Lavička pro dva
Sníh už dávno roztál, ale zem v parku za paneláky byla ještě tmavá a mokrá a na cestičkách zůstaly tenké pruhy písku. Libuše Hrdličková šla opatrně, držela si nákupní tašku a pozorně sledovala, kam šlape. Už léta si zvykla pamatovat každou díru a každý kamínek ne že by byla tak úzkostlivá, ale od doby, co si před třemi lety zlomila ruku, usadil se v ní stálý strach z pádu, kterého se nemohla zbavit.
Žila sama v dvoupokojovém bytě v přízemí jednoho z brněnských sídlišť. Bývalo tu hlučno, vonělo to jídlem a často někdo bouchal dveřmi, ale teď bylo v bytě ticho. Televize neustále šuměla v pozadí, jenže Libuše si často přistihla, že nesleduje program, jen tupě civí na titulky. Syn jí volal přes video v neděli ve spěchu, mezi povinnostmi, ale aspoň zavolal. Vnučka mávala do kamery, vyprávěla o škole, ukazovala nové hračky. Libuše se radovala, ale když hovor skončil, vzduch v pokoji se stal těžkým a nehybným.
Měla svůj režim. Ráno rozcvička, prášky, ovesná kaše. Poté malá procházka do parku a zpět, aby si rozproudila krev, jak jí říkala obvodní doktorka. Odpoledne trochu vařila, dívala se na zprávy a občas luštila křížovky. Večer sledovala seriál a pletla svetr. Nic zvláštního ale ten rytmus ji držel nad vodou, jak opakovala sousedce na chodbě.
Dnes foukal ostrý, ale suchý vítr. Libuše došla ke své lavičce u dětského hřiště a opatrně se posadila na kraj. Tašku postavila vedle sebe a zkontrolovala, zda je zip zapnutý. Vedle si hráli v barevných kombinézách dva předškoláci, jejich maminky probíraly své věci a nevšímaly si okolí. Libuše si řekla, že si na chvíli odpočine, a půjde domů.
Na druhém konci parku šel pomalu k zastávce Milan Vávra. I on byl zvyklý počítat kroky. K trafice se sedmdesát tři, k poliklinice sto dvacet, k autobusové zastávce devadesát pět. Přesněji počítat, než přemýšlet o tom, že jeho doma už na něj nikdo nečeká.
Kdysi dělal na podniku údržbáře, jezdil na služební cesty, hádal se s mistry a v kuřárně se smál s chlapama. Ale podnik zavřeli, starých známých ubývalo. Někdo se odstěhoval za dětmi, někdo už dávno spí na Ústředním hřbitově. Syn se přestěhoval do Plzně, přijíždí jednou do roka, tři dny a pořád někam pospíchá. Dcera bydlí v Židenicích, dvě děti, hypotéka, věčný kolotoč. Nezazlíval jim to aspoň si to opakoval. Ale večer, když za oknem světla hasnou a topení prská, chytí ho smutek, jestli by se přece jen klíč v zámku neotočil.
Šel dnes pro chleba a chtěl skočit do lékárny pro nové balení prášků na tlak. Doktorka říkala: nenechávej to dojít daleko. V kapse svíral lístek se svým písmem, prsty se mu trochu třásly, když ho vytahoval z kapsy a znovu kontroloval položky.
Když došel k zastávce, autobus právě mizel za rohem a lidé se rozcházeli. Na lavičce seděla paní v šedém kabátě a modré pletené čepici. Taška opřená vedle ní. Nedívala se na silnici, ale do parku.
Milan zaváhal. Stálo ho to v kříži, postávání mu nedělalo dobře. Lavička byla napůl prázdná, ale on nerad sedal k cizím ženám. Co by si kdo pomyslel. Jenže vítr zalézal do morku kostí, tak nakonec sebral odvahu.
Můžu si přisednout? naklonil se k ní.
Žena otočila hlavu. Oči byla světlé, kolem nich jemné vrásky.
Ale jistě, posunula tašku.
Sedl si, dlaně opřel o kraj lavičky. Chvíli mlčeli. Kolem nich projelo auto a ve vzduchu zůstal pach výfuku.
Autobusy teď jezdí jak se jim zachce, řekl, aby zaplnil mlčení. Jen se otočíš a hned je pryč.
To tedy, kývla. Včera jsem čekala půl hodiny. Ještěže nepršelo.
Pohledem si ji prohlédl. Známá mu nebyla, ale v tomhle sídlišti přibylo tolik nových lidí
Bydlíte tu někde poblíž? zeptal se opatrně.
