Mami, on chce, abych to pro něj udělala… Říká, že všechny dobré ženy to umí… A já nejsem dobrá? Nauč mě to… Když to umí všechny, měla bych to zvládnout také… Stále nevěřím, že moje neteř si díky své mamince našla muže. Když byla Alina malá, sestra ji odmítla dát do školky, v pubertě nesměla chodit ven, pořád byla doma, stala se z ní samotářka. I když studovala v našem městě, máma dbala na to, aby přišla vždy domů do šesti. Slečně bylo dvacet a její máma jí v půl osmé volala a křičela, proč ještě není doma. Bylo to absurdní a ničím jiným. Alina se seznámila se svým budoucím manželem ve druhém ročníku na vysoké, učili se spolu v knihovně, byl o dva roky starší, půjčoval jí poznámky, pomáhal jí, a než se nadáli, zamiloval se do ní a začal ji zve mužem. A tehdy začala moje neteř odvážně porušovat maminčina pravidla. Neteř se nakonec vdala a její matka jí dovolila začít nový život. Teď bych chtěla vyprávět příběh, co se stal nedávno. Seděla jsem u sestry doma, když Alina zavolala a začala mluvit hlasem, ve kterém se mísily smích i slzy, takže bylo sotva rozumět: – Mami, on po mně chce, abych to udělala… Říká, že všechny správné ženy to zvládají… A já nejsem správná? Nauč mě to… když to ostatní ženy umí, měla bych to umět taky… V tu chvíli se sestře během vteřiny změnil výraz obličeje, prosila Alinu, aby se uklidnila, ať vysvětlí, co to všechny správné ženy umí. – Polévku, mami, řekla, a my propukly v hlasitý smích. – Nesmějte se mi! Ty jsi mě nenaučila, jak se vaří, zkoušela jsem recepty z internetu, ale vůbec to není ono! Rychle jsme jí krok za krokem vysvětlily, jak se vaří pořádná polévka, a přitom se smíchem navzájem popichovaly. Večer mi neteř volala, děkovala za pomoc, manžel ji pochválil, prý je polévka výborná, a hlavně teď říká, že je konečně pořádná žena!

Ještě teď nechápu, jak si má neteř mohla najít chlapa, a to všechno jen kvůli její matce.

Když byla Barbora malá, moje sestra ji nechtěla dát ani do školky. Jako puberťačka nesměla vůbec nikam chodit, domů musela být vždycky do šesti a do osmnácti nesměla sama ani do obchodu. Barbora byla pořád jen zavřená doma, až z ní vyrostla skoro samotářka. Když studovala v Plzni, moje sestra ji každou chvíli kontrolovala a šílela, když neteř nebyla v půl osmé večer doma. Dvacetiletá holka a její máma ji pořád hlučně vyčítala, kde se courá. Bylo to až směšné.

V druháku na vejšce se Barbora seznámila se svým budoucím manželem. Učili se spolu v univerzitní knihovně, on byl o dva roky starší, často jí půjčoval zápisky a pomáhal jí s učením. Dřív než se nadála, byl do ní zamilovaný a začal ji zvát ven. Právě tehdy začala Barbora máminy zákazy ignorovat.

Nakonec se opravdu vzali a moje sestra ji konečně nechala dýchat a žít podle svého.

Nedávno jsem seděl u sestry doma, když Barbora zavolala. Její hlas byl plný slz i smíchu zároveň, že to šlo sotva rozumět:

Mami, on chce, abych to pro něj udělala Prej všechny dobré ženské to přece zvládnou Takže já nejsem dost dobrá? Nauč mě to když to ostatní umí, měla bych taky

V tu ránu se ségře úplně změnil výraz, snažila se Barboru uklidnit a vyzvídala, co jako všechny ty dobré ženy umí.

Polívku, mami! vyhrkla Barbora. A to jsme se už oba začali smát.

Nedělejte si ze mě legraci! Nikdy jsi mě to nenaučila, hledala jsem recepty na internetu, ale nikdy to nechutná dobře!

Tak jsme jí se sestrou hned krok po kroku vysvětlili, jak na klasickou domácí polívku, přičemž jsme se občas neubránili ani slzám smíchu.

Večer nám Barbora zavolala znovu a děkovala za rady. Její muž ji hned pochválil, že prý byla polévka výborná, a hlavně říká, že se teď cítí jako opravdu správná žena.

Z toho dne jsem si odnesl jedno že nebýt drobných chyb výchovy, nikdy bychom nezažili tyhle směšné a upřímné rodinné okamžiky, které ze všeho chutnají nejlíp.