Lavička pro dva
Sníh už dávno zmizel, ale zem v parku byla stále tmavá a mokrá, na cestičkách tu a tam zůstaly tenké pruhy posypového písku. Milena Kopecká šla pomalu, tašku s nákupem držela pevně a sledovala pečlivě, kam šlape. Za ta léta si zvykla všímat každé díry, každého kamínku. Ne snad z přehnané opatrnosti, ale od doby, co si před třemi roky zlomila ruku, se jí v srdci usídlil stálý strach z pádu a ne a ne odejít.
Žila sama v dvoupokojovém bytě v přízemí paneláku, kde kdysi bývalo hlasitě a živo smích, vůně guláše, bouchání dveřmi. Nyní zde vládl klid. Televize hučela jen na pozadí, ale Milena často vnímala spíš běžící titulky než zvuk. Syn jí volal každou neděli přes videohovor většinou narychlo, mezi prací, ale přeci volal. Vnuk se mihnul na displeji, zamával jí a předváděl různé hračky. Milena se smála, ale pokaždé, když hovor skončil, v pokoji zase narostlo ticho.
Měla pevný režim. Ráno si zacvičila, vzala prášky a uvařila si krupicovou kaši. Pak krátká procházka do parku a zpět, aby krev proudila, jak jí radila praktická lékařka. Odpoledne vaření, zprávy, někdy křížovka. Večer seriál a pletení. Nic výjimečného, ale ten pořádek ji udržoval v kondici, jak často říkávala sousedce na chodbě.
Dnes byl vítr prudký, ale suchý. Milena Kopecká dorazila ke své oblíbené lavičce u dětského hřiště a opatrně se posadila na kraj. Tašku položila vedle sebe, zkontrolovala, zda je zip zapnutý. Nedaleko si hrály dvě malé děti v barevných kombinézách, jejich maminky klábosily, aniž by je rušilo dění kolem. Milena rozhodla, že chvíli posedí a pak se vydá zpět domů.
Z druhého konce parku zamířil ke stanici autobusu František Novák. I on si zvykl počítat kroky: k trafice sedmdesát tři, k poliklinice sto dvacet, ke stanici devadesát pět. Počítání bylo snazší než myslet na to, že doma ho nikdo nečeká.
Kdysi pracoval jako zámečník v továrně. Jezdil na montáže, hádal se s mistry, smál se a brblal s chlapy na kuřárně. Továrna je už dávno zavřená, bývalé kolegy vídával čím dál méně. Někteří se odstěhovali za dětmi, jiní leží na hřbitově. Syn žil v Brně, přijel v létě na víkend a měl vždy naspěch. Dcera bydlela o pár stanic dál, ale měla děti, hypotéku, práci. František si říkal, že se nezlobí sám si to opakoval. Přesto občas, večer, když bylo ticho a radiátory šuměly, jen tak ležel a čekal, jestli necvakne zámek dveří.
Dnes šel koupit chleba a chtěl si ještě skočit do lékárny. Raději koupí další balení prášků na tlak doktorka říkala, že je lepší mít rezervu. V kapse svíral seznam, psaný velkými písmeny. Prsty se mu třásly pokaždé, když ho vytahoval a kontroloval, zda na nic nezapomněl.
Když přišel ke stanici, autobus právě odjížděl. Lidé se rozcházeli. Na lavičce seděla žena ve světle šedém kabátu a s modrou pletenou čepicí. Tašku položila vedle sebe a oči upírala do parku, ne na silnici.
František váhal. Stát ho bolela záda, lavička byla z poloviny volná, ale on se vždy bál přisednout k cizí ženě. Co si kdo pomyslí. Ale vítr mu zalez pod kabát, až to bolelo v kostech, a tak zvítězila potřeba si sednout.
Můžu si přisednout? zeptal se, mírně se nakláněje.
Žena na něj pohlédla. Měla světlé oči s drobnými vráskami v koutcích.
Ale jistě, posaďte se, odpověděla a posunula tašku.
Sedl si, rukama se opřel o okraj lavičky. Chvíli mlčeli. Kolem projelo auto, nechalo za sebou vůni výfuku.
