Tak co tam stojíš jak solný sloup? Otevři už ta vrata, máme tu návštěvu! vykřikl jasný, netrpělivý hlas tchyně, který přehlušil i lomoz sousedovy sekačky na trávu. Přivezli jsme nějaké dobroty, náladu máme výtečnou, a vy tu zavřeni jako v bunkru!
Věra ztuhla uprostřed záhonu mezi jahodami, setřela hřbetem ruky pot z čela. Rukavice černé od české hlíny jí nechaly na tváři tmavý pruh, ale dneska na krásu nehrála. Pomalu se narovnala, záda ji nepříjemně zabolela a pohled jí sklouzl k vysokému zelenému plotu.
S touhle návštěvou rozhodně nepočítala.
Věra přelétla pohledem manžela. Tomáš stál u kůlny s kladivem v ruce, vypadal stejně v rozpacích. Jen bezmocně pokrčil rameny a naznačil ústy: Já je nezval.
Tomášku! ozvalo se teď už dotčeně z ulice. Ty snad spíš nebo co? Máma přijela, sestra dorazila, a vy děláte mrtvé brouky!
Věra si povzdechla, stáhla si rukavice a hodila je do kbelíku. Skvělé víkendové plány, které chtěla věnovat pořádné dřině na svých oblíbených šesti arech, právě mizely v nenávratnu. Kývla na Tomáše, ať je pustí; co naplat.
Vrata se otevřela a na dvůr vplul naleštěný stříbrný kombík. Jako jednotka zvláštního nasazení vyskákala z něj vzdálená rodina. První šla samozřejmě Milada Novotná vzrostlá, hlučná, v barevných letních šatech a klobouku s širokou krempou. Za ní vystoupila švagrová, Klára, v bílých kraťasech a novém topu, hrdě vystavující nejčerstvější manikúru. Doprovod jim dělal Klářin manžel Jirka, líně se protahoval a mhouřil na sluníčko.
Kufr auta se otevřel a vystavily se na odiv igelitky s dřevěným uhlím, krabice plzně a mari-nované maso ve vedrech.
Teda, to je pařák! zafuněla Milada a ovívala se kloboukem. Věro, proč jsi tak zabahněná? My vám chtěli udělat překvapení. volala jsem Tomovi, on nic. Tak jsme si řekli, že vás navštívíme teď, počasí přeje, opekli bychom buřty, dáme si oraz. Vždyť tu máte Labe za rohem, ne?
Věra jen hleděla na ten osekaný kousek života a v nitru jí rostla vlna podráždění. Chata jí zůstala po babičce; bylo to její místo síly, její zem. Když se s Tomášem vzali, byla chata na spadnutí a už třetí rok do ní Věra cpala veškeré volné peníze i energii. Tomáš pomáhal, ale většinou jen ze slušnosti. Jeho rodina sem zavítala, až když už všechno kvetlo a voňavě zpívalo načesat si maliny, poležet si v hamace.
Dobrý den, paní Novotná, odpověděla Věra smířeně. Překvapení je to tedy pořádné. My jsme tu dnes pracovně.
Práce neuteče! zasmál se Jirka, tahal z kufru basu piva. Kytky počkají, víkend je na odpočinek! Tome, připrav gril, a jdeme na pohodu!
Klára už se procházela po zahradě jak doma.
Věřo, kde máš lehátka? Chci si zalenošit. A ta tvoje malina už dozrála? Můžu si natrhat?
Maliny jsou ještě zelené, odpálkovala Věra. Lehátka jsou v kůlně, budeš je muset oprášit.
Tak ať to Tomáš vytáhne a očistí! rozhodla rázně Milada, už se cpala na verandu. Věro, honem se umyj a dej se trochu dohromady. Není hezké, aby hostitelka vypadala jako služka. Prostři stůl, máme hlad, nakrájej zeleninu, šup taky trochu té tvé pažitky. Maso zařídí chlapi.
Milada se rozvalila v ratanovém křesle na verandě, které si Věra pořídila na večerní čtení. Zamžourala po zahradě.
Tráva už u plotu pěkně přešvihla. Je to tu jak v pralese. Ale to se spraví, Tomáš to potom poseká.
