Mramorová podlaha v kuchyni byla studená, tvrdá, neúprosná. a na ní, v tom chladu, seděla Rosina, sedmdesát dva let, útlá a skřehotavá. její držená ruce se třásly na klíně, tělo se stáčelo k podlaze. Před ní ležel hluboký talíř s chladnou zbytkovou kaší.
Dveře kuchyně se podivně skřípěly, klíče šustily a šustění plastových obalů se ozývalo po zdi.
Mami? ozval se hlas Jana z chodby. Přijel jsem.
Rosině se v hrudi rozbušil srdce.
Instinktivně se snažila vstát.
Štípla talíř stranou, jako by to byl důkaz zločinu, co by nechtěl syn vidět.
Teď jsi moje!, zamumlala chvějíc se. V žárlivém výbuchu se manželova milenka vrhla a trhala jí kyslíkový ventil.
Její slabé nohy neposlouchaly.
Lžíce sklouzla z jejího třesoucího se ruky a zasypala chladným cinknutím po mramoru.
Martina se najednou podívala.
Očima na sekundu prozradila čistou rozhořčenost ne jen z příchodu manžela, ale i z divadla, co si předstírá její tchý.
Rychle sbalila talíř na dřez, spouštěla vodu, jako by chtěla smýt nejen špinavé nádobí, ale i celou scénu.
Jene! zavolala, měníc hlas na uměle sladký. Cože, čekal jsem se, že dnes dorazíš později!
Jan vešel do kuchyně, povolil kravatu.
Měl podšilé kruhy pod očima, tvář vypálenou prací, ale v očích byl stále ten kluk, co běhal bosý po starém dvoře vesnice.
Když uviděl matku, jak sedí na podlaze jako raněný ptáček, zastavil se.
Klíče mu zazněly v dlani.
Mami? zněl nízký, zmatený hlas. Co tu děláš na podlaze?
Rosina odvrátila pohled od syna a upřená byla na dlaždice.
Martina zasáhla rychle.
Ach, Jan, tvoje mamka povzdechla, oči přimhouřila, ale úsměv zůstával. Už jsem jí řekla tisíckrát, ať si nesedá, ale ona si vždycky chce sama uklízet. Při zvedání se znovu převrátila a spadla. Já jí jen podávalu talíř s jídlem.
Není to pravda vyplížila se z Rosiny úst slabá slova.
Martina lehce šlápla na nohu tchý, tichý varovací signál jen pro ně.
Není to pravda, paní Rosino? trvala snouběnka, sevřela telefon. Padla znovu?
Jan zamračil obočí. Něco nesedělo.
Zápach starého jídla se držel ve vzduchu, i když tekla voda.
Talíř v dřezu byl poset starým žlutým rýžovým zbytkem a kuřecí maso bylo tvrdé jako kámen.
Rosininý výraz nebyl jen z nešikovnosti, byl plný studu a ponížení.
Přistoupil pomalu.
Mami, proč plakáš? zeptal se, klekl vedle ní. Zranila se?
Snažila se usmát.
Rty se zatřásly.
Ne, synku zamumlal. Jen stará věc, že staré lidi někdy plakají zbytečně.
Prohlédl její ruce, jednou zmačkanou.
Na zápěstí mu upadl tmavý otlak, jako kdyby ji někdo dřív silně stiskl.
Co to je? zeptal se vážně. Kde jsi spadla?
K kolik jsem zaklepala na dveře skříně, to byl jen drobný neštěstí odpověděla Rosina improvizovaně. Nic vážného.
Martina se už blížila k lednici, předstírajíc normálnost.
Jan, chceš kafe? nabídla. Připravila jsem čerstvý chleba. Tvoje máma už něco snědla, ale mohu ti ještě něco ohřát.
Jan vstával pomalu, oči zůstaly na matce, ale neodpověděl manželce.
Mami, proč sedíš na podlaze? trval dál. Však máš židli, gauč i postel. Proč tady?
Rosina otevřela ústa, zavřela je. Studený čich na krku ji svíral.
Nechtěla ztrapnit syna, nechtěla být příčinou hádky v jeho manželství.