Ty autobusy, zabručel František, aby prolomil ticho. Jeden mrkne a už jsou pryč.
To máte pravdu, přikývla žena. Včera jsem čekala půl hodiny. Naštěstí aspoň nepršelo.
Podíval se na ni pozorněji. Nezdála se mu povědomá, ale v jejich čtvrti přibývalo nových tváří, paneláky přistavěli.
Bydlíte tu někde? opatrně se zeptal.
Tam přes ulici, ukázala směrem k panelákům. První vchod, hned u sámošky. A vy?
Já za parkem, v tom devítipatrovém, řekl. Taky kousek.
Zase ticho. Milena si myslela, že rozhovor na zastávce ničím nekončí jen pár vět, autobus přijede, každý jde svou cestou. Ale muž vedle ní byl unavený a jaksi ztracený, i když se snažil tvářit hrdě.
Jdete do polikliniky? kývla na taštičku s logem lékárny.
Ano, pro léky jsem si zašel, zvedl sáček. Ten tlak zlobí. A vy?
Jen do obchodu. A taky si musím protáhnout nohy, abych doma zase nezakrněla.
Jak to vyslovila, ucítila v hrudi nepříjemné bodnutí. Slovo doma znělo najednou až příliš prázdně.
Za rohem se objevil autobus. Lidé vstanuli a přesunuli se blíž ke kraji chodníku. František novák se postavil, náhle váhal.
Já jsem František, řekl nakonec, jako by se konečně rozhodl. Novák.
Milena Kopecká, odpověděla také vstalá. Těší mě.
Vešli do autobusu a proud lidí je rozdělil. Milena se držela madla u dveří a cítila, jak vůz poskakuje na kočičích hlavách. V jednu chvíli zahlédla Františkův pohled skrz hlouček cestujících. Pokývl. Ona mu úsměv opětovala.
Za pár dní se znovu setkali tentokrát v parku. Milena právě seděla na své lavičce, když k ní zamířila známá postava. František kráčel opřený o hůl. Dřív ji nemíval, zřejmě si ji pořídil z opatrnosti.
Á, sousedka ze zastávky, usmál se a přišel blíž. Můžu?
Ale jistě, přikývla a potěšeně ho pozdravila.
Posadil se, hůl položil mezi sebe a okraj lavice.
Je tu hezky, rozhlédl se. Stromy, smích dětí doma člověka ty zdi někdy dusí.
Taky jste sám? zeptala se, cítíc, že v tom není neomalená.
Sám, přikývl. Žena zemřela před sedmi lety. Děti mají své. A vy?
Taky jsem dlouho sama, zjihla. Muž odešel už dávno. Syn žije s rodinou v Praze. Volají, ale
Pokrčila rameny. František přikývl v pochopení.
Hovory jsou fajn, řekl. Ale večer je ten mobil potichu a člověk leží a poslouchá, jak hodiny tikají.
Ty prosté věty ji nečekaně zahřály. Ještě chvíli mluvili o počasí, o drahotě v obchodech, o tom, že se v poliklinice opět změnil praktik. Rozešli se, ale další den oba vyrazili na procházku nečekaně ve stejnou dobu.
Začalo jejich pravidelné setkávání. Nejdřív na zastávce, pak v parku, později u sámošky, nakonec i ve vestibulu polikliniky. Milena si všimla, jak své každodenní činnosti čím dál více přizpůsobuje chvíli, kdy by mohla potkat Františka Nováka. Nechtěla si to přiznat ani sama sobě; prostě ráno uvařila kaši dřív nebo, naopak, šla ven později.
Chodili spolu do polikliniky, diskutovali o tom, jaké odběry jim předepsali, nadávali na elektronické pořadníky, ze kterých Milena vždy nechápala ani ň.
To musíte přes portál občana, vysvětlovala u přepážky mladá sestřička. Přihlásit se do systému.
Jakýpak portál, brblala Milena na chodbě. Mám tlačítkový mobil, ledva funguje.
František mlčky naslouchal.
Mohu vám jednou pomoct, nabídl. Děti mi darovaly starý tablet, je tam k tomu aplikace. Společně to zvládneme.
