Pravidla na léto
Když stará lokálka zabrzdila u malého nádražíčka někde za Čáslaví, paní Marie Novotná už stála u kraje nástupiště, tašku pevně sevřenou v náručí. V jutové tašce se kutálela jablka z jejich sadu, sklenička domácí višňové marmelády a krabička s koláčky. Věděla dobře, že to dětem z Prahy nebude chybět přijížděly vždy najedené, se svačinami a sladkostmi ve školních batůžcích ale ruce stejně nemohly odolat vaření a pečení.
Souprava se zachvěla, dveře se rozlétly a z vagónu vyskočili tři hned najednou: vytáhlý, hubený František, jeho mladší sestra Dita a ještě jeden batoh, co jako kdyby měl vlastní hlavu.
Babi! vykřikla Dita, první ji zahlédla a zamávala, že jí cinkaly korálky na zápěstí.
Marie Novotná cítila jak ji zalévá teplo a do očí se jí hrnou slzy dojetí. Položila opatrně tašku na zem, aby vše nevysypala, a rozevřela náruč.
No, podívejte se na vás… Málem chtěla říct jak jste vyrostli, ale včas si to rozmyslela. Věděli to sami nejlíp.
František šel pomaleji, objal ji jednou rukou, druhou si chránil batoh.
Ahoj, babi.
Byl teď skoro o hlavu vyšší než ona. Štětiny na bradě, vyzáblé zápěstí, sluchátka koukající zpod trička. Marie Novotná v něm hledala kdysi běhajícího kluka po statku v gumákách, ale pohled vždycky narážel jen na dospělácké detaily.
Děda vás čeká dole, řekla. Tak jedem, už mi studenou karbanátky.
Jen malou fotku, Dita už vytáhla mobil, cvakla si nádraží, vagón, Marii Novotnou. Na stories.
To cizokrajné slovo proletělo kolem ucha jako čáp. Zima už se ptala dcery, co to znamená, ale vysvětlení jí vypadlo z hlavy. Hlavně že vnučka je šťastná.
Seběhli dolů po betonových schodech. U podřadné Škodovky čekal František Novotný, kdysi ryzí sedlák, teď penzista tělem i duší. Zvedl se naproti nim, poplácal Františka po rameni, Ditě vtiskl pusu na tvář, Marie dostala jen tiché pokývnutí. Všechno měl zdrženlivější, ale Marie věděla, že je rád stejně jako ona.
No co, prázdniny? zeptal se.
Prázdniny, protáhl František, když házel batoh do kufru.
Cestou k chalupě děti ztichly. Za oknem míjela políčka, jabloně, dvorky, někde mezi staveními přeběhla koza. Dita sem tam listovala mobilem, Franta se pochechtával nad obrazovkou, Marie stihla sledovat, jak se jejich prsty pořád dotýkají těch černých placatých krabiček.
To nevadí, uklidňovala se. Hlavně když je doma po našem. Ostatní, ať si dělají jak je zvykem.
Chalupa je uvítala vůní smažených karbanátků a kopru. Na verandě stál omšelý dřevěný stůl, ubrus s citrony už se trochu třepil. Na plotně syčela pánev, v troubě se dopekal slaný koláč s kapustou.
Ty jo, hostina! nasál kuchyni František.
To je obyčejný oběd, odpověděla rutinně Marie, a hned se okřikla. Tak pojďte, umýt ruce, tamhle u lavoru.
Dita hbitě sáhla po mobilu, a když Marie skládala na stůl salát, chleba, karbanátky, viděla koutkem oka, jak vnučka fotí talíře, okno, kočku Mícu, která vykukovala zpod židle.
U stolu ale mobily ne, utrousila mimoděk, když všichni seděli.
Franta zvedl obočí.
Jakože co?
Přesně tak, vmísil se František Novotný. Najíte se, pak si klidně klikněte do aleluja.
Dita na chvilku ztuhla, pak položila mobil displejem dolů k talíři.
Jen jsem chtěla vyfotit
Už máš, řekla měkce Marie. Teď jíme, pak budeš no, dávat na internet.
Slovo dávat jí zaznělo v uchu nejistě, ale na pojmenování tolik nesešlo.
Franta nakonec odložil mobil i on. Vypadal, jako by po něm chtěli sundat helmu ve vesmíru.