Věra se podívala na manžela. Tomáš přešlapoval, oči raději sklopené. Věděl, že tenhle víkend měl rozplánovaný na minuty: měli překopat vzdálený záhon pod novou zeleninu, natřít plot a rozebrat starý skleník. Večer slíbený dovoz hnoje. Jenže teď z Věry dělali kuchařku pro milé hosty, kteří tu chtěli dovolenou na její účet.
V hlavě se cosi zlomilo. Věra byla najednou klidná a chladná.
Tome, zavolala manžela. Ten nadskočil. Pojď na chvíli sem.
Šli k pumpě.
Věděl jsi, že přijedou? zeptala se Věra tiše.
Ne! Slibuju, Věro! šeptl Tomáš, nervózně se ohlížel k matce. Ráno volala, kde jsme. Řekl jsem, že na chatě. O příjezdu ani slovo. Přeci je teď nepoženeme! Jsou to přece naši… Vydržíme to, prosím. Opečeme maso, posedíme…
Vydržíme? Věra se usmála úkosem. Minulý víkend jsme sem nejeli, protože tvoje máma chtěla na nákupy. Předtím zase Klářina oslava. Mám tu sezónu. Když dnes nestihnu, co je potřeba, přijdu o sazenice. A plot se rozpadne.
Ale Věro…
Žádné Věro. Tohle je moje chata. A podle toho to taky bude. Chcete jíst a odpočívat venku? Výborně. Práce na čerstvém vzduchu prospívá!
Věra se napřímila, přešla do kůlny a ramínka se hosté zarazili. Po minutě už nesla v náručí lopaty, hrábě, motyku a plechovku s barvou.
Nechala to všechno rázně spadnout před rodinu na verandu.
Tak, milí hosté, hlas měla napjatý, ale pevný jako balvan. Když jste přijeli bez ohlášení, spojíme příjemné s užitečným. Máme teambuilding! Každý přiloží ruku k dílu.
Jaký teambuilding? Klára si s odporem odtáhla nohu od motyky. Děláš si srandu? My jsme přijeli na relax!
Já tu nejsem animátorka ani služka, odsekla Věra. Kdo nechce makat, nebude jíst. Česká lidová moudrost.
Milada, co už v puse přežvykovala bez ptaní uzmuté jablko ze stolu, zůstala sedět s pootevřenou pusou.
Věro! Co si to dovoluješ? Jsme hosti! Přijeli jsme za synem! Tomáši, proč mlčíš? Tvou matku žene makat!
Tomáš stál vedle ženy, mlčel.
Paní Novotná, Věra si vzala slovo zpátky. Bez hysterčení. Chata je moje, mám ji po babičce. Vy to víte moc dobře. Tady šéfuju já. Tomáš je tu díky mně, pracuje se mnou, protože jsme rodina. Vy sem jezdíte hotové. Chcete buřty? Tady je práce.
Začala rozdávat nářadí, na protesty nehleděla.
Jirko, podala švagrovi lopatu, stále svíral v ruce pivo. Máš nejdůležitější úsek potřebuju překopat hliněný pás u plotu. Bez toho nebude večer gril. Nejprve práce, pak pohoda!
Jirka se málem zalil pivem.
Děláš si srandu, Věro? Mám dovolenou! Mě bolí záda…
To rozcvičíš. Tohle je ergonomická lopata, neboj. Kláro! sestra se ztáhla do křesla. Tady jsou hrábě. Seber posekanou trávu za chatou, odneseš ji na kompost. A taky vypleješ mrkev. Chtěla jsi přece opálení? Právě teď máš šanci na zlatá záda!
To ne! vřeštěla Klára. Dala jsem za nehty 2 500 korun teprve včera! Mami, řekni jí!
Milada se napřímila, hrozivá jak letní mrak.
Tak dost. Tomáši, zameť to nářadí pryč. My jdeme chystat oběd. Ty, ukázala na Věru když nás tu nechceš, řekni rovnou. Ale nutit nás na otročinu na tvých plantážích to je vrchol! Jsme přece starší!
