Tak co tam stojíš? Otevři bránu, hosté už jsou tady! hlas Libuše, tchyně, zněl přes celý pozemek, přehlušil i řev motoru sekačky od souseda. Přijeli jsme s dobrou náladou a dárkama, ale tady to máš zamčené jak v bunkru!
Veronika ztuhla u záhonu jahod, otírala zpocené čelo hřbetem ruky. Rukavice od hlíny jí nechaly na tváři tmavý pruh, ale v tu chvíli byla krása na posledním místě. Pomalu se narovnala, v zádech jí bolestivě luplo, a zadívala se ke kovovému plotu.
Tohle v plánu rozhodně nebylo.
Pohled sklonila k manželovi. Lukáš stál u kůlny s kladivem, stejně zaskočený, rozpačitě pokrčil rameny: Já je nevolal.
Lukáši! z ulice už se vkrádala dotčená nota. Ty tam spíš nebo co? Máma přijela, sestra taky a oni se schovávají!
Veronika se zhluboka nadechla, stáhla si rukavice a hodila je do kýble. Krásný víkend, na který se těšila, měl být ve znamení pořádné práce na zahrádce. Teď se všechny ty plány zhroutily. Kývla na Lukáše: Tak jdi, co naděláš.
Brána se rozletěla a stříbrné octavii s nablýskaným lakem vjela na dvůr. A z ní vyskákal výsadek. První samozřejmě Libuše robustní a hlučná, v pestrobarevné halence a širokém slaměném klobouku. Za ní šla švagrová Petra, v bílých šortkách a tílku, chlubila se novou manikúrou. Poslední kulhal Petr, Petřin muž, líně se rozhlížel, rukou si chránil oči před sluncem.
Otevřeli kufr a se vší parádou vytáhli pytle s dřevěným uhlím, bednu piva a kyblíky s grilovaným masem naloženým v majce.
No teda, to je vedro! Libuše si ovívala obličej kloboukem. Verunko, proč jsi celá od hlíny? Přijeli jsme vás překvapit. Volám Lukášovi, nebere to. Řekla jsem si, že vás navštívíme, počasí nádhera, opečeme si něco, opálíme se. Vždyť tady je tá řeka kousek, ne?
Veronika beze slova sledovala ten karneval života. V hrdle jí bublalo tiché rozhořčení. Tenhle kousek půdy zdědila po babičce její útočiště, každou pídi znala zpaměti. Po svatbě zůstalo všechno na ní, už tři roky do toho dávala všechny peníze a volný čas. Lukáš pomáhal jen spíš ze zvyku, bez nadšení. Jeho rodina sem přijížděla vždycky tehdy, když vše kvetlo, aby sklidila ovoce a poležela si v houpací síti.
Dobrý den, paní Libuše, Veronika mluvila klidně, i když hlas byl napjatý jak struna. Opravdu překvapení. My tady pracujeme.
Práce počká! zasmál se Petr a vytáhl z kufru bednu piva. Víkendy jsou přece odpočinek. Lukáši, přines gril, jdeme grilovat!
Petra už procházela zahradu kontrolním pohledem.
Veru, kde máš ty lehátka? Chci se opalovat! Jo, a máš už zralé maliny? Dáš si s náma?
Maliny jsou ještě zelené, odvětila Veronika stroze. Lehátka jsou v kůlně. Prašná.
Tak ať je Lukáš vytáhne a otře! rozhodla Libuše, už mířila k verandě. A ty, Veroniko, se běž umýt a trošku se upravit. Hospodyně má vypadat k světu, ne jak dělnice. Prostřes stůl, máme hlad. Udělej salát z tvých okurek a bylinek. Masa se chopí chlapi.
Libuše se rozložila do proutěného křesla na verandě, to, co si Veronika koupila na večerní čtení, a přeletěla očima pozemek.
U plotu je tráva jak v džungli, poznamenala ledabyle. To chce posekat. Lukáš se toho ujme.