Tady se jede podle domácího pořádku, dolévala Marie kompot do sklenic. Oběd ve dvanáct, večeře v sedm. Ráno vstávat nejpozději v devět. Jinak po svém je tu řeka, les, kola.
Do devíti… A co když v noci dávám film? protáhl Franta.
V noci se spí, zabručel děda, nepustil se ani pohledem od pánve.
Marie cítila, jak ve vzduchu houstne ticho. Přidala rychle:
Není to vojna, neboj. Ale když budeš chrnět do oběda, nic nestihneš. Je tu práce, ale taky pohoda.
Chci na řeku, vypálila hbitě Dita. A ježdění na kole. A focení v sadu.
Slovo focení už sem zapadalo nějak snáz.
A to je správně, kývla Marie. Ale pomůžeš mi s něčím. Řádek brambor, zalít jahody. To tu není hotel.
Babi, prázdniny jsou, zabrebtal Franta, ale děda na něj rychle pohlédl.
Prázdniny ano, ale nejsi v lázních.
Franta si povzdechl, ale mlčel. Dita pod stolem kopla do jeho boty, on se trochu pousmál.
Po obědě se šli každý balit do svého koutku. Marie je zašla zkontrolovat po půlhodince. Dita věsela trička na židli, kosmetika rozložená, na parapetu řada lahviček. Franta ležel na posteli, zadumaně klouzal prstem po displeji.
Povlečení jsem vám vyměnila, když bude něco vadit, řekněte.
Jojo, babi, odpověděl, aniž by zvedl hlavu.
To jojo ji bodlo, ale nic neřekla.
Večer uděláme špízy. Ale teď, až si odpočinete, běžte chvíli do zahrady. Dvě hodky si máknete.
Dobře, broukl Franta.
Marie za sebou zavřela a postála chvíli na chodbě. Za dveřmi se ozýval Ditin potměšilý smích mluvila s někým přes video. Marie se v tu ránu cítila stará. Ne kvůli bolavým zádům, ale jakoby život dětí plynul o patro výš, někde v jazyce a světě, kam ona nedohlédne.
No nic, řekla si. Hlavně je nebuzerovat.
Večer, když už slunce scházelo, stáli v zahradě. Země byla teplá, pod nohama chrastil suchý jetel. František Novotný ukazoval Ditě, co je plevel a co mrkev.
Tohle vytrhni a tohle necháš, vysvětloval.
A když to spletu? Dita si dřepla a ušklíbla se.
To se nezblázníme, vmísila se Marie. V JZD nejsme.
Franta se od opěradla motyky díval domů, kde v jeho pokoji blikal modrý monitor.
Nepostrádáš mobil? zeptal se děda.
Mám ho nahoře, utrousil Franta.
Nějak ji jeho přiznání zahřálo víc, než čekala.
První dny plynu v rovnováze. Marie bušila ráno na dveře, děti brblaly, ale v půl desáté už byly na snídani. Pak trochu pomohly, pak se rozprchly Dita celý den fotila kočku Mícu a jahody, Franta střídavě četl, pak si pouštěl hudbu, pak mizel s kolem po silnici.
Pravidla byla jednoduchá. Mobily na stole nebývaly. V noci byl klid. Jen jednou, třetí noc, vzbudil Marii tichý smích za zdí. Hodiny ukazovaly půl jedné.
Má to cenu řešit? přemýšlela v polospánku.
Smích se opakoval, pak špitnutí hlasové zprávy. Vzdychla, přehodila župan a tiše zaklepala.
Františku, nespíš?
Smích okamžitě ustal.
Hned jsem tam, špitl Franta.
Otevřel dveře, v očích kruhy, vlasy rozčepýřené, v ruce mobil.
Co se neodpočívá?
Koukal jsem na film.
O půlnoci?
No, domluvili jsme se s klukama, že budeme koukat společně a psát si…
Viděla, jak jinde někde v městě, v jiném bytě, takhle pár dalších kluků sleduje to stejné a chatuje.
Hele, říkala tiše, já nemám nic proti filmu. Ale když v noci nespíš, ráno tě do zahrady nedostanu. Dohodneme do půlnoci můžeš, po půlnoci už fakt spánek.
Zakřenil se.