Hned přes cestu, rozhodila rukou směrem k panelákům. První vchod u večerky. Vy?
Já za parkem, v devítipodlažáku, řekl. Taky kousek.
Zase ticho. Libuše si říkala, že rozhovor na zastávce je rutina: pár vět a pak každý půjde svou cestou. Ale muž měl ve tváři únavený, trochu ztracený výraz, i když se narovnával.
Byla jste u doktora? kývl hlavou k její tašce s lékárenským logem.
Ne, v obchodě, odpověděla ona. Jen nějaké maličkosti. A projít se musím, jinak bych doma zůstala jak kytka za oknem.
To doma zaznělo příliš prázdně a Libuše ucítila v těle záchvěv smutku.
Autobus se blížil zatáčkou. Lidé vstávali, šoupali se ke kraji. Muž se zvedl, chvíli si srovnával tašku.
Já jsem jinak Milan, řekl, jako by najednou chtěl něco napravit. Vávra.
Libuše Hrdličková, odpověděla a přidala úsměv. Těší mě.
Naskočili do autobusu, proud lidí je rychle rozdělil. Libuše se přidržela madla u dveří, v zádech cítila škubání podvozku. Na okamžik chytila Milanův pohled přes hlavy ostatních. Přikývl, odpověděla stejným gestem.
Za pár dní se potkali znovu tentokrát v parku. Libuše právě seděla na své lavičce, když zahlédla známou postavu. Milan šel pomaleji, s holí předtím ji neměl, asi si pořídil pojistku.
Ale, sousedka ze zastávky, pousmál se, můžu k vám?
Ale jistě, přikývla a upřímně se tomu potěšila.
Usadil se vedle ní, hůl mezi sebou a lavičkou.
Tady je dobře, rozhlédl se. Stromy, děti Doma mě jen stěny svírají.
Jste sám? zeptala se, tentokrát už bez ostychu.
Sám, potvrdil tiše. Manželka zemřela před sedmi lety. Děti už mají své. A vy?
Taky sama, přiznala. Manžel odvál čas. Syn s rodinou v Praze, občas zavolají, ale
Pokrčila rameny. Milan pochopeně přikývl.
Telefon je dobrý, řekl. Ale večer, když vleže koukáte do stropu, nikdo už nic neřekne.
Ta upřímnost ji hřála. Povídali si ještě chvíli o počasí, drahém másle, novém doktorovi na poliklinice. Rozešli se, ale druhý den šli oba znovu na procházku ve stejnou dobu.
Tak začaly jejich pravidelné schůzky. Prvně na zastávce a v parku, pak v obchodě a před poliklinikou. Libuše překvapilo, jak si už zvykla plánovat den podle toho, kdy by mohla Milana potkat. Nechápavě si to sama vysvětlovala jednou vstala dřív, jindy schválně zdržovala.
Chodili spolu na polikliniku, probírali, kdo dostal jaké výsledky, nadávali na elektronickou evidenci, kterou Libuše nikdy neovládla.
To si musíte otevřít přes portál E-Zdraví, vysvětlovala mladá recepční. Přes internet.
Internet? kroutila Libuše hlavou na chodbě. Já mám tlačítkový mobil, a i ten už sotva drží pohromadě!
Milan se smál.
Já mám doma starý tablet, děti to kdysi přinesly. Ukážu, jak se objednává.
Zprvu mávla rukou, ale nakonec souhlasila. Na lavičce před poliklinikou pak Milan soustředěně koukal na obrazovku a ťukal prstem na správné políčko. Občas si zanadával, když kliknul špatně. Libuše se smála poprvé po letech se smála bez tíže.
Vidíte, zabručel vítězoslavně, můžete si vybrat čas i doktora. Jen mít heslo.
To si zapíšu do sešitu, řekla rozhodně.
Jindy zas Libuše pomáhala Milanovi roztřídit složenky za nájem a služby. Měl toho vždycky plnou igelitku.
Dřív to bylo jednoduché, vzdychal, došel jsem do spořitelny, zaplatil. Teď kódy a terminály, člověk se v tom ztratí.
Klid, řekla Libuše a poctivě třídila: elektřina sem, voda tam, hlavně nemíchat.
U ní v malé kuchyni pili čaj, namazali si chleba, ona přinesla rybízový džem, on slané rohlíčky. Okno koukalo na dvůr s prolézačkami. Libuše cítila, že ji těší, když Milan tak pečlivě dává doklady do pořádku, ptá se jí na radu někdy se dohadují.
