13.února den, který není jen pro muže. Já, Zdena Titová, dnes oslavím třicet let. Kulatá datum, takový malý jubilej.
Už se chystá rodina z různých koutů: teta Ludmila z Brna, sestřenice Marta z Ostravy, která má úspěšného ITmanažera jako manžela a dva dokonalé dvojčata, strýc Vít z Hradce Králové kutil na všechno, co si postavil dům téměř bez pomoci druhých.
A co je Zdeně připravené?
Žádný manžel, žádné děti, žádná dobře placená práce. Stále bydlím v jednopokojovém paneláku, který jsem zdědila po babičce Skleněná police ve vitríně, tak známá od dětství, tíží mou mysl: jsou tam rodinné fotky. Svět se sice mění, ale všechny moje kamarádky jsou už vdané. Aneta má dvě malé dcery, Dasha má syna v mateřské škole a vůbec i věčná rebelka Katka, která kdysi přísahala, že se nikdy nevdá, je nyní šťastná s Vlastou.
Já mám
Oblíbenou práci v městské knihovně JanaKřesťany, kde znám každou knihu, a klidný, předvídatelný život.
Všichni kolem mě v ten den slavili muže k Dni obránců vlasti. Ale v naší rodině kulaté datumy vždy oslavíme, tak se letos nevyhneme.
Udeřit se do sněhu tváří dopředu, to rozhodně nechci, pomyslela jsem, jak jsem hleděla na vánice za oknem. Nemůžu nechat tetu Ludmilu opět se stěžovat a Martu jen úsměvem podávat.
Jako plachá dívka, která se třese při představě společenské konverzace s neznámým mužem, jsem odmítla seznamovat se v reálu. Zůstala mi jen internetová seznamka. Měsíc na jedné z nich přinesl spoustu odpovědí, ale jakmile se v chatových řádcích objevil slovo vážně nebo rodina, konverzace ztichly. Poslední, s chlapem jménem Artur, skončila včera. Po mém opatrném Proč vůbec hledáte vztah? mi odpověděl: Odpočinek, lehké povídání, uvidíme, a o hodinu později zmizel z online světa.
Zima té zimy byla krutá, minus třicet. Venku zuřila, uvnitř byl stejně chladno. Seděla jsem na gauči, zabalená do babiččina přehozu, a bezcílně listovala sociální sítě.
Zazvonil zvonek.
Vybledla jsem. Bylo kolem osmé večer. Neměla jsem nikoho čekat, byla v teplých pyžamu s sovami, a myšlenka na otevření dveří mi vyvolávala těžkou nechuť.
Zvonění se opakovalo, vytrvale.
Kdo to zas? zamumlala jsem a kráčela ke dveřím.
Objednali jste si pizzu? ozval se z druhé strany mladý, mírně nachlazený hlas.
Jakou pizzu? Nic jsem si neobjednala! ozvala jsem se nervózně.
Jak ne? Adresa: Na Přívozském29, Praha, příjmení Titová? opakoval, evidentně zmatený.
Adresa a příjmení seděly na místě. Rychle jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle u vstupu rozcuchané vlasy, červený nos od čaje a pyžamo. To nejde, proběhlo hlavou. Nadhodila jsem sportovní soubor, nadechla se zhluboka a otevřela.
Na prahu stál kurýr, asi třicet pět let, posetý sněhem, s dvěma kouřícími krabicemi a termoskou přes rameno. Tvář mávána větry, ale oči jsou živé, unavené. Bunda je spíš lehká na takovou zimu.
Tak to asi není vaše? zeptal se a v jeho pohledu se mihla zlost. Promiňte, že ruším.
Když se chystal odjít, zasáhla mě ostrá soucitnost. Ten chladný muž určitě mrzne, a já jen přidám k jeho starosti další ztrátu času a možná i peněz.
Počkat! řekla jsem nečekaně. Nechcete si dát čaj, zatím se zahřejete?
Zvedl obočí, pak se usmál široce a jakoby doma.
Neodmítnu. A vezměte si pizzu jako omluvu. řekl a ukázal na krabice: Margheritu a Čtyři roční období. Vyberte si, co chcete.
O pět minut jsme už seděli v mé malé kuchyni. Konvice se pára, vytáhla jsem sklenici domácího malinového džemu a schovaná čokoládová bonbónka v zlatém obalu. Vzduch byl naplněn vůní čerstvého chleba, sýra a lidské pohody.
