Narodil(a) jsem se v obyčejné, teplé a neobyčejně tiché rodině. Bylo nás čtyři děti: dva starší bratři, sestra a já nejmladší. Vždy jsem měla spoustu přezdívek Olí, Olíčka, Olísek, ale tatínek mi říkal jen jedno Libuška. Vyslovoval to jako by mě houpal po měkkých vlnách, jako by v tom jménu byl nějaký letní, domácký zvuk. Milovala jsem to a žádala všechny, aby mě oslovovali tak, jak mě oslovuje táta.
Moji rodiče byli zcela běžní lidé a právě takoví lidé dělají svět krásným. Mamka pracovala v obchodě s potravinami, táta byl závozník. Žili jednoduše, ale klidně, v tichém souznění, kde nebyla hlasitá slova, ale hodně pevného, spolehlivého, tichého tepla.
Táta domů přicházel se všemi vůněmi motorového oleje, větru a dlouhé cesty. Vždy měl v ruce nějaké sáčky: sklenice s nakládaným zelím od sousedů, kteří nemohli zaplatit peníze; pytle s bramborami; vodní melouny, které se mu podařilo přivézt v nejvhodnější chvíli. Nebyl to člověk, který by mohl minout žádost druhých.
Rozpočty řídila mamka. To byl její malý svět pořádek, počítání, přesnost. Nikdy neplýtvala zbytečně. Když šlo o vzdělání, knihy, kroužky dávala bez otázek. Na sebe s tátou šetřila, na nás ne. Každý pátek, jako součást rituálu, usedala před televizi, vytáhla krabičku s nitěmi a začala šít. Mamka léčila naše oblečení tak trpělivě, jako léčila nás svým klidem a pozorností.
Byla jemná, klidná, mírně rozplácnutá, s hustými vlasy svázanými v pevný cop. Nikdy jsem neslyšela, aby se mamka hádala s tátou. Mohli spolu mluvit hodiny tiše, klidně, jako by v jejich dvojici byl zvláštní svět, srozumitelný jen jim.
Táta s námi mluvil stručně a jednoduše:
Tak co, děti, vše v pořádku?
A pak lehce pošimrává hlavu. Každému po řadě. A mě zvedá na ruce a hází vzhůru, až na okamžik vidím svět shora dolů, jako bych letěl. To byly mé nejoblíbenější okamžiky. Měla jsem pocit, že naše rodina je dokonalá, jako z knih, kde je všechno na svém místě.
Ve škole jsem byla jiná: hlučná, barevná, emotivní. Báseň mi šla snadno, texty ještě líp. Už v páté třídě jsem věděla, že chci stát na jevišti. Toužila jsem po divadelním studiu. Když jsem to řekla mamince, téměř rozlila čaj na ubrus. Táta se zasmál:
No co, Libuško? Zkusíme to.
A šla jsem svou cestou učila jsem se, hrála, pracovala na slavnostech, psala texty, blahopřání, miniscénky Jednoho dne jsem se rozhodla napsat knížku malý, naprosto jednoduchý příběh o dívce, která hledá sama sebe. Početně jsem váhala, zda má smysl někomu ukazovat rukopis. Psala jsem v noci, po kouscích mezi povinnostmi. Bylo to příliš osobní, příliš ne kniha. Rozhodla jsem se ukázat ji jen jedné přítelkyni. Ta po přečtení řekla:
Chci darovat výtisk tvé knihy každé ženě, která přijde na moje narozeniny
Nejdříve jsem si myslela, že jsem něco špatně slyšela.
Kterou knihu? O čem to mluvíš? To jsou jen poznámky
Přítelkyně se jen naklonila a usmála se:
Libuško, roky mi dáváš svou přátelství, vkládáš do něj duši. Letos chci všem darovat tvou knihu. To bude moje poděkování. Mohu si to dovolit.
Ta slova mě rozmrzela. Dva dny jsem se zdržela v pochybnostech, že to nejde udělat, že je to nepochopitelné. Přítelkyně ale už vše zařídila: našla grafika, kontakt na tiskárnu a trvala.
Ať se to dostane do světla. Všichni to ocení. Uvidíš.
A tak se stalo. Kniha vzlétnula okamžitě, protože byla upřímná, živá, bez umělých ozdob. Lidé v ní poznali sebe, své strachy i naděje, pravdu, kterou se mnozí bojí říct nahlas. Kniha se rozšířila a lidé ji objednávali jako dárek. Pak jsem šla dál chtěla jsem napsat něco skutečného, hlubokého. O rodině. O kořenech. O těch, díky nimž jsem.
To rozhodnutí otevřelo dveře k tomu, co jsem vůbec nečekala.
Musela jsem si promluvit s rodiči, zjistit něco z jejich minulosti, upřesnit data, příběhy. Zavolala jsem mamce. Odpovídala podivně se zadržením.
Táta není, řekla. Odpustil no na služební výjezd.
Překvapila mě obvykle mamka věděla, kde je tatínek. Zavolala jsem tátovi odpověděl hned, jako obvykle:
Ahoj, Libuško! Jsem u babičky. Opravují zahradní bránu.
Proč mamka nic neřekla?
Už na cestě jsem pochopila, že v jejím hlase není jen pauza. Bylo v tom něco víc. Když jsem vešla domů, mamka stála v kuchyni. Po mém příchodu tiše řekla:
Rozvedli jsme se s tátou tak se to občas stane
Táta a mamka. Ti, které jsem nosila uvnitř jako ideál.
Nemohla jsem dýchat ani myslet. Bratři a sestra to věděli dlouho, ale neřekli mi, protože jsem právě porodila dítě. Chtěli jsme tě chránit. Chránit? Před vlastní rodinou?