Platit za mě nemusíte! bránil se jednou, když chtěla převést peníze kartou.
Já vám přece nic neplatím, odvětila. Dáte mi hotovost, jen to odešlu. Nechovejte se jako kluk!
Zčervenal, ale přistoupil na její systém. Nebyl rád, když byl někomu dlužen, i když šlo jen o drobnosti.
Občas se i pohádali, vyloženě potichu, ale s citlivostí.
Jednou při cestě z obchodu přišla řeč na děti.
Syn mi povídá: Tati, prodej byt a přestěhuj se k nám. Proč jsi sám? Ale já? Do bytu, kde bych spal na gauči? Tam je těsno. Tady mám všechno svoje.
Mně syn říká to stejné, zabručela Libuše. Přijeď k nám do domu, budeš mít pokoj. Jenže já pořád váhám. Tady mám hrob manžela, kamarádky Ale někdy si říkám: možná bych měla?
Ale co byste tam dělala? zaprotestoval Milan. Doma bych byl jen na obtíž. Děti z práce unavené, vnoučata mají svých starostí dost.
A tady jsem komu užitečná? klidně namítla.
Umlkl. To tady ho píchlo. Měl pocit, že mluví i o něm. Uvnitř narůstal vztek i stud.
Tak pardon zamumlal. Myslel jsem, že jsme aspoň
Slovo přátelé zůstalo viset. V jejich věku znělo až příliš vznešeně.
Nemyslím vás, řekla mírně, když viděla, jak se schoulil. Jen mě někdy napadne, že když bych odjela, ztratilo by se všechno. To je děsivé.
Kývl, ale po zbytek cesty šli mlčky. U vchodu do paneláku se rozloučil dost stroze a doma dlouho nemohl usnout. Měl pocit, že to sám pokazil.
Pár dní se neviděli. Začal padat mokrý sníh, Libuše i tak chodila aspoň na dvacet minut ven, ale Milana nikde. Snažila se na to nemyslet, říkala si má práci, nebo je nemocný ale neklid sílil.
Čtvrtý den našla v poštovní schránce lístek: Pro paní Hrdličkovou. Jsem v nemocnici. M. Vávra. Bez čísla pokoje, bez adresy.
Rozklepaly se jí ruce. Doma seděla na židli, hleděla do lístku a v hlavě jí bzučelo: infarkt? Pomohli mu? Proč nikdo nezavolal?
Vzpomněla si, že jednou Milan mluvil o kardiologii v městské nemocnici. Našla si číslo na recepci, zavolala, dlouho čekala, házeli ji z místa na místo. Nakonec ji navedli na správné oddělení a dali čas pro návštěvy.
Nemocnice neměla ráda pach dezinfekce ji děsil. Přesto první možný den po obědě stála u dveří oddělení, s taškou jablek a balíčkem sušenek váhala, jestli nejsou moc sladké.
Na pokoji na třech postelích leželi tři muži. U okna starší pán, u dveří mladík se sádrou, Milan na prostřední posteli, bledý, opřený o polštář a s novinami. Uviděl ji, zarazil se, pak se rozjasnil.
Paní Libuše Jak jste mě našla?
Šlo to, usmála se a položila tašku na stolek. Co se stalo?
Srdce, v noci. Odvezli mě. Chvíli tu pobudu.
Vypadal unaveněji než obvykle, pod očima kruhy, ale v očích pořád jiskra.
Děti ví? zeptala se.
Dcera byla tady, donesla polévku. Synovi jsem nevolal, nechci ho zatěžovat.
Hlas měl klidný, ale napětí z něj sálalo. Po chvíli mlčení dodal:
Dcera se ptala, kdo jste. Řekl jsem sousedka pomáhá vyřídit papíry a tak. Kdybych řekl kamarádka, hned by začala: Tati, to jsi snad blázen!
No, nejsme už mladí, zasmála se Libuše. Ale jsme pořád lidi.
Kývl. Pokojem se rozhostilo ticho.
Ležíte tady, začal Milan tiše, a zjistíte, že se nebojíte smrti. Ale toho pocitu, že vás někdo odveze, a nikdo se nedozví proč a kam. Děti mají svoje, vídáme se málo. Když jsem si vzpomněl na vás, bylo mi hned líp někdo aspoň bude vědět kde jsem.
Libuši se stáhl krk dojetím. Zahleděla se z okna na parapet s umírající květinou.