Jmenuju se Karel, představil se, zahřívajíc ruce u šálku. Jsem majitel malé pekárnykavárny Koblížek. Dnes můj řidič má horečku a objednávek je spousta, tak jsem musel sám doručovat. Nechci zklamat zákazníky.
Mluvil jednoduše, bez přetvářky. Povídal, že se rozvedl před třemi lety, nemá děti, bydlí v jednopokojovce v jiném městském obvodu. Rád v létě rybaří a večer si zahrává na kytaru. Jeho příběh byl pevný, zemský.
Přes jeho upřímnost a teplý světlo kuchyňské lampy jsem, obvykle tichá vůči cizím, najednou rozlouskla. Vyprávěla jsem o blížícím se jubileu, o rodině, o pocitu, že jsem jako vlak, který už nezasáhne normální život.
Karel poslouchal, přikyvoval, neřekl nic, co by přerušilo. Když jsem ztichla a nejistě si brala čaj, zeptal se najednou:
Víš, vzala by ses za mě?
Zamrkala jsem.
Co? To je… poděkování za pohostinnost? zalekla jsem se, jak mi červenala tvář.
Ne, zamrkal vážně. Líbíš se mi hned. Jsi pravá. Sedíš tady, litujes mrazivého kurýra, dáváš si džem a máš upřímný pohled. Moje bývalá manželka říkala, že nejsem dost perspektivní. Ty vypadáš jako člověk, se kterým by se dalo prostě žít. Dobře žít.
Rozbalil mi svůj život bez romantických obálek:
Mám tu pekárnu, výdělky skromné, ale stálé. Máme autoterénák na ryby i rozvozy. Starý, ale pevný chalup vVlašovicích ssaunou. Chci dva děti, kluka i holku. Ne hned, ale někdy. Kdyby chtěla, mohli bychom prodat jednopokojovky a pořídit něco většího. Co říkáš? Chceš mě za manžela? Nebo je to moc rychlé? Potřebuješ čas?
Seděla jsem, jako omráčená. Myšlenky poletovaly: Je blázen, je vtip, je zoufalství, je záchrana. A najednou jsem viděla ne jen Karla, ale život, který popisoval saunu veVlašovicích, vůni čerstvého chleba, smích dětí, které jsem si už ani nepřála.
Podívala jsem se na jeho ruce silné, pracovní, se stopami řezu od těsta nebo nářadí. Na jeho tvář otevřenou, klidnou. Uvědomila jsem si, že když řeknu Ne, odejde hned a zmizí.
Ano, souhlasím, řekla jsem tiše, ale rozhodně, a uvnitř se něco rozproudilo jako napnutá pružina.
Karel se zasmál, radostně:
Skvělé! Takže, Zdeno Titová, připrav pas. Zítra po práci za tebou přijedu, pojedeme na úřad vést matriku. Znám tu úřednici, která nám pomůže to urychlit. Možná to stihneme i před tvým jubilejem.
Ukázalo se, že pizza byla pro sousedku Nádě Titovou, naši dvojná jmenovkyni, která bydlí o patro výš. Následující den Karel osobně doručil Nádě objednávku s omluvou a krabicí čerstvých croissantů jako dárek. Teta Nádě jen mrkla a řekla: No teda, Zdenko, to je něco!
O takovém jubileu jsem ani nesnila. Ten den se stal nezapomenutelným hřejivým setkáním v kavárně Koblížek, kde voněla skořice a čerstvé pečivo.
Rodina, když spatřila klidného a spolehlivého Karla, reagovala zmateně, ale schválila rychlost celého rozhodnutí.
Teta Ludmila utírala slzu dojetí, a sestřenice Marta, když viděla Karla, jak Zdeně upravuje rozcuchané vlasy, zašeptala: Víš, on se na tebe dívá tak, jako já na své termíny s úsměvem a upřímností.
Já poslouchala přípitek na svou počest, usmívala se a uvědomovala si, že největší ochranou před bouřemi života nebyl lesk úspěchu, ale spolehlivé mužské rameno, které se objevilo na prahu z ničeho nic. Moje zoufalá výprava nakonec nevedla k povrchnímu fasádě, ale k domovu. Skutečnému.
