1.Máme dvě děti, ale milujeme jen jednu.
Dnes jsem si připomněl, že už od dětství jsem věděl, že moji rodiče mají pro mou sestru Petrovu větší slabost než pro mě. Když se konečně nastěhovala do našeho rodinného domu v Praze, okamžitě tam přiložili i své dva malé ratolesti Matěje a Elišku a přitom mě vyzvali, abych co nejdříve odešel, protože s tvojí prací z domova si můžeš najít vlastní byt.
Když byla Petra na Univerzitě Karlově, rodiče se chovali jako ochránci drobného ptáčka: dělali všechny úřední záležitosti, házeli se na pomoc s děkanátem, doprovázeli ji na schůzky a nyní hlídají i její děti. Já jsem vždy byl na vlastní pěst, a teď mi říkají, že jsem nežádoucí a mám odejít.
Táta mi neustále připomíná, že jako muž bych měl umět postarat se o sebe, ale přitom očekává, že manžel Petrovy, Marek, bude živit rodinu, a to i přesto, že je starší než já. Všechno to připomíná rodinné hry, kde se pravidla mění podle nálady.
Když jsme se hádali o stěhování, udělal jsem hloupost a řekl, že mám stejně jako Petra právo na ten byt a že mi také připadá podíl na majetku. Máma na to vybuchla, že se ještě stále chováme jako v staré české pohádce, že jsem prase, protože jsem se dotkl rozdělení majetku. Petra k tomu přidala, že se snažím vyhodit ji a její děti z našeho domova.
Z právního hlediska se zdá, že nemám žádnou šanci. Rodiče už připravují novou závěť, aby mě mohli úplně vyřadit z dědictví. Připadám si jako postava z nějaké tragédie rodina se rozpadá kvůli jedné bytové jednotce a já jsem jen dalšího, kdo se ztrácí v tomhle chaosu.
Možná je to jen iluze, že se rodina může rozpadnout kvůli čtyřicet čtyřům korunám, ale cítím se jako cizinec ve svém vlastním domově. Proč mít dvě děti, když jeden z nás už není potřeba? To mě trápí každou noc, když se snažím usnout v chladné pražské bytovce a poslouchám šum deště na okně.