Ale oni…
Oni jsou ve městě, ty jsi tu. Tady platí naše pořádek. Neříkám spát v devět.
Mlčel, škrábal se na hlavě.
Dobře, zabručel nakonec. Do půlnoci.
A zavři dveře, svítíš mi sem, doplnila. A ztlum zvuk.
Cestou zpátky se přistihla, že je na sebe měkká. Dřív bývala přísná, jako na dceru. Doba je jiná.
Napětí rostlo z drobností. Jedno horké dopoledne Marie poprosila Frantu, ať pomůže dědovi přenést prkna do stodoly.
Už jdu, zabručel, aniž by odtrhl oči od telefonu.
Za deset minut stále seděl na verandě, prkna netknutá.
Franto, děda už maká sám, zvýraznila v hlase ocel.
Musím to dopsat, zavrčel podrážděně.
Co tam pořád píšeš? Svět kvůli tobě nestojí.
Franta vzhlédl prudce.
Je to důležité! Máme onlajn turnaj.
Jaký turnaj?
V mobilu. Jsme v týmu. Když teď zmizím, prohrají.
Chtěla říct, že nic není důležitější než práce na dvoře, ale viděla, jak ztuhl, jak semkl rty.
Jak dlouho to bude trvat?
Dvacet minut.
Dvacet minut a pak jdeš pomoct. Platí?
Kývl, znovu se zahloubal do displeje. Dvacet minut nato už stál ve dveřích, obouval tenisky.
Už jsem na cestě, prohodil, dřív než stihla něco namítat.
Takové drobné smlouvy dávaly Marii pocit, že ještě vedení neztratili. Ale pak jedno dopoledne šlo všechno jinak.
Bylo to v polovině července. Chystali se na sobotní trh pro sazenice a nákup. Děda večer ohlásil, že potřebuje pomoc tašek bude dost, auto nechat dlouho bez dozoru nemůže.
Franto, pojedeš zítra s dědou, řekla Marie u stolu. Já s Ditou zůstaneme, budeme dělat marmeládu.
Já nemůžu, řekl okamžitě Franta.
Proč to?
S klukama jsme domluveni jedeme do města, je tam letní festival, kapely, jídlo… hledal pohledem Ditinu podporu, ale mlčela. Říkal jsem vám to.
Na to si Marie nevzpomínala. Třeba ano, šlo mimo ní poslední dny padalo slov hodně.
Do jakého města? zamračil se děda.
No, do našeho. Vlakem. Je to kousek od nádraží.
To kousek děda zjevně nepobral.
Znáš trasu? zeptal se.
Všichni tam budou. Už mi je šestnáct.
To šestnáct mělo být hradby proti výtkám.
S tátou jsme se domluvili, že nikam nebudeš jezdit sám, připomněl mu děda.
Nejsem sám. S kamarády.
Právě proto.
Marie cítila napětí, jak houstne ve vzduchu, jídelna ztěžkla. Dita dojídala, pak tiše odsunula talíř.
Hele, zkusila Marie, co kdyby jste jeli na trh dnes večer? Zítra může jet s klukama.
Trh je až zítra, utnul děda. Pomoc potřebuji. Sám to táhnout nebudu.
Já můžu, řekla nečekaně Dita.
Ty budeš s Marií, odpověděl zvyklostí.
Zvládnu to, nenechala se Dita. Marmeláda počká. Já pomůžu.
Děda na Marii mrkl v pohledu překvapení, zaťatost i vděk.
Tenhle má zase dovolenou? kývl k Frantovi.
Vždyť já jen… začal Franta.
Ty tu nejsi ve městě, ztvrdl mu hlas. Tady se žije jinak. A hlavně odpovídáme za tebe.
Za mě vždycky někdo odpovídá! Můžu už si někdy odpovídat sám?
Nastalo ticho. Marie měla v hrudi uzel. Chtěla mu říct, že chápe, že ona kdyžsi také toužila po samostatnosti, ale místo toho slyšela svůj cizí hlas:
U nás platí naše pravidla.
Franta prudce odstrčil židli.
Tak nic. Nikam nepojedu.
Práskl dveřmi a nahoře cosi bouchnul snad batoh do země, snad sám o matraci.
