Muž mi řekl, že musím obsloužit jeho kamarády, a tak jsem se vyprala do parku.
Vendulko, co to pořád těšíš? Kluci budou za půl hodiny, a my tady ještě nic nevařili. Šup, zrychli. Na brambory udělej párek s cibulí, jak mají rádi, vytáhni nakládané okurky, ty starý od maminky. A slaninu nakrájej na tenké proužky, ale hezky, ne takové bloky, jak minule.
Lukáš stál ve dveřích kuchyně v domácích sportovních kalhotách a roztaženém tričku, mrknul na hodiny a zamával. Vendulka právě vešla s dvěma těžkými pytli potravin a pomalu je položila na podlahu. Pytle dunuly o dlažbu. Ramena bolí, boty sešlehaly dnešní nákup byl pekelný, před svátky se lidé chytají po všem, co najdou.
Lukáši, kdo jsou ti kluci? zeptala se tiše, rozepínajíc zip na bundě. Prsty se chladily ve větru, čekala na autobus. Pátek večer. Jsem špatně. Myslela jsem, že si jen dáme večeři a film.
No a začínám, muž přimhouřil oči a povzdechl. Špatně, unavená. Všichni pracují, Vendulko. Já taky neodpočívám. Šimon volal, on, Tomáš a Vít projížděli, chtěli se zastavit. Stýskali se sto let. Co, že nepozdát hosty? To je neúcta.
A nemohl jsi mě předem upozornit? Během dne?
Bylo to spontánní! Proč to rozbíjíš? Jen drobné občerstvení. Oni nejedí, jen si popovídají. Máme víno v lednici. Ty hlavně rychle natřete stůl. Salát, třeba Valašský nebo krabí, jak obvykle. A hlavní jídlo musí být teplý. Kámoši jsou hladoví.
Vendulka cítila, jak se jí v oblasti slunečního plexu roste horká koule rozhořčení. Jako obvykle to znamenalo, že hned musíme běžet k plotně, skákat mezi dřezem a pánvičkou, řezat zeleninu, rozetřít stůl a pak celý večer nosit čisté talíře, sbírat špinavé, doplňovat chléb a poslouchat jejich vtipy a hlasité křiky. Nakonec, když odejdou po půlnoci, zůstane jen hromada nádobí, zakouřená kuchyně a lepkavá podlaha.
Lukáši, nebudu vařit, řekla pevně, hledíc mu přímo do očí. Jsem unavená. Chci se osprchovat a spát. Když jsou tvoji kamarádi hladoví, objednej si pizzu nebo uvař si knedlíky sám.
Lukáš na okamžik zlostně zčervenal.
Cože, Vendulko? Pizzu? Kluci chtějí domácí. Už jsem slíbil, že naše hospodyňka stůl připraví. Šimon pořád vzpomíná na tvoje bábovky. Nezahanť mě před lidma. Co si budou myslet? Že nedokážu postavit dům?
Postavit? zopakovala Vendulka, cítíc chlad po zádech. Myslíš, že jsem nějaká služebná?
Nepřekrucuj to! Lukáš se rozčiloval, hlas se ztuhl. Jsi žena, hospodyně. To je tvá přímá povinnost přivítat hosty. Já vydělávám peníze, neseš vše do domu, mám právo jednou za měsíc posedět s kamarády? Aby žena servírovala, aby pohodu vytvořila? Nebo žádám moc? Tak ať to nezůstane jen v představách. Vezmi ty pytle, rozbal je. Kuře dej do trouby, zatím když si brambory čistíš, to se samo dopéká. A vodku dej do mrazáku, aby se zbyla.
Otočil se a šel do obýváku, házejíc po cestě: A uprav si vzhled, vypadáš jako zahradní panáček. Vít s novou holkou možná, nechci, aby ses mu zdála bledá.
Dveře se nezavřely a z pokoje se ozvaly zvuky zapnuté televize. Lukáš usedl na pohovku, myslel si, že rozhovor je ukončen. Pro něj bylo jasné: Vendulka dostala rozkaz a hned se vrhne do kuchyňské bitvy.
