Příjemné léto, slunko prašilo a venku se dřelo. Petr kráčel od autobusové zastávky, v ruce měl velkou sportovní tašku, ve které byly prosté věci druhoročního studenta. Byl oblečený v levném sportovním obleku, který si vydělal sám: pár dní poskládal náklad ve vlaku, a tak si mohl koupit něco nového pro sebe i pro rodinu.
Přes starý vesnický dům se vyklonil k silnici vedoucí k domu. Ke vstupním vratům přiběhla sousedka Antonína Nováková a zírala na Petra, jako by mu chtěla prohlédnout duši. Šedivé vlasy jí vlály ve větru.
Co to takhle? zamyslel se Petr, trochu se zatočil.
Dobrý den, Antoníno! pozdravil ho nahlas.
Ahoj, Petře, odezvuji ti tiše jako šelest podzimního větru. Antonína ho sledovala až k rohu, kde ho přivítaly staré břízy u domu.
Synku! zvolala matka a pevně ho objala, podskákala mladší sestřička a přibyla babička. Jak jsi vyrostl, povyrost!
Mami, viděli jsme se jen před měsícem před semestry! smál se Petr a vzal si do náruče desetiletou Máju. Mája křičela a smála se.
Kdyby to bylo jen dneska! usmála se matka. Všechno odevzdal?
Ano, už jsem třetí ročník! chlubil se Petr. A stipendium jsem si zvýšil.
Jaký krasavec! pochválila ho babička. Opravdu jsi vyrostl!, pohladila ho po hlavě.
Babi, ale co to, já už nejsem žádný maličký! zčervenal Petr. Kde je táta? zeptal se a vytahoval z tašky dárky pro blízké.
V práci, kde jinak! odvětila matka, prohlíží si elegantní brož, kterou mu Petr přinesl. Díky, milý!
Mami, podívej, jaká krása! otočila se před zrcadlem Mája, zkoušela novou svetřík. Všichni kluci ve třídě budou závidět. Kéž by teď byly prázdniny!
Všichni jsou spokojení! usmála se babička, zabalila se do nového husího šátku.
Matka naservírovala na stůl a celá rodina se posadila k obědu. Hovor byl živý, smích a novinky proudily. Najednou Petr zamyšleně zvedl hlavu.
Mami, proč na mě sousedka, babka Tonka, pořád tak kouká? Kamkoli jdu, zastaví se u branky a nemůže odejít oči od mě. Dneska to bylo taky.
To ti raději babička poví, pošeptala matka. Prostě jsi moc podobný svému otci, a on byl podobný svému… tvému dědečkovi. Antonína měla tvého dědečka ráda, dodala stará žena, zatímco hleděla do dálky.
Když jsme tehdy stavěli ten dům, všichni z vesnice pomáhali. Seznámili jsme se s novými sousedy: mladým párem Tonkou a Václavem. Pomáhali si, kamarádili.
Tonka se vdala brzy, měla jen osmnáct let. Vyrůstala bez rodičů, vychovávala ji teta Jana. Od deseti let už pro tetu pracovala jako služebná, udržovala dům v pořádku, vařila a hlídala tetičiny děti. Škola byla pro ni spíš výjimkou.
Teta Jana byla přísná, i když byla sestrou Antoníniny matky. Děťátko trestala za každou maličkost. Jednou mi Tonka svlékla svetr a na rukou měla staré jizvy. Co to je? zeptal jsem se. To jsou jizvy, když jsem v zahradě trhala plevele a neviděla jsem včas krávu, odpověděla.
Jdeš k matce na hřbitov? zeptala se. Řekla mi, že mě chtěla vzít k sobě, ale teta řekla, že mě tam viděli, až jsem už byla skoro mrtvá.
Teta Jana si vzala Tonku za manželku, ale bez lásky. Manžel byl starší asi o deset let, měl peníze, a bydlel v dobrém domě, kde Antonína stále žila se svým majetkem a pozemky. Nikdo se ptal, co Tonka chce.
Co má dělat osmnáctiletá sirotek, když nezná žádného otce? táhla se těžko. Vydala se za muže.
Antonína byla dobrá hospodyně, naučila se všechno od tety, ale manžela neměla ráda. Ten ji nechtěl zcela, jen se chlubil, že má mladou, šikovnou ženu.
Petře, nehledej, že Antonína je už stará, vrásčitá a šedivá. Když byla mladá, byla krásná štíhlá, hnědovlasá, oči modré jako nebe, cop dlouhý sahal až k pasu. Všichni se na ni otáčeli, i manžel byl na ni hrdý, i když Tonku zraňoval.
