S Romankem se znám od dětství. Vyrůstali jsme spolu na jednom sídlišti v Ostravě, bylo to typické panelákové přátelství prostě jsme spoléhali jeden na druhého. Jakmile jsme se stali puberťáky, parta z našeho bloku se vždycky vydávala do centra, courali jsme po Masarykově náměstí nebo jen posedávali na lavičkách před Novou radnicí. Holky? Ty jsme vnímali hlavně kvůli tomu, co na náš úlovek řeknou kluci. Nechtěli jsme ztratit reputaci mezi kamarády, takže jsme vztahy drželi spíš naoko.
Později přišla vojna. Já jsem narukoval, Roman si to nějak šikovně zařídil, takže zůstal doma. Po vojně jsem se chopil první pořádné práce, brzy jsem se oženil. U nás doma vládla deset let zdánlivá pohoda, z manželství vzešly dvě děti. Jenže najednou se naše cesty začaly rozcházet, hádky střídaly mlčení a my si uvědomili, že už jsme si úplně cizí. Brzy jsme podali žádost o rozvod.
Dva roky nato, opět svobodný, jsem náhodou potkal Romana. Dvanáct let stačí, aby se člověk změnil Roman byl najednou kulatější a v obličeji se mu usadil smutek, který jsem si pamatoval jen od jeho strejce. Sedli jsme tehdy do jedné z těch nových kaváren na Stodolní a pustili se do řeči. Vyšlo najevo, že i Roman má za sebou rozvod a už zase kouká po nějaké partnerce. Rok utekl jako voda, i já jsem si našel novou ženu a brali jsme se.
Jednoho dne jsem Romana potkal znovu a zjistil, že je taky ženatý. Upřímně, jeho žena mi k srdci nepřirostla. Byla velmi korpulentní, působila přísně, skoro jako knedlík dost naštvaný na svět.
Co tě na ní tak okouzlilo? neudržel jsem se zvědavosti.
Roman si nalil pivo, spokojeně se opřel a odpověděl: Hele, je to skvělá hospodyňka, vaří tak, že by klidně mohla šéfovat lokálu! A hlavně dává mi klid. Můžu si doma v klidu dát pivo, dívat se na ligu, s klukama zajít do hospody. Nic mi nezakazuje, nikdy na mě nekřičí. Prostě ideální ženská.
Byl jsem v šoku. Měl jsem jiné představy o štěstí pro mě byla důležitá láska, společný smích, porozumění, i když uznávám, že dobré jídlo a uklizený byt potěší každého chlapa. Ale především chci vztah, kde jsme s manželkou na jedné vlně. Respekt a porozumění je pro mě základ. Když má pár stejné zájmy, může spolu vařit, uklízet, prostě žít. Se svou Hanou rádi společně připravujeme nedělní oběd, nebo uklidíme celý byt, někdy i se smíchem.
Jenom když dva jedou na kolech tím samým směrem, mají šanci dojet opravdu daleko. Tak to vnímám.
Co myslíš, souhlasíš se mnou?