Zpočátku to odmítla, napodruhé souhlasila. Seděli na lavičce před poliklinikou, František mhouřil oči a ťukal prstem do obrazovky. Párkrát zmáčkl něco špatně a potichu klál. Milena se smála a její smích byl lehký jako jarní vánek.
Tady, podívejte, ukázal jí konečně, lékaře i čas vyberete, jen heslo musíte pamatovat.
Heslo si zapíšu, ujistila ho. Na to mám zvláštní sešit.
Jindy zase pomáhala onemu s vyúčtováním za nájem a energie. František nosil z poštovní schránky tlustý balík složenek a s povzdechem je skládal na stůl.
Dřív to bylo lehčí, říkal. Ve spořitelně zaplatil, hotovo. Teď samé kódy, čárové kódy, terminály. Čert aby se v tom vyznal.
Pěkně popořadě, řekla Milena. Tohle je za elektřinu, tohle za vodu. Jen vše nesplést.
Seděli u ní v kuchyni, pili čaj. Milena předložila vlastní rybízovou marmeládu, František přinesl loupáky. Okno směřovalo do dvora; venku si děti hrály na koloběžkách. Milena zjistila, že je jí s Františkem příjemně jak pečlivě skládá složenky na hromádky, ptá se jí na rady, někdy hádá.
Nemusíte platit za mě, ohradil se jednou, když mu nabízela pomoc s platbou přes terminál. Já na to přijdu.
Já za vás neplatím, bránila se vesele. Vy mi dáte peníze, jen vám pomůžu. Nedělejte dítě.
Trochu se zastyděl, ale nakonec svolil. Uvnitř mu však škublo zvláštní pocity vděčnost a stud. Nikdy neměl rád pocit, že něco dluží, i kdyby maličkost.
Občas se i pohádali. Ne nahlas, spíš podrážděně. Jednou šli z obchodu a začali mluvit o dětech.
Syn mi povídá, říkal František, Tati, prodej byt a pojď k nám. Proč jsi tam sám? Jenže kam bych se cpal, na gauči u nich? Už tak tam mají málo místa. Tady mám své.
Mně zas syn říká pořád, povzdechla si Milena, Mami, přijeď k nám, dáme ti pokoj. Mají velký dům. Ale já pořád odkládám. Mám tu hrob muže, kamarádky. Někdy ale přemýšlím, že jsem asi měla.
Ale jděte, rozohnil se František. Tam byste byla zbytečná. Oni z práce domů, děti mají kroužky, úkoly. A vy sedíte v koutě. Takových jsem už viděl dost.
A komu jsem potřebná tady? řekla tiše.
Stichl. To tady ho zabolelo. Jako by tím myslela i jeho. Vzplanulo v něm podráždění.
Tak promiňte, vzhledl stranou. Já si myslel, že už jsme
Nedokázal doříct. Slovo přátelé mu uvízlo v krku. V jejich věku znělo přece jen příliš velkolepě.
Nemluvím o vás, jemně podotkla, když spatřila, jak se zachmuřil. Jen tak obecně. Někdy si říkám, že kdybych odjela, všechno by tu skončilo. Bojím se toho.
Přikývl, ale zbytek cesty šli mlčky. Před vchodem se rozloučil stroze a večer v posteli dlouho nemohl usnout. Trápilo ho, že možná něco pokazil.
Některé dny se neviděli. Začalo sněžit, mokře a studeně. Milena se i tak donutila ven, ale Františka nikde. Snažila se nemyslet, co s ním je možná měl jen něco na práci, nebo je nemocný? Úzkost ji však nepouštěla.
Čtvrtý den, když se vrátila z obchodu, našla ve schránce papírek. Velkým rukopisem: Mileně Kopecké. Jsem v nemocnici. F. N. Žádná adresa, číslo pokoje, nic víc.
Ruce se jí rozklepaly. Sedla si ke stolu, tašku položila na židli, hleděla na ten vzkaz a v hlavě se jí rojily otázky. Co se stalo? Mozková příhoda? Srdce? Kdo mu pomohl? Jak se tam dostal? Proč nikdo nezavolal?