Vendulka stála v chodbě, poslouchala šum novin. Pomalu sundala čepici. Rozcuchané vlasy spadly na tvář. Zahradní panáček mu znělo v uších. Dvacet let manželství. Dvacet let se snažila být dokonalá dobrá hospodyně, starostlivá manželka, pochopitelná kamarádka. Trpěla jeho kamarády z garáže, jeho matkou s nekonečnými radami, jeho roztroušenými ponožkami a stálými stížnostmi, že polévka není dost slaná. Myslela si, že to je rodinný život kompromisy, trpělivost, hladění ostrých hran.
Podívala se na pytle s potravinami. Bylo v nich kuře na zítřejší oběd, zelenina na salát, mléko, chléb vše těžké, zatažené.
Naklonila se, ale ne kvůli rozbalování. Znovu zapnula zip na bundě, nasadila čepici, upravila šátek.
Vstoupila na okamžik do pokoje.
Lukáši.
Muž, neodtrhávající se od obrazovky, mávl rukou:
Co ještě? Sůl nenašla? V horní zásuvce.
Odcházím.
Kam? konečně se podíval, překvapený. Do obchodu? Zapomněl něco? Chléb je? Majonéza?
Ne. Jdu na procházku. Do parku.
Do jakého parku? Lukáš vstal z pohovky. Šílená jsi? Je sedm večer, tma, zima. Hosté za dvacet minut! Kdo bude stůl připravovat?
Ty, klidně odpověděla Vendulka. Ty jsi to pozval, ty stůl připrav. Brambory v koši pod dřezem. Kuře v pytlíku. Nůž v držáku. Recept najdeš na netu.
Vendulko, počkej! zakřičel Lukáš, vstávajíc. Co děláš? Jaký park?! Vrať se! Rozlín se a běž do kuchyně! Říkal jsem!
Vendulka už neslyšela. Vyšla z bytu, zavřela těžké kovové dveře. Zámek zazněl jako výstřel. Pospíchala po schodech dolů, nečekala výtah, bála se, že Lukáš ji bude tahat zpátky. Na chodbě bylo ticho asi byl tak šokován, že jen stál s otevřenými ústy.
Venku padal drobný štěrk. Vítr se dostal pod límec, ale Vendulce to nevadilo. V srdci jí hořel adrenalin a dlouho zapomenutý pocit svobodné zuřivosti. Šla rychle, skoro běžela, dál od domu, od osvětlených oken, kde její muž teď pravděpodobně zoufale přemýšlel, co říct kamarádům.
Park byl dva patra dál. Starý městský park s širokými alejemi a vysokými lípami, dnes holými a houpajícími se ve větru. Lidé byli málo. Pouze pár chodců se psy, pracující po práci, a dvojice teenagerů na lavičce zahloubaní do telefonů.
Vendulka zahnula do vedlejší uličky, kde lampy svítily nepravidelně, házejí stíny na sníh. Zastavila se, dýchání se zrychlilo, srdce bušilo v krku.
Co jsem udělala? přepadla ji panika.
Vždy se bála konfliktů. Vyrůstala s heslem mlčení je zlato, muž je hlava, žena krk. Matka jí říkala: Vendulko, nepřetvařuj se, buď moudřejší. Muže musíš krmit a chválit, pak bude doma klid. A ona krmila, chválila, i když se Lukáš často opřel na její krk.
Telefon v kapse vibroval. Vendulka ho vytáhla. Na displeji byl fotka manžela a nápis Lukáš. Zamítnula hovor. Pak znovu zazvonil. Pak ještě jednou.
Stiskla tlačítko vypnutí a schovala černý displej do kapsy. Ticho. Jen vítr a šustění sněhu pod botami.
Přišla k rybníku. Voda byla černá, nezkroucená, kde plavaly kachny. Na břehu se tvořila tenká ledová krusta. Vendulka se opřela o studené zábradlí a podívala se dolů.
Vzpomněla si na minulé setkání, když přijdou kamarádi. Tomáš se opil a rozbil její oblíbenou vázu, dar od sestry. Lukáš se jen smál: No, na štěstí! Neřvi, koupíme novou. Novou nekoupili. A Šimon v tom večeru, když čistila špinavé talíře, ji popřahl na bok a šťouchl: Máš štěstí, že Vláďa má takovou ženu, co všechno udělá. Lukáš to nezaznamenal, možná předstíral. Vendulka tehdy chtěla spadnout k zemi od odporu, ale mlčela, usmála se napjatě a šla umývat nádobí. Nezahanť mě před lidma.
Nebudu, zašeptala v tichu. Už nebudu.
