30.listopadu 2025
Dnes se mi v mysli vryla poslední kapitola života mojí babičky, která už několik týdnů odpočívala v tichu našeho domu na Žižkově. Jak se v domě ztišila každodenní šumivost a čas se zdál být křehký jako starý porcelán, pozoroval jsem, jak se rodinná láska projevuje v těch nejmenších okamžicích, které dosud uměl jen on můj dědeček Václav. Naše rodina vždy vnímala Janu a Václava jako nerozlučný pár, jejichž životní rytmus se zdál být spojený jako dvě nitě v jedné tkani. Až do chvíle, kdy se jejich role během šedesáti let rozestoupily, jsem tu hloubku vztahu neznal.
Většinu manželství Jana zvládala domácnost s přesností švýcarského hodinek vařila, prala, organizovala svátky i placení účtů, a tak jejich život plyne hladce. Václav tiše stál vedle ní, spokojený, že může jen sledovat. Vždycky jsme mu říkali, že bez ní nepřežije ani týden.
Osud však rád rozrušuje naše předpoklady. Když Jana poprvé onemocněla, člověk, o kterém jsme si mysleli, že bude potřebovat nejvíc podpory, se stal oporou pro všechny ostatní. Dokonce i sestry v nemocnici poznamenaly, jak stabilní je.
První příznaky nemoci se plížily nenápadně. Pak přišla diagnóza, na kterou nikdo nebyl připraven rakovina. Chemoterapie ji vyčerpala. Žena, jež dříve svištěla po bytě, nyní musela odpočívat uprostřed pokoje. Pečovatel se stal ten, kdo potřebuje péči.
V tu chvíli Václav instinktivně vkročil vpřed, jako by na ten okamžik byl připraven celý život. Po padesáti letech strávených mimo kuchyni se naučil vařit černil v receptech, volal mi, když něco nepůjde. Naučil se pracovat s pračkou, opakoval si každý krok nahlas, aby nic nezapomněl. Vozil Janu na každou návštěvu lékaře, držel ji za ruku na čekárně a jemně masíroval její prsty, když se třásla. Sestry šeptaly, že by si každá pacientka přála takového člověka. I cizinci měkčili svůj pohled, když je viděli spolu.
Neodstoupil od ní. Když ji přemístili do nemocnice, byl s ní od rána do noci. Když ji převedli do hospice v Brně, nastěhoval se s ní přinesl její milou polštářku, přikryl ji pečlivě, hladil ji pokaždé, když se otřásla. Sestry ho nabádaly k odpočinku, ale představa, že by se probudila bez něj, mu byla nesnesitelná.
Jednu noc mi zavolal, hlas mu chřel nadějí, tak křehkou, že se zdála téměř nehmotná. Požádal, abych mu pomohl vyrobit cedulky s nápisem Vítej domů, protože upřímně věřil, že se uzdraví. Sbíral pásky, pastelky, staré fotky cokoli, co by jí mohlo vykouzlit úsměv. Když jsme pracovali u kuchyňského stolu, viděl jsem, jak se mu třásly ruce, ale ne starostí, nýbrž láskou.
V hospice seděl u její postele, hladil ji po tváři a kreslil linie, které si pamatuje celý život. Šeptal jí, i když už nedokázala odpovědět. Sledujil její dech, obávaný, že by jí mohlo být nepříjemně. Když se svraňovala, naplnily se jeho oči slzami. Nemohl vydržet ani okamžik myšlenky na její utrpení.
Je krásnější než kdy předtím, řekl mi jednou odpoledne tiše. A v jeho očích byla skutečně mladá žena, kterou potkal v cyklistickém klubu v Plzni, když měli kolem dvaceti. Lásku si vybudovali na pohybu: šlapali na kolech, objevovali města a posouvali se navzájem do kopců. Život jim přinesl bitvy, o nichž ani nesnili, ale čelili jim společně. I na tomto posledním výšlapu odmítl přestat šlapat.
Zaměstnanci hospice se zastavovali u dveří jen proto, aby je pozorovali. Návštěvníci šeptali o starci, který se nikdy neodtrhl od své ženy. Když se Jana občas probudila a zase upadla do spánku, on zůstával, vyprávěl jí příběhy, připomínal dobrodružství a zaplňoval ticho vzpomínkami.
Příští měsíc měla být jejich šedesátá svatební výročí šedesát let smíchu, jídla, hádek, usmíření, společných povinností i tichých radostí. Můj dědeček však řekl, že i to není dost. Chtěl by vzít ještě dalších šedesát.
V poslední noc, kdy se její dech stáhl do přerušení, přikřičel blíže a šeptal poslední slova, která kdy slyšela:
Ó, jak jsi mi drahá. Dobrou noc, lásko moje.
Brzy po tom odešla. On ještě dlouho držel její ruku, i když puls už nebušil, a slzy tiše stékaly po tváři. Zaznamenal jsem ty chvíle kamerou ne z bolesti zvědavosti, ale protože láska v tom pokoji působila svatě. Naplnila vzduch teplým světlem.
Několik dní po její smrti mi došlo, že ty největší příběhy lásky nejsou hlučné a dramatické. Staví se tiše den po dni na kuchyňských stolech, v nemocnicích, po chodbách a v tichu domova. Rostou v malých gestech, v odpuštění, v rutině. Přetrvávají nemoci, stáří i pomalé vyprchání těla.
Jejich láska nebyla postavena na dokonalosti. Byla postavena na něžnosti a věrnosti. Na výběru jeden druhého znovu a znovu, po šedesát letech horských i údolných cest.