Celý život obětovala vše, aby Jan dostal vzdělání, pěkný dům, lepší život. Teď být důvodem nepořádku v domě byl její nejhorší sen.
Někdy začala, slinou v krku je podlaha chladnější. Bolí to záda cítím se tady lépe.
Janův pohled se zatáhl. Znal svou matku. Věděl, když se snaží nepřidávat problém.
Martina zaznamenala napětí, přitáhla se k pultu a zforceovala úsměv.
Ach, Jene, to je tvůj dnešní drama? Tvá matka má takové zvyky. Dělám pro ni všechno vozím k lékaři, dám léky, kupuju oblečení a přitom jsem zlá postava.
Jan se nakonec otočil k Martine.
Neříkám, že jsi zlá odpověděl klidně. Jen se snažím pochopit, co se tady děje.
Martina zkřížila ruce.
Co se děje, je že tvá matka nechce stárnout pronesla. Chce dál dělat všechno sama. Říkala jsem ti, že by měla jít do domova pro seniory, aby měla odbornou péči, ne aby tu rušila náš řád. Ale ty stále předstíráš, že je vše v pořádku.
Rosina zavřela oči. Slovo domov pro seniory jí vždycky děsilo.
Není to rušení odvetl Jan, pevněji než obvykle. Tohle bydliště je také její.
Martina se zasmála nevěřícně.
Taky je její? zopakovala. Kdy? Podepsala smlouvu? Platila každou cihlu?
Jan si zhluboka nadechl.
To ona položila první cihlu mého života řekl. Bez ní bych nikdy neškolil, neotevřel firmu, nepořídil dům. Nemluv tak o mé matce.
Martina otevřela oči překvapená Janovým tónem. Nebyla zvyklá ho tak zvedat hlas.
Jo, tohle je zamumlal. Teď začneš dělat vděk navždy. Ty pracuješ jako šílenec, já spravuju dům, starám se o naši image, a ona ukázala na Rosinu se chová jako oběť, jen proto, že nejedla z luxusní porcelánové servírovací mise.
Martina, buď zticha pronesl Jan, tichý, ale pevný jako ocel.
Ticho padlo těžké. I ulice venku se zdála ztlumit.
Co jsi řekl? zeptala se Martina, pomalu.
Říkal jsem ti, abys mlčela zopakoval Jan. A dbala na slova, která používáš v našem domě. Zvlášť když mluvíš o mé matce.
Otočil se zpátky k Rosině.
Vstaňme, mami nabídl ruku. Nezůstaneš tu na podlaze. Udělám ti nový talíř, čerstvé jídlo, a pak si promluvíme.
Martina se pousmála skepticky.
Teď budeš i vařit? žertovala. Velký šéf u plotny. To snad uvidím.
Jan ignoroval. Opatrně pomohl matce vstát. Cítil, že je těžší než dřív.
Štíhlej jste, mami poznamenal starostlivě. Zhubla od poslední návštěvy.
Stařec nám suší duše, synku zasmála se. Neboj se.
Natáhl židli, posadil ji. Pak šel k lednici, otevřel ji. Regály plné jogurtů, čerstvého ovoce, vajec, rajčat a cibule. Začal míchat omeletu, něco, co už dlouho nedělal.
Když byl teenageř, viděl matku přicházet z polí unavenou, a někdy sám připravoval míchaná vejce. Ruka mu ještě pamatuje ten pohyb.
Martina sledovala scénu, zmatená i rozhořčená.
Jan, přeháníš řekla, měníc taktiku. Vím, že se o ni starám. Jedno jídlo jen zkazilo, chtěl jsem ho vyhodit ona si chtěla.
Slova jí vyklouzla rychleji, než chtěla.
Jan přestal míchat vajíčka.
Ona chtěla jíst zkažené jídlo na podlaze? zopakoval, otáčejíc se pomalu k ní.
Martina se rozpléstela.
Chápete, co jsem chtěla snažila se. Rozhodla se, že ne potřebuje pomoc, já…
Dost přerušil ji. Tenhle rozhovor pokračuje později. Teď moje matka bude jíst normálně.