Vzpomněla si, že jednou František mluvil o kardiologickém oddělení v městské nemocnici. Vytáhla mobil, našla číslo recepce, které si kdysi zapsala. Volala, dlouho čekala, až se ozval unavený hlas.
Potřebuji najít pacienta, vysvětlila zřetelně. Novák František, pravděpodobně přijat nedávno.
Po mnoha přepojeních jí konečně nahlásili číslo pokoje a hodiny návštěv.
Nemocnice Milenu děsila. Ten štiplavý pach desinfekce, šustění plášťů. Ale jakmile začaly návštěvy, už stála před oddělením. Cestou koupila jablka a sušenky. Hlavou jí běžely otázky: Neměl by sladké? Není toho moc?
Pokoj sdílel František se dvěma muži. U okna ležel postarší pán, u dveří mladík s rukou v sádře. František byl na prostředním lůžku. Když ji uviděl, znejistěl, pak se mu v očích zableskla úleva.
Mileno, odložil noviny. Jak jste mě našla?
Podle stopy, pousmála se, nesla tašku na stolek. Co se stalo?
Srdce, vzdechl. V noci to přišlo. Dovezli mě hned. Prý tu chvíli zůstanu.
Dívala se na něj. Byl bledší než dřív, pod očima kruhy, ale v pohledu jeho obvyklý plamínek.
Děti ví? zeptala se.
Dcera přišla, donesla polévku. Synovi jsem ještě nevolal. Nerad bych ho děsil.
Mluvil klidně, ale Milena vycítila napětí. Pak váhavě dodal:
Ptala se na vás. Kdo je ta paní, co napsala zprávu? Řekl jsem, že sousedka, pomáhá mi s vyřizováním.
Milenu bodlo u srdce. Sousedka, pomáhá mi znělo až příliš cize. Sedla si na stoličku.
Ale já jsem opravdu sousedka, zachovala klid v hlase. Pomáhám, když je třeba.
On k ní vzhlédl a přišlo mu líto, jak to chladně zaznělo.
Nechtěl jsem to tak začal rychle. Jen víte, jak to je. Řeknu kamarádka a dcera spustí, že v mém věku se už chovat nemám jako puberťák. Myslí si, že tu blázníme.
No tak v osmnácti už nejsme, pousmála se Milena. Ale člověkem zůstáváme vždy.
Přikývl. Nastalo ticho. Soused u okna se obrátil ke zdi a předstíral spánek.
Víte, řekl tiše František, když jsem tu ležel, bál jsem se nejméně smrti. Spíš té chvíle, kdy mě odvezou a nikdo nebude vědět. Poležíte tu a není komu zavolat. Děti daleko, mají své. A pak jsem si na vás vzpomněl. Hned jsem byl klidnější. Aspoň někdo tuší, kde jsem.
Mileně zvlhly oči. Podívala se k oknu, kde na parapetu blikal plastový kelímek s uschlou kytičkou.
Taky se bojím, doznala. Ale dělám, že ne. Před synem, před sousedy. Večer, když jsem sama, začnu počítat, kolik mám ještě prášků. Směšné, že?
Není, přikývl. Dělám to stejně.
Podívali se na sebe a oba se usmáli. V té úsměvné, tiché chvíli byla úleva a souhlas.
Do pokoje vešla žena středního věku s igelitkou. Podobna Františkovi stejný pohled, rysy tváře.
Tati, postavila tašku na stolek. Přinesla jsem ti polévku. A tohle je kdo?
Pohlédla na Milenu, váhavě, ale slušně.
To je Milena Kopecká, klidně řekl. Moje dobrá známá. Chodíme spolu vyřizovat věci, pomáhá mi s elektronickou registrací.
Dobrý den, pokývla žena. Díky, že pomáháte. On je paličatý, chce všechno zvládnout sám.
Dobrý den, odpověděla Milena. Občas se společně projdeme.
Žena přikývla, i když v očích jí zůstávalo podivné tázání. Začala rozkládat jídlo, ptát se otce na všechno možné. Milena se po chvíli zvedla.
