Milý deníčku,
Mám šestnáct let a zjistila jsem, že jsem těhotná. Těším se na svého přítele Tomáše, se kterým jsem se seznamovala už rok na gymnáziu v Praze. Když jsme se dozvěděli o těhotenství, strach nás ochromil a neřekli jsme nic rodičům. Když to ale mé rodiče nakonec zjistili, rozzlobili se jako hrom.
Naše rodina je v očích ostatních vzorem jsem jedinou dcerou a ve škole si vede dobře. Tomáš a já jsme ještě nezletilí, takže rozhodnutí o těhotenství museli učinit naši rodiče.
Oba jsme v učebně patřili mezi nejlepší, a tak naši rodiče snili, že se dostaneme na prestižní vysokou školu, dokončíme studia a postavíme si slušnou kariéru. Dítě by tyto plány pořádně rozházel.
Proto moje matka mě donutila podstoupit potrat. V té době ještě nebylo pozdě a zákrok proběhl úspěšně. Po něm jsme se s Tomášem vrátili k běžnému životu, nadále se potkávali, dokončili gymnázium, nastoupili na vysokou školu a o rok později jsme se vzali. Rodiče nám nekladli žádné překážky.
Pak jsem znovu otěhotněla a byli jsme nesmírně šťastní. V šestém měsíci se ale začalo krvácet. Malý chlapec se narodil pouhých jeden a půl kilogramu a po třech hodinách zemřel.
Při pokusu zastavit krvácení lékaři nemohli úspěšně pomoci a museli mi odstranit dělohu. Už nikdy nebudu mít děti. Moje matka mě navštívila v nemocnici a lítostivě řekla, že lituje, že mě před lety donutila k potratům, ale tato slova mi nepřinesou úlevu.
Minulost se nedá vrátit a chyby, které jsme udělali, nelze napravit. Nyní už nikdy nebudu matkou a nebudu mít potomky. Nevím, jestli Tomáš a já dokážeme udržet naše manželství a najít v něm štěstí. Děti jsou pro normální rodinu tak důležité.