Já se taky bojím, šeptla. Ale nikdy to nechci přiznat synovi, sousedce Když večer počítám, kolik mi zbývá pilulek, přijde mi to směšné. Ale není to směšné
Ale není, zavrtěl Milan hlavou. Já počítám taky.
Usmáli se na sebe. V tom úsměvu bylo pochopení i odlehčení.
Do pokoje vstoupila postarší žena s taškou v ruce. Byla Milanova dcera, podobná mu očima a čelistí.
Tati, donesla jsem ti polévku. A kdo je tohle? obrátila se na Libuši, bez hrubosti, spíš zkoumavě.
Paní Hrdličková, odpověděl Milan klidně. Známe se z domu, pomáhá mi se složenkami a objednávkami.
Děkuju, přikývla dcera. On je paličatý, všechno chce zvládat sám.
My občas chodíme spolu na procházku, dodala Libuše klidně.
Dcera přikývla, začala vybalovat věci, upravovat peřinu a ptát se otce na různé drobnosti. Libuše se cítila zbytečně, proto brzy vstala.
Ještě přijdu, rozloučila se u dveří.
Jen přijďte, kývl Milan.
Nebude to problém, pousmála se a odešla.
Doma Libuše dlouho nad rozhovorem přemýšlela. “Dobrý známý” znělo skromně, ale měla pocit, že tak je to správně. Důležité bylo, že se na ni ve slabé chvíli spolehl.
Milan zůstal v nemocnici dva týdny. Chodila za ním obden, nosila mu ovoce, čisté ponožky, noviny. Občas si jen sedli vedle sebe a mlčeli, jindy vzpomínali na mládí on vyprávěl o dílně, ona o škole nebo zahrádce, co už dávno prodala.
Dcera si na Libuši zvykla. Jednou ji odvedla k výtahu a řekla:
Moc díky. Ne vždy mám čas přijít. Je fajn, že si má s kým popovídat. Ale kdyby bylo něco vážného, ozvěte se.
Klid, odpověděla Libuše. Nikomu se do života cpát nebudu. Ale pokud můžu, pomůžu.
Milan šel domů až na konci dubna. Doktorka mu přísně přikázala víc chodit, nestresovat se a brát prášky. Dcera ho přivezla autem, pomohla vybalit věci. Druhý den už se opíral o hůl, vyrazil do parku.
Libuše čekala na stejné lavičce. Když ji spatřil, mávla.
Jak je?
Žiju, usmál se. Což není málo.
Posadili se spolu. Chvíli mlčeli. Pak Milan spustil:
V nemocnici jsem toho dost přemýšlel. Nechci ti být na obtíž. Sice jsem byl rád, že jsi za mnou chodila, ale stydím se, že kvůli mně zanedbáváš svoje věci.
Jaké věci? povzdechla si. Nakoupím, jdu k doktorovi, pak nějaký seriál Nepřeháníš to?
Stejně Nechci, aby sis připadala zodpovědná za mě. Nejsem malé dítě.
Dlouze se na něj podívala.
A já snad chci být někomu na obtíž? zeptala se. Taky nechci. Ale víš co, přišla jsem na jednu věc člověk může sám sedět doma a mít strach, že překáží. A nebo se s někým domluví nic si neslibovat, jen být na blízku jak to půjde.
Chvilku přemýšlel.
Jak to myslíš?
Jednoduše, začala počítat na prstech. Když budeš chtít v noci si povídat, nevolej mi, nejsem pohotovost. Ale když budeš potřebovat doprovodit k lékaři, zavolej. Chceš poradit se složenkou? Stav se. Nakoupit si umíš sám. Já nejsem donáška.
Ty jsi přísná, rozesmál se.
Jen upřímná, ohradila se. A platí to i naopak když mi bude špatně, můžu se ozvat já. Ale nečekám, že budeš všeho nechávat a utíkat. Máš děti, vnoučata. Já to chápu. Ty zase respektuj, že mám svého syna.
Kývl. Její slova ho nesmírně uklidnila. Nemusel si hrát na hrdinu ani na oběť.
Platí, řekl a podali si ruku. Budeme si pomáhat, ale netvářit se, že jeden je ošetřovatel a druhý nemocný.
Tak přesně, usmála se.
Od té doby byla jejich přátelství klidnější, jistější. Stále se potkávali v parku, chodili na kontroly, občas pila kávu jeden u druhého, všichni však věděli, dokdy kam sahají.
Když Libuši praskl kohoutek v kuchyni, zatelefonovala Milanovi.