Ještě přijdu, řekla ode dveří.
Budu rád, pousmál se. Pokud to nebude na obtíž.
Není, ujistila. Nashledanou.
Doma si Milena ještě dlouho přehrávala, co slyšela. Dobrá známá znělo až zbytečně skromně. Ale možná stačí, že v těžké chvíli na ni František pomyslel.
V nemocnici zůstal František dva týdny. Milena za ním obden chodila donesla ovoce, čisté ponožky, noviny. Někdy jen seděli v tichu, poslouchali hluk z chodby. Jindy vzpomínali na mládí továrnu, školu, chalupy, co už dávno prodali.
Jeho dcera si na její přítomnost časem zvykla. Jednou, když ji vyprovázela, ji oslovila:
Děkuju vám. Pracuji, nevždy to stíhám. Je dobré, že má s kým promluvit. Ale neberte si na sebe moc. Kdyby se něco dělo, dejte vědět mně.
Nebojte, odvětila klidně Milena. Vy máte svůj život, já svůj. Pomůžu, když můžu.
Koncem dubna Františka propustili. Doktorka mu přísně nařídila dlouhé procházky, žádné starosti. Dcera ho autem dovezla, pomohla s věcmi. Druhý den, opřený o hůl, se vydal rovnou do parku.
Milena už tam čekala. Když ho zahlédla, vstala.
Jak je? ptala se, pátrajíc v jeho tváři.
Žiju, pousmál se. A to už je výhra.
Posadili se vedle sebe. Nějaký čas mlčeli, poslouchali zvuky dvora. Pak tiše poznamenal:
Přemýšlel jsem v nemocnici. Nechci být pro vás přítěží. Přitom jsem rád, že jste přišla, jen mě zároveň mrzí, abyste mi kvůli mně něco neodložila.
Jaké odkládání! mávla rukou. Obchod, poliklinika, televize a pletení Nepřeceňujte se.
Přesto. Nechci, abyste měla pocit povinnosti se mě ujímat. Nejsem dítě.
Ich pohled se setkal.
Myslíte, že já někdy chci být něčí přítěží? opáčila. Taky se bojím. Proto co jde zvládnout, zvládnu. Ale přišla jsem na to, že lze žít i jinak. Můžeme sedět každý sám doma a bát se, že někoho obtěžujeme. Nebo se prostě domluvit. Neslibovat si nemožné, být tady, jak to jen jde.
Přemýšlel nad jejími slovy.
Tím myslíte?
To znamená, začala jmenovat na prstech, vy mi nevoláte v noci jen proto, že se vám chce povídat. Nejsem pohotovost. Ale potřebujete do polikliniky a bojíte se jít sám zavolejte. Potřebujete projít složenky stavte se. Ale když nechce se vám do obchodu, jděte sám. Nejsem poslíček.
Zasmál se.
Přísné.
Upřímné. Stejně to platí pro mě. Když mi je zle, zavolám. Ale nebudu chtít, abyste všeho nechal. Máte děti, vnoučata. Já syna. A vzájemně to chci respektovat.
Souhlasně pokývl. Bylo to osvobozující, nikdo se nemusí přetvařovat.
Platí. Budeme si pomáhat, ale ne hrát si na sestřičku a bratra.
Přesně, řekla s úsměvem.
Od té doby byl jejich vztah klidnější, vyrovnaný. Pořád se vídali v parku, chodili spolu k lékaři, sem tam si zašli na kafe či čaj. Ale už oba znali hranici.
Když se Mileně rozbil kuchyňský kohoutek, zavolala Františkovi.
Kouknete se na to? zeptala se. Nechci, aby mi tu něco prasklo.
Podívat se můžu, slíbil. Ale pokud bude třeba nové těsnění, zavoláme instalatéra. Já už nejsem, co kdysi.
Přitáhl k sobě kohoutek, ujistil se, že je nutná výměna, a zavolal opraváře. Čekali u stolu a popíjeli čaj. Vyprávěl, jak kdysi v práci dokázal rozebrat cokoli, teď už ruce tolik neposlouchají. Milena pomyslela, že stáří není jen o nemocech, ale i o schopnosti v pravý čas říct ne zvládnu to sám.