Viděla jsem na ní modré otisky, řekla jsem. V očích je tolik bolesti a nevypláčených slz.
Můj otec, Karel, měl syna Petříka, ale Tonka nemohla otěhotnět. Proto se Karel často rozzlobil, bijel ji a křičel, že jim chybí potomek. Antonína se na něj zlobila, ale neslyšela, protože už věděla, že nikdo její trápení nevyřeší.
Občas nás večer navštívili, zpívali jsme a povídali. Tonka měla nádherný hlas, až mi zmrzly kostky. Dědeček Václav také zpíval, když byl dítě v kostele. Když zpívali spolu, člověk zapomněl dýchat.
Karel byl policista, chodil po dvorech a chytal lidi. Tonka skoro vůbec nechodila ven, chtěla být neviditelná. Manžel byl drsný, ona jen plakala a prosila ho o odpuštění.
Přes všechny dopisy, které jsem dostávala, jsem se snažila Tonku podpořit. Když dopisy přestaly chodit, čekala jsem, ať už v poště nebo v hlavě.
Jednou, když bylo horko, sedla si pod jabloní a pozvala mě: Pojď si sednout, Gálo, řekla klidně, jako by věděla, co se chystá. Nemám čas kouřit mrkev, když prší.
V tom přišla stará pošťářka Věra, nesla balík, který vážil skoro sto kilogramů. Vzal jsem dopis od Karla, ale byl rozmazaný slzami. Věra mi podala: Dej si dech, to je starý dopis. Po půl roce ho hledal, ale našel až po smrti.
Četli jsme ho spolu s Tonkou. Bylo v něm:
Ahoj, moje milá, nejdražší manželko!
Vím, že jsem ti včera poslal dopis, ale dnes mi připadá, že musím napsat znovu. Chci se vrátit domů, obejmout tě, vzít naše dítě na ruce, jít ven na zahradu a sníst jablko z naší jabloně. Nemyslím na nic jiného, než jak tě vidím na zahradě, jak pečuješ o naši rodinu, jak zpíváš našemu chlapci pohádku o šedém koťátku
Jak se máte, milí? Chybíte mi!
Dnes jsem se podíval do zrcadla a byl jsem jako šílený: nepoznal bych tě, Gálo, byl bych zarostlý, černá bradka skoro cikán.
Měl jsem sen, že jste s naším chlapcem u břízek, řeka v pozadí Byl jsem šťastný, ale nic není.
A pak se mi často zdá, že Tona, duše bez domova, chodí kolem a volá. Prosím, pojď ke mně, ať už nebudu trápit ani tebe, ani sebe.
Miluju tě, milá Gálo, budu tě milovat navždy, i když se zdá, že nejsem.
Tvůj Karel.
Petr držel dopis v rukou a mlčel. Gála se dívala z okna, slzy jí stékaly po tvářích. Eliška a Sára seděly tiše.
Podívala jsem se na datum a zmrtvila jsem: ten den, když podle záznamů, Karel zahynul pod střelbou. Tonka dlouho plakala, protože jsme spolu četli ten dopis.
Měla jsem chlapce, pojmenovali ho Nikola.
Uvolnila jsem Karlovu duši, dalo se mi to.
Už žádné dopisy necítili. Ani já, ani Tonka jsme se už nevdávali. Ale i dnes vím, že je tu, se mnou. Když vyjdu ven a podívám se na nebe, cítím jeho přítomnost, vítr šustí jako jeho hlas.
Proč se neslyšeli Antonína a Karel? přemýšlel Petr, když vyšel ven po vyprávění babičky. Proč se jejich láska neuskutečnila?
Kdyby ne, nebyl bys tu, šumí listí u starých bříz.
Petře, ozvalo se z brány: pojď ke mně!
Petr šel k Antoníně, která už dlouho žila spokojeně: syn vyrostl, má děti, přátelé ji často navštěvují. Nedávno ji pozvali, aby se přestěhovala do města, ale ona odmítla.
Teď Petr pochopil, proč: její modroočí duše nemůže opustit domov, který milovala. Dlouho se na něj dívala, poškrábaná rukou po vlasech řekla: Jsi na něj jako on! Děkuji! a usmála se a šla domů.
Petr ještě chvíli bloudil po dvoře, poslouchal, jak břízy šumí. Najednou si připomněl kroky v zahradě to byla Tonka, duše s modrýma očima, která stále hledá lásku.
Láska neroste, ale ne umírá, pomyslel si Petr a usmál se, jakoby povídal s nejbližším přítelem na poště.
