únavy, ale z dlouhého chození. Káva vypita, rohlík sněden. Chlad se začal prodírat bundou. Musela jsem se vracet, ne na lavičku přespávat.
Ale návrat byl děsivý. Co tam najdu? Hádku? Bitku? Nebo že vyhnal přátele a sedí rozčilený, připravuje si řeč obvinění?
Rozhodla jsem se k východu z parku. Čím blíže jsem k domovu, tím pomaleji jsem kráčela. Přišla jsem před vchod našeho bytu v třetím patře. Světla svítila všude: v kuchyni i v obýváku.
Všedním výtahem se podívala na klíče. Ruce mi třásly. Zhluboka jsem se nadechla, jako před skokem do vody, a otevřela dveře.
Do nosu mi dopadl pach spáleného oleje, tabáku (ačkoliv jsem stovKdyž jsem se posadila do postele, uslyšela jsem, jak Radek tiše šeptá: Jsem připraven změnit vše, co nám přineslo jen bolest.