Večer byl napjatý. Dita se snažila vtípkovat, vypravovala o nějaké blogerce, ale smála se nuceně. Děda mlčel, hleděl do stolu. Marie myla nádobí a v hlavě jí zvonilo naše pravidla jako zvonek o okraj sklenice.
V noci ji vzbudila nezvyklá tichost. Obvykle dům ševelil skřípl prastarý trám, myš něco hledala pod krbem, venku občas projelo auto. Teď nic. Poslouchala na chodbě, pod dveřmi Franty nebylo žádné světlo.
Aspoň se vyspí, uklidňovala se, obracejíc se na druhou stranu.
Ráno, když v kuchyni visely hodiny za pět devět, seděla Dita u stolu a zívala. Děda pil čaj, listoval novinami.
Kde je Franta? ptala se Marie.
Asi chrní, odpověděla Dita.
Marie vystoupala nahoru, zaklepala.
Vstávat, Franto!
Žádná odezva. Otevřela dveře. Postel ledabyle ustlaná, jako vždy, když odchází narychlo. Mikina složená na židli, nabíječka na stole. Mobil nikde.
Uvnitř v ní něco propadlo.
Není tu, vrátila se dolů.
Jak není? děda vyskočil.
Postel prázdná, mobil má s sebou.
Šel ven, tipla Dita.
Prošli dvůr. Ve stodole nebyl, v zahradě ani památky. Kolo zůstalo na místě.
Vlak má v osm čtyřicet, řekl děda směrem k silnici.
Marie měla ruce ledové.
Snad jen ke klukům…
Koho? Tady nikoho nezná.
Dita už vytáhla mobil.
Napíšu mu.
Tapala prsty na klávesnici. Po minutě:
Nevidí. Jedna fajfka.
Slovo fajfka pro Marii nic neznamenalo, ale v očích vnučky četla, že je to špatné.
Co teď? ptala se dědy.
Děda chvíli váhal.
Zajedu k nádraží. Třeba někdo něco viděl.
Není to nutné? šeptla Marie. Co když…
Odešel a beze slova, nenechal ji domluvit. Není to už legrace.
Rychle se oblékl, vzal klíče.
Zůstaň tady, kdyby se vrátil. Dito, jestli napíše, ozvi se hned.
Když auto projelo bránou, zůstala Marie na verandě, upnutá do hadru. Hlavou jí běžely obrazy Franta stojící sám na nástupišti, nasedající do vlaku, někdo do něj vrazí, spadne, mobil ztratí, zabloudí. Zastavila proud myšlenek.
Klid. Už není malý. Není blbý.
Hodiny utíkaly pomalu. Dita kontrolovala mobil pořád, jen kroutila hlavou.
Pořád nic, říkala. Ani online není.
Dřív než v jedenáct se vrátil děda. Obličej unavený.
Nikdo nic, řekl. Sjížděl jsem i k nádraží. Nic.
Odskočil si do města, řekla potichu Marie. Na ten jejich festival.
Bez peněz, bez ničeho?
Má kartu v mobilu, vstoupila Dita. A může si vybrat.
Pro ně byly peníze v peněžence, pro děti v mobilu, v éteru.
Zavoláme jeho tátovi? zeptala se Marie.
Zavolej, kývl děda. Stejně se to dozví.
Telefon byl těžký rozhovor. Syn nejdřív mlčel, pak zaklel, pak se proneslo proč nehlídáte. Marie z toho byla vyčerpaná. Sedla si na stoličku a složila hlavu do dlaní.
Babi, řekla tiše Dita, on se neztratil. Opravdu se jen urazil.
Nasupený utekl, pronesla Marie Jako bychom mu byli cizí.
Celý den táhl se nekonečně. Trochu míchaly marmeládu, děda opravoval plot, všechno dělali jakoby zpomaleně. Ditin mobil mlčel.
K večeru, když už slunce klouzalo po střechách, ozvalo se na verandě zašustění. Marie, popíjející čaj, sebou trhla. Vrata zavrzala. V brance stál Franta.
Ve stejné košili, džíny zaprášené, na rameni batoh. Obličej unavený, pomačkaný.
Ahoj, zamumlal.
Marie vstala. Chvíli měla chuť vrhnout se mu kolem krku, ale něco ji zastavilo. Jen se zeptala:
Kde jsi byl?
Ve městě, sklopil zrak. Na festivalu.
Sám?