Sem tam spolu vyrazili na tržiště. Bylo tam rušno, prodavači vyřvávali. František smlouval o brambory, Milena pečlivě vybírala kuře. Po cestě domů nadávali na ceny, ale oba věděli, že bez té společné cesty by byl den mnohem pustější.
Děti jejich přátelství sledovaly po svém. Syn Mileny jednou volal:
Mami, často mluvíš o Františku Novákovi. Kdo to je?
Soused, vysvětlila. Procházíme se, pomáhá mi s tabletem, já jemu s papíry.
Jen dávej pozor, varoval. S penězi a doklady. Nikomu nevěř, je dnes všelijak.
Zasmála se.
Nejsem už malé dítě.
Dcera Františka měla své vlastní starosti:
Tati, s tou sousedkou to nepřeháněj, připomínala. Není ti nic dlužná. A kdo ví možná má své úmysly.
Máme dohodu, odpověděl klidně. Nikdo nikoho nezneužívá.
Jakou dohodu? nechápala.
Naši, důchodcovskou, pousmál se.
Léto přeletělo. V parku byl stín a listí, lavičky byly čím dál plnější. Mladé maminky, teenageři se sluchátky, senioři jako oni. Ale Milena s Františkem měli svou smluvenou lavičku, vždy stejná místa, jako by tím drželi svět pohromadě.
Jednoho vlahého večera seděli a mlčky sledovali kluky hrající fotbal. Ve vzduchu bylo teplo a čerstvě posečená tráva. František poposunul hůl, aby mu nespadla.
Víte, co jsem pochopil? řekl, aniž by dětem vzal oči z míče. Myslel jsem, že stáří je konec všeho. Práce, radosti, vztahů. Zbydou jen prášky a televize. Ale teď vidím, že něco se může znovu narodit. Ne jako v mládí, ale po svém.
Mluvíte o nás? Milena se usmála.
Také, přikývl. Nevím, jestli se to jmenuje přátelství, parťáctví. Ale s vámi je mi klidněji. Není už tolik strachu.
Dívala se na jeho ruce, na vrásky i vystouplé žíly. Pak na vlastní a zjistila, že jsou si podobné prožily dlouhý život.
I já to tak mám, souhlasila. Dřív, když jsem večer ulehla, říkala jsem si: když se ráno neproberu, kdo si toho všimne? Teď vím, že aspoň jeden člověk si všimne, že jsem nedorazila do parku.
Potichu se zasmál.
Já si toho nevšimnu jen, já obrátím celý panelák.
Tak je to správně, přikývla.
Ještě chvíli tak poseděli, pak vstali. Šli pomalu, každý u svého kraje cesty. Na křižovatce se zastavili.
Zítra poliklinika? zeptal se.
Ano, přikývla. Jdu na krev. Půjdete se mnou?
Půjdu, odpověděl. Ale jen ke dveřím. Uvnitř bych vám moc kecal.
Usmála se.
Domluveno.
Rozloučili se a rozešli se ke svým vchodům. Milena vystoupala do bytu, položila tašku, šla do kuchyně, zapnula varnou konvici. Když začala chřit, přešla k oknu a podívala se dolů.
U svého vchodu se František prál s klíčem v zámku, pak pohlédl nahoru, jako by ji vycítil, a zamával. Zvedla ruku na pozdrav.
Konvice vypnula. Milena zalila čaj, ukrojila si krajíc chleba, usedla ke stolu. Naproti na židli ležela její pletená šála. Položila na ni dlaň a najednou pocítila, že i v tom tichu je něco nového. Už to není prázdno. Někde za dvorem, přes stěnu, je člověk, který s ní zítra půjde do polikliniky. Posadí se vedle, zanadává na doktory a zeptá se, jak jí je.
Myšlenka na stáří nezmizela: klouby bolely, prášky musela, ceny stoupají. Ale mezi tím se objevila drobná opora. Ne žádný zázrak. Jen další lavička na cestě, kde si oddechnete ve dvou, načerpáte sil, a jdete zase každý svou cestou ale bok po boku.