Večeře byla jednoduchá, ale důstojná. Měkká omeleta, čerstvá rýže, horké fazole, plátek avokáda. Jan naložil vše na talíř a podal matce u stolu, ne na podlahu. Posadil se vedle ní.
Jez, mami řekl s něžností. Je teplé.
Rosina se dívala na talíř jako na hostinu. Hrdlo jí svíralo, těžko jídlo klesalo.
Nemusíš zamumlala. Jsi už unavený z práce.
Unavený jsem, když přijdu domů a vidím, že má matka jí odpad na podlaze odpověděl bez okolků. To mě zničí duši.
Polkla sousto, slzy se vrátily.
Je to dobré? zeptal se.
Přikývla. Martina mezitím nešikovně skrolovala po telefonu, nervózně. Běžela sem a tam, otvírala a zavírala aplikace. Vnitřně bojovala mezi strachem, že ztratí kontrolu nad domem, a strachem, že ztratí životní úroveň, když se s manželem rozpadne.
Po jídle Jan pomohl matce do ložnice, upravil polštář, přikryl přikrývkou.
Zítra jdeš k doktorovi řekl. Chci nové vyšetření. A mami
Otočila se k němu.
Co?
Až tu nebudu jeho hlas se ztlumil řekni mi všechno, co se děje. Ne skrývej, abys mě nezatěžovala. Už je na čase vědět, co se skutečně děje.
Rosina se rozplakala, nevěděla, jestli má odvahu.
Jan tvá manželka zašeptala.
Manželka zaplatí za vše, co udělala a nedělala přerušil ho Jan, čtouc v hlavě. Ale potřebuji pravdu, ne mlčení.
Držela Janovu ruku.
Dej mi jen jednu noc prosila. Nech mě spát s pocitem, že alespoň dnes nebudu jíst na podlaze. Zítra si povíme.
Jan se na ni podíval a v očích mu byl únavný smutek, téměř dětská nejistota.
Dobře přikývl. Zítra.
Políbil jí čelo a odešel.
V chodbě na něj čekala Martina.
Můžeme teď mluvit? zeptala se, překřížením paží.
Můžeme odpověděl Jan, ale ne s křikem.
Šli do obýváku. Posadili se naproti. Chvíli se měřili pohledem.
Tak co? začala. Budu odsouzena, aniž slyším tvou stranu?
Jan si otřel tvář.
Snažím se pochopit, co se stalo, odkdyž tvoje matka přišla k nám žít řekl unaveně. Vím, že to není jednoduché. Vím, že jsi to nechtěla. Vím, že dům se změnil, rutina se změnila. Ale je rozdíl mezi obtížnou adaptací a krutostí, Martino.
Zvedla obočí.
Krutost? zopakovala. Teď jsem krutá, protože už nemůžu dál pečovat o starou rozčilenou babičku, co si stěžuje na všechno?
Zneužívat člověka zkaženým jídlem na podlaze je krutost odpověděl chladně. Nemá jiný název.
Martina prudce bouchla rukou do křesla.
Nemáš ani ponětí! vybuchla. Trávíš celý den venku, vracíš se jen na polibek z novin a myslíš, že víš, co to je starat se o tu starou denně. Zapomíná léky, rozlévá kávu, vchází do šatny se špinavými botami, dává televizi na max a hádá se s kluky já mám všechno řídit! Jsem vyčerpaná, Jan!
Kluci? přerušil ho Jan. Děti jsou ve škole více než doma. A když jsou tady, stará se o ně chůva. Ty jen krátce sestoupíš z ložnice k večeři, Martino.
Zčervenala.
Někdo musí udržovat obraz rodiny! odpověděla. Mám večery, schůzky, povinnosti
A obraz rodiny se zlepší, když tchýně jí zkažené jídlo? odvětil.
Zasmála se nervózně.
Prosím, to byl jen jednou.
Bylo? odrazil. Zjistím to.
Co budeš dělat? Instalovat kamery? Vyzívat služebnou? Ptát se sousedů, jestli slyšeli můj hlas?
Řekla ironicky. Jan jen mlčky přemýJan se pomalu obrátil ke dveřím, odhodlaný konečně rozbít ticho a nastolit spravedlnost.