S kamarády. Spíš sám. Jsou z vedlejší vesnice. Sešli jsme se.
Děda vyšel, otíraje si ruce.
Tušíš, co jsme tu…
Psala jsem, vyhrkl Franta. Vypadla mi síť. Pak mobil vybitý. Zapomněl jsem nabíječku.
Dita už stála, mobil v ruce.
Psala jsem ti taky, oznámila. Pořád jen jedna fajfka.
Fakt nechci, abyste se báli, koukl na všechny. Jen… kdybych poprosil, nepošlete mě. A já už sliboval…
Odmlčel se.
A tak jsi neřekl nic, domluvil za něj děda.
Ticho ve vzduchu. Ale tentokrát víc unavené než naštvané.
Pojď dovnitř, řekla Marie. Napřed se najíš.
Poslušně si sedl do kuchyně, před ním skončil talíř s polévkou, chleba, kompot. Jedl hltavě, jako by celý den nepozřel sousto.
Bylo to drahé, zamručel. Ty vaše food courty.
To vaše nezaznělo zle, Marie to přešla.
Pak znovu na verandu. Slunce už skoro zapadlo.
Uděláme to tak, rozpovídal se děda. Chceš svobodu, chápem. Ale my za tebe odpovídáme. Dokud jsi tu, nemůžem dělat, že tě to netýká.
Franta mlčel.
Když chceš někam, řekneš aspoň den předem. Sedneme, domluvíme se, jak dorazit a zpátky. Kdo tě může vyzvednout. Když se domluvíme, jedeš. Když ne, zlobíš se, ale zůstaneš.
A když řeknete ne?
Tak máš vztek, vložila se Marie, a jedeš s náma na trh.
Podíval se na ni; v pohledu smutek, únava, lekavý vzdor.
Nechtěl jsem, abyste se báli, řekl tiše. Jen jsem… chtěl jednou rozhodnout sám.
Rozhodovat je fajn, odpověděla, ale odpovídat neznamená jen volbu, kam jet, ale i to, co děláš s těmi, kdo tě mají rádi.
Divila se, že to řekla tak, aby to nezaznělo jako moralizování.
Franta si povzdechl.
Dobře. Chápu.
A ještě jedno, dodal děda. Když ti dojde mobil, najdeš kde ho dobít. Kavárna, nádraží, hospoda. Hned napiš nebo zavolej. I kdybychom měli řvát.
Platí, kývl Franta.
Seděli mlčky. Za plotem zaštěkal pes. V zahradě líně zamňoukala Míca.
A festival? ozvala se Dita.
Hudba nic moc, jídlo dobrý.
Ukážeš fotky?
Mobil se vybil.
Vidíš bez důkazů, bez obsahu!
Usmál se. Křivě, ale přece.
Po tom dni se atmosféra v domě změnila. Pravidla zůstala, ale byla pružnější. Marie s dědou večer sepsali na papír, co považují za důležité: vstávat nejpozději v deset, pomoci v domě aspoň dvě hodiny denně, hlásit každý odchod a výlet, mobily stranou od jídla. Vývěska visela na lednici.
Jak na táboře, uchechtl se Franta.
Ale rodinný tábor, opravila Marie.
Dita hned navrhla svá pravidla.
A vy mi furt nevolejte, když jdu k řece, řekla. A do pokoje jen zaklepat.
My ani nechodíme, podivila se Marie.
Tak to napište taky, připojil Franta. Ať je fér.
Dopsali dvě nové řádky. Děda zamručel, pak podepsal.
Přišly i společné chvíle, co nebyly povinností. Jednou Dita vytáhla starou deskovku, kdysi dárkem od rodičů.
Večer si zahrajeme, jo?
To jsem hrával jako malej, rozjasnil se Franta.
Děda se zdráhal, že má v garáži práci, ale pak usedl. Měl pravidla v malíčku. Smáli se, dohadovali, podváděli. Mobily ležely zapomenuté.
Druhou společnou činností se stalo vaření. Marie je pověřila sobotní večeří.
V sobotu vaří mládež. Já jen ukážu, kde co mají.
My?! podivili se oba najednou.
Vy. I kdyby to byly jen párečky.