Veronika se podívala na manžela. Nervózně přešlapoval a ani nevzhlédl. Dobře věděl, že na tenhle víkend měli přesný plán: přeorat vzdálený roh zahrady, natřít plot, rozebrat starý skleník. Večer měla přijet fůra kompostu. A teď? Od ní se čekalo jen to, aby lítala mezi kuchyní a stoly a obskakovala vzácné hosty, kteří se přijeli rekreovat na její území.
Něco v ní cvaklo. V chladném klidu.
Lukáši, zavolala spíš tiše než nahlas. Trhl sebou. Pojď ke studni.
Věděl jsi, že přijedou? šeptla.
Ne! Fakt ne, Veru! šeptl rozčileně. Máma ráno volala jen, kde jsme, řek jsem, že na chatě. Ale že hned přijede? Už je nevyhodíme, co? Je to rodina… Tak to nějak přečkejme, ogrilujem, posedíme…
Přečkejme? uchechtla se Veronika. Minulý víkend jsme nebyli, protože tvá máma chtěla jet do nákupáku. Předtím měla Petra narozeniny. Máme sezónu. Pokud dnes neuděláme, co jsme plánovali, přijdu o sazenice, plot shnije.
Ale Veru…
Žádné Veru. Je to moje chata. Moje pravidla. Chtějí jíst a válet se na slunci? Skvělé. Práce na vzduchu zušlechťuje.
Rozhodně šla do kůlny. Hřmot železa utichl tlachání na verandě. Za chvíli se vynořila s náručí nářadí: tři lopaty, hrábě, motyku a plechovku s barvou.
Praštila tím před překvapené příbuzné.
Tak, drazí hosté, její hlas zněl pevně jako kámen Nepřijeli jste na pozvání, tak budete spojovat příjemné s užitečným. Máme tu pracovní sobotu.
Jakou pracovní sobotu? Petra s odporem odsunula nohu od špinavé lopaty. To má být vtip? My chceme relaxovat!
Nejsem vaše kuchařka ani animátorka, usekla Veronika.- Měla jsem v plánu pracovat. Chcete být tady, pomoc! Kdo nepracuje, nejí. To je stará česká pravda.
Libuše ztuhla s nakousnutým jablkem.
Veroniko! Co si to dovoluješ? My jsme hosté! Za synem jsme přijeli! Lukáši, proč nic neříkáš? Zbláznila se ti žena, matku nutí makat!
Lukáš stál vedle ženy, poněkud zbaběle.
Paní Libuše, přešla Veronika do ofenzivy. Bez scén. Tohle je můj pozemek po babičce. Vy to víte. Jsem tady paní já. Lukáš mi pomáhá, protože jsme partneři. Vy se jen vozíte na hotové. Chcete grilování? Tady je první úkol.
Rozdala nářadí, ignorovala rozhořčení.
Petře, přistrčila mu lopatu. Tohle je nejtěžší úsek přeoráš pás u plotu, je tam tvrdá hlína. Nepůjde to grilovat se nezačne.
Petr se málem zalknul pivem.
To nemyslíš vážně? Jsem na dovolené! Bolí mě záda…
Lepší než rehabilitace, pohyb tě rozpohybuje. Petra! švagrová si tiskla kabelku k tělu. Dostaneš hrábě. Všechnu posekanou trávu odneseš na kompost a ještě plej karotku. Chtěla jsi být opálená? Záda se opálí pěkně do hladka.
To ne! vypískla Petra. Mám čerstvou manikúru! Dala jsem tři tisíce! Mámo, řekni jí něco!
Libuše povstala celá rozohněná.
Konec srandy. Lukáši, ukliď to nářadí! Budeme vařit oběd. Ty, zabodla prst do Veroniky, nás tu necheš, tak to řekni rovnou. Ale dřít za tebe nebudeme! Jsme starší lidé!
Paní Libuše, před pár dny jste se chlubila, že jste vydržela tři hodiny na zumbě, odklonila Veronika. Takže svůj podíl zvládnete. Vás čeká natírání latí u záhonu. Barva nesmrdí, štětka nová.
My odjíždíme! zaječela tchyně. Petře, balíme! Tady už mě nikdy neuvidíš! Lukáši, podívej se, koho sis vzal! Je to semetrika! Vyhání vlastní matku!