Šla dál po aleji. Mráz jí štípal tváře, ale to byl příjemný pocit. Hlava se vyjasňovala. Najednou si uvědomila, že nejedla od poledne. V břiše se rozhořelo.
Uprostřed parku svítil malý stáněk s kávou a pečivem. Vendulka přišla k okénku.
Dobrý večer, usmála se prodavačka v pletené čepici. Co si dáte? Ohřát se?
Velké cappuccino, prosím. A Vendulka se podívala na výlohu. A tu šneku s skořicí. A sendvič s kuřecím.
Skvělá volba. Hned připravíme.
Vendulka vzala horký kelímek, zahřála si ruce. Teplo se rozlilo po prstech. Posadila se na lavičku pod lampou.
Sendvič byl horký, sýr se táhl, kuře šťavnaté. To byl nejlepší večeřový zážitek za poslední roky. Ne proto, že jídlo bylo luxusní, ale protože jedla sama, v klidu, bez toho, aby někoho obsluhovala. Dívala se na padající sníh, pila kávu a cítila se podivně živá.
U boku procházela starší dvojice. Muž něco vyprávěl, žena se smála a pomáhala mu s šálou. Zastavili se blízko Vendulky, aby mu upravili šátek.
Kam jdeš, Šimko? Zchladneš, řekla žena s úsměvem.
Já mám teplo, Leníčko, odpověděl starý muž.
Vendulka se zamyslela: Bude to s Lukášem tak? Budeme spolu v stáří chodit po ruce? Odpověď ji děsila. Pravděpodobně Lukáš bude dál klečet a stěžovat si, že je pomalá, a ona bude tahat pytle s potravinami a myslet si, že má bolesti v zádech a potřebuje mast.
V kapse znovu něco pípalo. Vendulka se zarazila, ale vzpomněla si, že telefon je vypnutý. Šlo o chytré hodinky, které ukazovaly, že dosáhla denního cíle 10000 kroků. Ironie osudu. Vyšla z domu, aby splnila normu aktivity.
Už dva hodiny. Vendulka obšla park třikrát. Nohy už nebolí únavou, ale z dlouhého chození. Káva byla vypita, houska snědena. Zima se prodírala pod bundu. Musela se vrátit, přespávat na lavičce nechtěla.
Ale návrat byl děsivý. Co tam čeká? Hádka? Válka? Nebo že už poslal kamarády domů a zůstává rozzuřený, přemýšlí, co říct?
Vendulka se rozhodně vydala k východu z parku. Čím blíže k domovu, tím pomaleji šla. Byla před vchodem. Světla v bytě na třetím patře svítily kuchyně, obývák.
Výtah došel, otevřela dveře. Ruce se jí třásly. Vdechla ten silný zápach spáleného oleje, tabáku (i když ho už stovkykrát prosila, aby kouřil jen venku) a levného parfému.
V předsíni ležely cizí boty hosté přišli. Na věšáku hromada bund.
Z kuchyně se ozývaly hlasité výkřiky a smích.
Tak jí říkám: nepleť si hory! křičel Šimon. Žena má vědět, kde je!
Vendulka sundala boty, pověsila bundu a vešla do kuchyně.
Scéna před ní byla smutná i trapná. Stůl byl přetékající. Otevřené konzervy se leskly ve světle sardinky, sleď. Plátky salámu ležely na novinách, jako by tam nebyly talíře. Uprostřed stolu se pyšně ležela pánev s černou spálenou bramborou. Okolo byly prázdné lahve piva a jedna poloprázdná láhev vodky.
Seděli tři: Lukáš, Šimon a Tomáš. Vít s dámo chyběli asi se vrátili domů dřív.
Lukáš seděl zády ke dveřím, máchal vidličkou s nakládaným okurkem.
Jenom jsem šla na nákup, lhal s rozcuchaným jazykem. Přinesu jídlo. Ovladač jsem zatím zapomněl.
Vendulka zakývala.
Rozhovor se zastavil. Muži se otočili.
Hej! Přišla jsem! zakřičel Šimon s mazaným úsměvem. Naše hospodyně! Už jsme čekali! Lukáši, běhal jsi po vodce?
Lukáš se pomalu otočil. Tvář mu byla červenRozhodl se konečně vyjít z kuchyně, vzít si bundu a odejít domů, kde už čekala tichá naděje na nový začátek.