Jela jsem za tátou chtěla jsem vysvětlení. Mlčel. Dívá se spíše na podlahu než na mě. Mamka také nic neřekla, až jednou vybuchla:
Odkud jsi vzala, že jsme žili šťastně, Libuško? Byla jsi malá neviděla jsi, nepochopila jsi. Týdny jsme si nemluvili. On neumí milovat. Nikdy neuměl.
Mamko, proč to děláš
Řekl mi to sám.
Něco ve mně se zlomilo. Přestala jsem tatínka volat, přestala jsem myslet na knihu, přestala jsem být sama sebou.
Když mi kamarádka navrhla jet do Slovinských hor, nejprve jsem nevěřila:
To vážně? Teď? Kam? Nemůžu a začala jsem vybíjet seznam důvodů.
Večer jsem to řekla manželovi, naslouchal, usmál se a tiše řekl:
Jeď. Potřebuješ to.
Odpověděla jsem, ale on mě přerušil jemně a rozhodně:
Libuško, jeď. Zvládneme to.
A tak jsem jela.
Retreat vedla úžasná žena Jana Štěpánová. Žádala, abych ji oslovovala tak. Její duchovní učitel jí dal jméno během dlouhé praxe v ústraní. Jana znamená Bůh je milostný, Štěpánová krok. Krok k vítězství, aby našla mír.
Byla světlejší ne naivní, ale skutečně jasná. Nikdy neřekla ne. Všechno přijímala. To nebyla podřízenost to bylo přijetí.
Jela jsme do Chrámu krys v Malých Svatoňovicích, kde žije stovky posvátných krys duší předků. Krmili je, chránili, uctívali. My, dívky, jsme se lekly. Jana se ale klekla a krmila je z ruky, šeptajíc:
Život nepřichází vždy v podobě, na kterou jsme zvyklí. Ale život je všude.
Uměla radovat se sluncem, každým listem, každou trávou, stínem pod palmou, nepravidelným oblohovým obrysem. Žila tady a nyní ne jako heslo, ale jako dýchání.
Její jednoduché věty působily, jako by každé slovo posunulo něco uvnitř.
Ten večer jsme se vraceli z meditace. Slunce zapadalo, vlhké, husté, jako by se roztavilo na obzoru. Jana navrhla, abychom si sedli v tichu na střeše našeho ústraní. Všichni odešli do pokojů, já souhlasila. Dívala jsem se na západ a uvnitř byl nejde o smutek, nejde o samotu.
Jana seděla vedle a tiše hleděla do dálky. Nic neptala. Seděla tiše, aby jsem jen cítila její přítomnost. A když jsem vydechla těžce, otočila se ke mně.
Ve tvém tichu je napětí, Libuško řekla. Sedíš potichu, ale uvnitř fouká vítr.
Usmála jsem se:
Vždycky jsem taková. Přemýšlím hodně.
Ne, odpověděla jemně. Dnes nepřemýšlíš. Dnes se skrýváš.
Podívala se na mě klidně, bez tlaku, a dodala:
Někdy člověk mlčí ne proto, že nechce mluvit ale protože se bojí slyšet vlastní pravdu.
To mě zasáhlo. Otočila jsem se, nechtěla, aby viděla, jak se mi chvějí rty. Ale pokračovala tak jemně, jako by četla mé myšlenky:
Když žena skrývá pravdu, nejprve ji skrývá před sebou. Srdce srdce vždy ví. Teď je u tebe neklidné. Jako pisklík, který hledá úkryt.
A pak až později položila otázku:
Odkud ten pisklík, Libuško? Odkud ta úzkost?
Přestala mluvit a podívala se mi přímo do srdce, ne do očí. V tom byla pravá Jana. Nepoložila přímou otázku, ale viděla. Vedením k pravdě nebyly slova, ale přítomnost.
Vyprávěla jsem jí vše. Poslouchala dlouho. Pak řekla:
Miluješ své rodiče. Chceš je zachránit před rozchodem. Ale zapomínáš: děti ne zachraňují rodiče. Děti milují. A pak nechají jít. Nebereš na sebe jejich břemeno. To není tvé břemeno, Libuško. Nemůžeš je držet pohromadě. Neměla bys.
Plakala jsem. Jana mi pohladila ruku a řekla:
Jsi dcera. Ne soudkyně. Ne mírotvůrce. Ne terapeutka. Jen dcera. To je nejdůležitější. Vrať se k tomuto místu a život bude lehčí.
Poprvé po dlouhé době jsem opravdu vydechla.
Když jsem se vrátila domů, první, co jsem udělala, byl telefonát k tátovi.
Tati, řekla jsem, promiň mě, prosím. Miluji tě. Slyšíš? Miluji.
Ticho. Pak jeho chraplavý vzlyk.
Čekal jsem Libuško čekal jsem tvůj hovor
Večer jsem šla k mamce. Seděly jsme v kuchyni a mamka najednou byla jako dřív: světlejší, trochu zahanbená, lehce legrační. Povídaly jsme si až do noci. Poprvé jsem viděla, že není jen mamka. Je žena. S vlastním osudem, s bolestí, s rozhodnutími. S vlastní svobodou.
Po pár dnech jsem otevřela notebook a začala psát novou knihu. Už ne o ideální rodině, ale o živé. O lásce, která má různé podoby. O cestě, která je také cesta. O paměti. O přijetí. O tom, že světlo není tam, kde je vše správně ale tam, kde je vše upřímné.
A věděla jsem: tentokrát napíšu jako žena. Jako Libuška, která našla svůj vnitřní svět. Život nám dává jen to, co si dovolíme přijmout, a pravda nás osvobozuje, když ji nebudeme skrývat.