Vzali to vážně. Dita hledala v mobilu moderní recept, Franta krájel zeleninu, hádali se nad dochucením. Kuchyní voněla cibule a koření, hromadila se hora špinavého nádobí, ale všechno bylo svátečně lehké.
Snad nebudeme druhý den stát frontu na záchod, bručel děda, ale všechno snědl.
V zahradě našli kompromis. Místo aby nutili děti denně na záhon, přišla Marie s vlastními políčky.
Tenhle řádek je tvůj, Dito, ukázala na jahody. Tamhle ten s mrkví, Franto, tvůj. Políváš, sázíš, sklízíš. Nebudeš-li se starat, nic neporoste.
Experiment, řekl Franta.
Kontrolka a vzorek, přidala se Dita.
Večer běhala do sadu, fotila zrající jahody a psala můj sad. Franta mrkev zalil jednou, pak zapomněl. Na konci prázdnin byla Ditina miska plná, Frantova prázdná.
No tak, usmála se Marie, poučení?
Mrkev není můj styl, odpověděl vážně Franta.
Smáli se už upřímně.
Ke konci léta dům dýchal svým tempem. Snídali spolu, přes den každý po svém. Večer kolem jednoho stolu všichni. Franta občas zůstal déle u mobilu, ale v půlnoce sám zhasínal. Dita mohla jít s kamarádkou k řece, ale vždy napsala, kdy se vrátí.
Hašteřili se dál. O písničkách, o soli v polévce, o mytí nádobí hned, nebo až ráno. Ale už to nebylo jako válka pokolení. Spíš sedli pod jednu střechu.
Poslední večer Marie upekla jablečný závin. Chalupa voněla sladce, z verandy šel příjemný vánek. Na lavici u dveří čekaly batohy, vše srovnané, připravené na cestu.
Uděláme společnou fotku, navrhla Dita, když se krájel závin.
Zase ty vaše mobily… bručel děda, pak zmlkl.
Jen pro nás, upřesnila Dita. Bez internetu.
Vyšli do sadu. Slunce mizelo za střechami, zalévalo koruny jabloní. Dita postavila telefon na kyblík, zapnula časovač a běžela k nim.
Babi doprostřed, děda vpravo, Franta vlevo.
Seřadili se, trochu nesměle, rameno na rameno. Franta se jemně dotkl babiččina lokte, děda se přisunul. Dita je chytla kolem pasu.
Usmějte se!
Cvaklo to dvakrát.
Parádní, zahlásila Dita po kontrole.
Ukaž, poprosila Marie.
Na mini displeji vypadali trochu legračně: ona s utěrkou za pasem, děda ve své staré košili, Franta s rozcuchanými vlasy, Dita v nápaditém tričku. Ale bylo v tom něco společného, nenahraditelného.
Můžu si to vytisknout? poprosila Marie.
Jasně, pošlu ti ji, ujistila Dita.
Jak ji vytisknu, když je jen v mobilu? zeptala se poplašeně.
Já ti to doma ukážu, skočil Franta. Přijeď k nám, uděláme to spolu. Nebo ti ji v září přivezu.
Kývla. Uvnitř jí bylo klidno. Ne protože si rozuměli beze slov. V hádkách budou pokračovat. Ale někde rozevřela nová cestička mezi pravidly a svobodou.
Pozdě večer, když děti už spaly, vyšla na verandu. Obloha už tmavá, na projasněném nebi hvězdy. Dům tiše dýchal. Sedla si na schod, kolena pod bradou.
František Novotný přišel za ní, usedl.
Zítra odjedou, zabručel.
Odjedou, přikývla.
Chvíli se jen dívali.
Hele, vždyť to nakonec šlo, pousmál se.
Šlo, přikývla ona. I něco se naučili.
Kdo koho spíš, odvětil děda.
Usmála se. V okně od Franty byla tma. Také u Dity. Mobil jistě ležel vedle postele, nabíjel se na ráno.
Marie vstala, zamkla dveře petlicí, cestou zkontrolovala lístek na lednici. Okraje už ohmatané, propiska po ruce. Přelétla prstem podpisy a vzpomněla si, že na příští léto možná lístek přepíší. Něco škrtne, něco přibude. Ale to hlavní zůstane.
Zhasla v kuchyni a šla spát, v náruči klid, že dům drží rovnováhu a pod střechou je místo pro každý další letní příběh.