Veronika se zkříženýma rukama stála v klidu.
Nikdo tu nikoho nevyhání. Navrhuji férovou výměnu. Vy pomůžete já hostím. Nechcete pracovat, tak mě aspoň nechte v klidu makat. Omlouvám se, mám plán.
Lukáši! zaječela Libuše. Řekni něco! Jsi chlap, nebo hadr?
Lukáš se podíval zrudlé matce do očí, rozmazlené sestře, unavenému Petrovi, co už pokukoval, kde odloží pivo. Pak na Veroniku. Ušmudlaná, ale rozhodná, jeho žena. Vybavila se mu, jak večer plnila papíry nákresem sázení, těšila se z každého lístku, plánovala nový skleník.
Máma… řekl potichu Lukáš. Veronika má pravdu.
Prosím?! ozvalo se trojhlasně.
Má pravdu, zhluboka se nadechl. Je to její pozemek. My jsme sem jeli makat. Sliboval jsem jí to. Vy jste tu znenadání. Chcete odpočinek je tu penzion pět kilometrů. Tam najdete pohodlí i kuchyni. Tady je práce.
Rozhostilo se ticho, bzučel jen čmelák nad pivoňkami. Libuše zírala užasle, před zradou syna lapala po dechu víc než po kyslíku.
No tedy… zasyčela a zvedla se. Díky, synku. To jsi mě poctil. Petře, rychle, pryč! S těmi buržousty nechci dýchat stejný vzduch.
Odjížděli v zuřivém spěchu. Petr s lítostí vrátil pivo do kufru. Petra funěla a dupala, až se otřásla okna. Libuše, než přibouchla dveře, zamračila se na snachu s pohledem věštícím zatracení.
Ještě budete litovat! zaječela. Až bude třeba podat sklenici vody, nezavolejte!
Octavia odjela, brána zavrzala v prachu cesty.
Veronika i Lukáš zůstali na dvoře. Tichem, které konečně padlo, jako by zahrada rozkvetla. Veronika cítila, jak z ní napětí opadává, nohy se podlomily. Sedla si rovnou na schody k verandě.
Lukáš si sedl vedle, chytil ji za ruku. Teplá, trochu zpocená dlaň.
Jak je? zeptal se tiše.
Už dobře, vydechla. Čekala jsem, že mě uškrtí… nebo proklejou.
Tak to spíš už stihli, usmál se smutně Lukáš. Ale s mámou to přejde. Když něco potřebuje, je zpátky. Petra se bude urážet dýl.
Přežiju, položila hlavu na jeho rameno. Díky, žes za mnou stál. Čekala jsem, že… jako vždycky, zůstaneš ticho.
Kolikrát už? vzdychl Lukáš. Ale fakt, teď jsem se zastyděl. Nezeptali se ani, jak se máme. Hned: obsluhuj, donášej. Tys tady dřela. Je to tvůj dům. Znáš tu každý stéblo.
Veronika se usmála.
Náš dům, Lukáši. Pokud v něm chceš také žít, nejen jíst špekáčky.
Chci, kývl vážně. Mimochodem, Petr tam odhodil lopatu. Jdu to pořádně zryjt. Říkala jsi, že je to důležité.
Vstal, popadl lopatu a zamířil k plotu. Veronika ho sledovala s pýchou. Poprvé cítila, že jsou tým, skutečná rodina. Nejen spolubydlící, ale spojenci, kteří brání své hranice.
Zvedla se a oprášila si kalhoty. Slunce bylo vysoko, práce přehršle, ale už jí to nepřišlo jako galeje.
Za hodinu, když Lukáš zpocený, ale spokojený dobíral poslední drny, přišla s džbánem domácího bezového limonády.
Zastávka! zavelela.
Seděli na verandě, kde ještě před chvílí duněla rodinná bouře.
Víš, povzdechl si Lukáš. Oni stejně nic nepochopili.
Co?
Že nejde o práci. Stačilo by: Jak můžeme pomoct? a možná bychom je za chvíli posadili ke stolu. Ale když vtrhnou bez ptaní…
Je to o úctě, Lukáši. Do cizího kláštera se nepřináší vlastní řád. A už vůbec se nesmí považovat cizí práce za samozřejmost.