Minulý týden jste se chlubila, že na zumbě skáčete tři hodiny, zvážněla Věra. Takže dech máte. Vám dám citlivou práci natřete plaňky u květinového záhonu. Barva nezapáchá, štětec je nový. Šup.
My odjíždíme! zařvala Milada. Jirko, bal věci! Už nikdy mě tu neuvidíš! Tomáši, podívej, co jsi si vzal! Ta ženská mě vyhání!
Věra stála klidně s rukama složenýma.
Nevyháním. Navrhuji férovou výměnu: vy pomoc, já pohostinnost. Jestli ne, nestůjte mi tu v cestě. Nemám v plánu vám tu dělat kuchařku, když budu makat. Promiňte, mám plán.
Tomáši! bědovala Milada. Řekni něco! Máš ponětí, s kým žiješ?
Tomáš se podíval na rudou matku, uraženou sestru, znuděného švagra s basou piva. Pak na Věru unavenou v špinavém triku, tak statečnou a vlastní. Vybavilo se mu, jak si ve večerním šeru plánovala záhony, jak se radovala z prvních lístků, jak snila o nové skleníku.
Mami, řekl tiše, Věra má pravdu.
Cože?! vyhrkli hosté.
Má pravdu, Tomáš už pevněji. To je její chata. My tu máme práci a slíbil jsem pomoct. Vy jste přišli bez oznámení. Pokud chcete relaxovat penzion je přes silnici, klidně tam. Tady máme povinnosti.
Ticho se dalo krájet. Čmelák bzučel nad pivoňkou a Milada lapala po dechu. Zrada jí syna zasáhla hlouběji než lopata.
No dovol… zasyčela nakonec. Tak díky. Pěkně jsi uctil matku. Jedem odsud, Jirko! Tady s těmito zbohatlíky dýchat nebudu.
Balili ve vzteku. Jirka neochotně skládal pivo zpátky do kufru, Klára se vztekle šoupala do auta, Milada na odchodu vrhla na snachu pohled jak kletba.
Ještě toho budete litovat! houkla. Až budete potřebovat pomoc, nevolejte nám!
Auto vystřelilo od vrat v oblaku prachu.
Věra a Tomáš zůstali stát uprostřed dvora. Klid vracející se na pozemek byl až sladký. Věra najednou cítila v ramenou uvolnění, nohy jí povolily, sedla si na schody k verandě.
Tomáš si přisedl, chytil ji za ruku. Měl teplé, trochu spotené dlaně.
Jsi v pohodě? zašeptal.
Jo… těžce oddychla Věra. Myslela jsem, že nás zabijí. Nebo proklejou.
To nejspíš jo, pousmál se Tomáš. Ale přejde je to. Mamka hodně slibuje, ale když něco potřebuje, přijde zas. Klára bude uražená dýl.
To přežiju, opřela Věra hlavu o jeho rameno. Díky, že jsi stál při mně. Myslela jsem, že zase budeš mlčet…
Kolikrát to mám ještě vydržet? Tomáš si povzdechl. Najednou jsem je viděl cizíma očima… Ani se nezeptali, jak se máme, jen podej, přines, obsluž. Ty tu dřeš. Styděl jsem se. To je přece tvůj domov, každou rostlinku tu znáš.
Věra se usmála.
Náš domov, Tome. Pokud do něj chceš opravdu dávat, nejen jíst buřty.
Chci, kývl vážně. Jo a Jirka nechal lopatu ležet. Jdu překopat tu hlínu, jak jsi potřebovala.
Vstal, chopil se lopaty a vyrazil k plotu. Věra za ním hleděla vlídně. První po dlouhé době cítila, že jsou tým, opravdoví partneři, ne jen spolubydlící.
Zvedla se, oprašovala kalhoty. Slunce svítilo, práce bylo nad hlavu, ale vše se zdálo lehčí.
Za hodinu, když Tomáš, zpocený ale spokojený, dokončil těžký úsek, došla za ním s kohoutkem domácí limonády.
Přestávka, zavelela.
Seděli na téže verandě, kde ještě před chvílí zurčela hysterie.