Mrknete na to? Bojím se, že to vytopí celou kuchyni.
Podívám se, odpověděl. Ale když to bude složité, zavoláme opraváře. Už nejsem ve věku, kdy polezu pod dřez.
Přišel, zjistil závadu, pomohl objednat instalatéra. Čekali spolu v kuchyni u čaje, Milan vzpomínal na doby, kdy rozebral každý stroj, a teď radši nechává věci odborníkům. Libuše si představila, že stáří není jen nemoci, ale i umění říct nezvládnu to už sám.
Často spolu vyráželi i na trh. Vyjednávali o brambory, Libuše vybírala kuře, cestou zpět nadávali na ceny ale oba věděli, že bez společné cesty by byl ten den prázdnější.
Dětem jejich přátelství nezůstalo utajeno. Libušin syn volal:
Mami, pořád mluvíš o nějakém panu Vávrovi. Kdo to je?
Soused, občas spolu chodíme ven, pomáhá mi s technikou, já jemu s papíry.
Jen bacha, nedávej nikomu peníze, dnes jsou všelijací lidé
Neboj, smála se, nejsem naivní.
Dcera Milana se taky občas zeptala:
Tati, s tou paní to moc nepřeháněj, není ti nic dlužná. Má určitě svoje starosti.
Máme dohodu, chlácholil ji. Nezneužíváme se.
Jakou dohodu?
Naší, důchodcovskou, zasmál se.
Léto přišlo skoro nepozorovaně. V parku zezelenaly stromy, lavičky byly obsazené. Maminky s kočárky, puberťáci se sluchátky v uších, stejně staří jako oni. Ale lavička u hřiště patřila Libuši a Milanovi sedávali tu pravidelně, na svých místech, jako by tím chránili řád světa.
Jednoho večera, když se slunce klonilo k západu, seděli a dívali se na kluky hrající fotbal. Vzduch voněl prachem a trávou. Milan přisunul hůl vedle lavičky.
Víte, co mi došlo, spustil, dřív jsem si myslel, že stáří je konec všeho. Práce, kamarádů, zájmu. Zbývají jen prášky a televize. Ale teď je mi jasné, že může i něco začít. Ne jak v mládí, ale zase svým způsobem.
Myslíte nás dva? pousmála se Libuše.
I nás, kývl. Neumím tomu dát jméno. Přátelství, parťáctví do čekáren ale je mi s vámi klidněji. Není to tak děsivé.
Podívala se mu na ruce plné žilek a vrásek a pak na své vlastní. Byly si podobné staré, pracovité.
Mně taky, řekla. Dřív, když jsem večer usínala, napadlo mě: Kdybych zítra neprobudila, kdo by si toho všiml? Teď vím, že alespoň jeden člověk by se podivil, že nejdu do parku.
Nepodivím se, zasmál se Milan. Já obrátím naruby celý barák!
Tak to má být, přikývla.
Ještě chvíli tam seděli, pak se zvedli a šli, pomalu, každý po jedné straně parkové cesty. U křižovatky se zastavili.
Zítra na polikliniku? zeptal se Milan.
Ano, přikývla Libuše. Ráno mám jít na krev. Půjdete se mnou?
Půjdu, řekl. Ale jen ke dveřím ordinace. Pak už musíte sama, jinak vám vypiju všechnu krev povídáním.
Usmála se.
Domluveno.
Rozloučili se a každý zamířil do svého vchodu. Libuše vystoupala schody, odemkla byt, položila tašku na stůl, šla do kuchyně a zapnula konvici. Než se voda ohřála, podívala se z okna do dvora.
Dole se Milan babral s klíčem ve dveřích. Pak vzhlédl, jako by vycítil její pohled, a zamával. Zamávala zpět.
Konvice zapískala. Zalila si čaj, vzala plátek chleba, posadila se. Naproti na židli ležel její pletený šál. Položila na něj dlaň a v té tichu našla něco nového. Nebylo to tak mrtvé ticho. Hned za dvorem, za zdmi jiných bytů byl někdo, kdo s ní půjde zítra do čekárny a bude se ptát, jak se má.
Myšlenka na stáří nezmizela klouby bolela, léky bylo nutné brát, ceny šly nahoru. Ale v tom všem měla o trochu větší odvahu. Ne zázrak, ne spásu. Jen další lavičku v životě, na které si může člověk sednout se společností někoho, kdo rozumí, a vydat se zas o kus dál každý svým tempem, ale vedle sebe.