Zazvonil Lukášův mobil. Zpráva.
Máma, ušklíbl se. Píše: Jsme v penzionu. Pokoje předražené, jídlo hnus. Vy nemáte srdce.
Veronika se rozesmála.
Ale mají odpočinek, po čem toužili. Bez lopat a hrábí.
A bez našeho masečka, povzdechl si Lukáš. Máme aspoň něco k jídlu?
Maso vzali. Ale máme nové brambory, kopr a matjesy. A klid.
Do zahrádkářské kolonie padal večer. Cvrlikaly kobylky, v dálce štěkal pes. Plot pak natírali až za šera. Unavení, zamazaní od barvy, seděli v kuchyni a jedli obyčejné brambory nikdy nechutnaly tak skvěle.
Víš, zadumala se Veronika, máčela chleba v oleji, byl to užitečný test.
Pro ně?
Pro nás i pro ně. Naučili jsme se říct ne. Až tak hrozné to nebylo.
Hrozné bylo, uznal Lukáš. Ale stálo to za to. Co kdybychom si příště udělali víkend jen pro nás dva? Bez lopat, prostě… odpočívat.
Platí, kývla Veronika. Skleník ale rozebrat musíme.
Vtom venku zarachotilo auto. Veronice zatrnulo v ruce ztuhla vidlička. Už jedou zpátky? Lukáš se šel podívat za záclonu.
Uf, oddychl. To jen u Příhodů, sousedi.
Veronika se rozesmála úlevou. Napětí rozplynulo. Ten den ukázal, že její muž umí stát vedle ní. A její chata že vydrží nápor i největší rodiny.
Tím to ale nekončilo. O týden později, ve středu večer, doma ve městě, někdo zazvonil. Ve dveřích stála Libuše, bez klobouku i dcery, jen s malým sáčkem. Tvář měla nezvykle rozpačitou.
Můžu? zeptala se, nešla dál.
Veronika překvapená ustoupila stranou.
Jen pojďte.
Tchyně opatrně usedla na kraj židle, položila na stůl tašku.
Tady koláčky. S kapustou. Sama jsem pekla.
Lukáš, přilákán hlasem, se objevil na prahu.
Ahoj, mami. Něco se stalo?
No stalo, povzdechla si tchyně. Je mi hanba. Celý týden jsem nemohla spát. Sousedka Zina mi povídala, jak ji její snacha vyrazila, když začala poroučet. A já si řekla… Jsem stejná. Přijela jsem neohlášeně a vy se staráte, dřete. Musím uznat, že tvoje chata, Veroniko, vypadá nádherně. Lepší jak za babči.
Chvilku tiše žmoulala ucho kabelky.
Omluvte starou bábu. Byla jsem zvyklá, že Lukášek poslouchá. Ale už dospěl. A žena má s charakterem. Dobře to je. Dneska je bez charakteru těžké žít.
Veronika se na Lukáše podívala. Omluvu nečekala výčitky ano, ale tohle?
Ale prosím vás, paní Libuše, potichu řekla a dávala vařit vodu. Kdo staré věci přetřásá… Nemáme zlost. Jen pochopte, že i my máme své plány.
Pochopila, horlivě kývala tchyně. Už nikdy bez zavolání. A makat vás nutit nebudu… tedy nebudu fušovat do pořádku. Petra je ještě uražená. Prý by si zničila nehty. Ale s mladýma však se zmoudří.
Ten večer pili čaj a jedli koláčky. Povídali těžkopádně, ale led povolil. Hranice, které Veronika tak ostře nadepsala ve víkendový den, nerozbily rodinu, naopak: zpevnily ji. Úcta nabytá s lopatou v ruce byla cennější než tichá snášenlivost.
A lopaty od té doby stály na chatě na očích. Aby připomínaly, že práce proměnila z hostů příbuzné s respektem. A když za měsíc Libuše volala a ptala se: S čím vám mám pomoct?, Veronika věděla, že vítězství bylo na její straně.