Víš, zamyslel se Tomáš, oni to stejně nikdy nepochopí.
Co jako?
Že nejde o práci. Kdyby se zeptali, čím přiložit ruku, posadili bychom je ke grilování za chvíli. Ale takhle…
Je to o úctě, Tome. Do cizího kláštera se řád netahá.
Tomáši zabrněl mobil.
Máma píše. Jsme na rekreačce. Ceny nesmysl, jídlo nestojí za nic. Vy nemáte svědomí.
Věra se rozesmála.
Hlavně že mají klídek a žádné lopaty.
A ani špekáčky, dodal Tomáš. Ale máme mladé brambory, kopr a sledě. A mír.
Večer padl do chatové čtvrti potichu a hebce. Cvrci cvrkali, někde v dáli štěkal pes. Věra a Tomáš dodělali plot, uvelebení a pomalovaní barvou jedli vařené brambory, které chutnaly líp než svíčková v restauraci.
Myslím, že tohle byla lekce, řekla Věra, chleba máčela v oleji.
Pro ně?
Pro všechny. Naučili jsme se říct ne. A to tak zlé není.
Je to děs, přiznal Tomáš. Ale stojí to za to. Hele, Věro… co kdybychom příští víkend nikoho nepustili? Jen my dva. Žádné lopaty. Prostě… budeme spolu.
Platí, kývla Věra. Ale ten skleník musíme zbourat!
V tu chvíli za oknem zarachotilo auto. Věra ztuhla, příbor v ruce. Zase zpátky? Tomáš opatrně přistoupil k oknu.
Uf, je to jen soused, pan Petřík.
Věra se uvolnila a nahlas se rozesmála. Teprve teď napětí zmizelo. Dnešek ukázal, že Tomáš umí držet domácnost a jejich chata je pevnost, kterou nic nerozbije.
Ale tím příběh neskončil. Za týden ve středu večer, když byli v bytě v Ústí, někdo zazvonil. Ve dveřích stála Milada, bez klobouku, bez Kláry, jen s taškou v ruce. Vypadala rozpačitě.
Smím? zeptala se.
Věra překvapeně ustoupila.
Pojďte dál.
Milada si sedla do kuchyně na kraj židle, položila tašku na stůl.
Nesla jsem koláče. Se zelím, dělala jsem dnes dopoledne.
Tomáš vyšel z obýváku.
Ahoj, mami. Něco se stalo?
Něco jo, povzdechla si Milada. Je mi hanba. Celý týden nemám klid. Sousedka mi vyprávěla, jak ji snacha vyhodila, když ji šla poučovat. A že jsem byla stejná. Přijela jsem a rozkazovala, vy dřete a snažíte se. Chata je teď u Věry jak z katalogu. Ne jako za staré majitelky.
Chvíli hrála s uchy tašky.
Prostě… omlouvám se. Měla jsem Tomáška pořád za malého. Už dospěl, má ženu… a jakou. To je dobře. Bez charakteru by to dnes nešlo.
Věra se krátce podívala na Tomáše. Omluvu nečekala. Hadky ano, výčitky ano tohle ne.
Prosím vás, paní Novotná, pousmála se Věra, chystala konvici na čaj. Kdo vzpomíná na staré… jsme v pohodě. Jen nás pochopte, máme taky své plány.
Už to chápu, přikývla Milada. Bez ohlášení už nikdy! A nebudu vám tu rozkazovat. Klára… ta se ještě zlobí. Prej by si zničila manikúru. Ale ona zmoudří.
Trvalo dlouho, než u čaje dokázali najít slova, ale led povolil. Hranice, které Věra tak tvrdě postavila, jim rodinu nerozbily, ale naopak ji uzdravily. Úcta získaná díky lopatám byla pevnější než tiché mlčení.
A lopaty teď měly čestné místo v kůlně upomínku, že práce dělá člověka a z neohlášených hostů slušné příbuzné. Když za měsíc zase zavolali: Můžeme přijít? S čím pomoct? Věra věděla, že bitva je vyhraná.
Odebírejte další příběhy ze života. Napište pod článek, jak byste s nečekanou návštěvou na vlastní chatě zatočili vy.
