Hej, poslouchej, co se stalo s Lenkou tedy s Eliškou Titovou, když jí došla třicetka a přišla ta kulatá oslava. Všichni se z dětství scházeli: teta Ludmila z Brna, sestřenice Marcela z Ostravy, jejíž manžel je úspěšný ITguru a mají dva dokonalé dvojčata, a strýc Vít z Plzně kutil, co si postavil dům skoro úplně sám.
Co by tedy Eliška mohla své rodině nabídnout? Nemá ani manžela, ani děti, ani výdělek, který by se blyštil. Pořád bydlí v třípokojovce z osmdesátých, kterou po babičce zdědila. Skleněná police v komodě, na které leží fotky z dětství, už jí dýchá do krku: Svět se změnil, ale všechny kamarádky už jsou vdané. Natálka má dvě dcery, Veronika už má syna v mateřské škole a věčná rebelka Katka, která přísahala, že se nikdy nevdá, teď šťastně žije s Vádimem.
Elišce ale stačí práce v místní knihovně J.Seiferta, kde zná každou knížku, a její život se točí klidně a předvídatelně.
23.února den, kdy v Česku spíš připomínáme Den obránců ale v naší rodině se slaví i kulaté datum, takže se nevyhneš. Nevadit se do sněhu tváří dolů, to nechci, přemýšlela, koukaje na zimní vichřici za oknem. Nechtěla, aby teta Ludmila zase povzdechla a Marcela se jen skromně usmála.
Eliška je od přírody trochu stydlivá, takže se vyhýbala seznamování tváří v tvář a spoléhala na internet. Měsíc na seznamce přinesl spoustu odpovědí, ale jakmile se objevil slovo vážně nebo rodina, konverzace umrzla. Poslední chat s chlapem jménem Artur včera skončil: po otázce Proč vlastně hledáte vztah? poslal jen Už jen legraci, uvidíme, a po hodině zmizel.
Zima byla krutá, venku 30°C, a Eliška se včerejším odpolednem jen tak převalovala po gauči v babiččině ručníku, skrolovala sociální sítě.
Najednou zaklepalo.
Bylo kolem osm večer, v teplých pyžamu s sovy a vůbec nečekala návštěvu. Zněl další třesk, hlasitě a nutně.
Co zase? zamumlala, když šla ke dveřím.
Objednávka pizzy? ozval se zpoza dveří chlapec s chraplavým hlasem.
Jakou pizzu? Nic jsem si neobjednala! odpověděla rozpačitá.
Neobjednala? znělo zmateně 28.Ulice, č.19, příjmení Titová?
Adresa a příjmení souhlasily. Eliška si rychle přehodila rozcuchané vlasy, přehodila pyžamo do sportovního tepláku a po hlubokém nádechu otevřela dveře.
Před ní stál kurýr, asi třicet pět let, nasněžený, s dvěma kouřícími krabicemi a termotaškou přes rameno. Vypadalo to, že jeho bunda je spíš lehká než zimní.
Tak to rozhodně není vaše? zeptal se, a v očích mu proplétala zlost.
Promiňte, že ruším, řekl a chtěl se otočit, když ho Eliška popálila soucitná myšlenka. Přemýšlela, jaký je to špatný den pro něj mrzne, a on teď musí ještě vrátit objednávku a ztrácí čas i peníze.
Počkejte! vyřkla sama sebou. Chtěl byste čaj, než vyrazíte?
Kurýr se podíval překvapeně, pak se rozesmál jako doma:
Rád! A k tomu beru pizza jako náhradu za zácpání. Ukázal na krabice: Margherita nebo Čtyři sezóny vyberte.
Po pěti minutách už seděli v její malé kuchyni, čaj se vařil, Eliška vytáhla skleničku domácího malinového džemu a čokoládové bonbóny v zlatých obálekách. Vůně čerstvého chleba, sýra a lidského tepla naplnila místnost.
Jsem Karel, představil se, zahřívajíc ruce o hrnek. Vlastním malou pekárnoukavárnou Křupavý rohlík. Dnes můj řidič má horečku, objednávek je nanejvýš, tak jsem se musel vypravit sám. Nechci zklamat zákazníky.
Mluvil prostě, bez napodobování. Vyprávěl, že se rozvedl před třemi lety, nemá děti, bydlí v podobném bytě v jiném kraji. Rád v létě chytá ryby a večer si zahraje na kytaru. V jeho slovech se ozývala pevná, zemská spolehlivost.
Eliška, obvykle tichá s cizími, se najednou otevřela. Špitla o blížícím se výročí, o rodině, o pocitu, že už dlouho uvízla v závoji normálního života.
Karel poslouchal, přikyvoval, nedělal přerušení. Když se zastavila a nervózně si píchla čaj, zeptal se:
Co kdyby ses mě provdala?
Eliška zadrhla.
Cože? To je poděkování za čaj? zvolala, červenajíc jako ryba.
Ne, odvětil vážně, prostě se mi hned líbíš. Jsi pravá, upřímná, děláš tady džem a staráš se o zmraženého kurýra. Moje bývalá mi pořád říkala, že jsem nedostatečně perspektivní. Ty vypadáš jako člověk, s nímž by se dalo prostě žít a dobře.
Pak popsal svůj život beze zbytečných okras:
Mám pekárnu výdělek skromný, ale stabilní. Mám autoterénák na ryby, a dům v Vysokém, se saunou. Chci mít dvě děti, kluka i holku, ale ne hned. Kdyby chtěla, mohli bychom prodat naše garsonky a pořídit něco většího. Co říkáš? Vezmeš si mě, nebo je to moc náhlé?
Eliška seděla, jako by se rozpadala. Myšlenky jí skákaly: Je blázen, vtip, zoufalství, záchrana. Pak si předstoupila ne ten konkrétní Karel, ale celý ten život, který popsal saunu, čerstvý chléb, smích dětí, který už dlouho nechtěla přiznat, že jí chybí.
Podívala se na jeho ruce silné, odpracované, s drobnými řeznými jizvami. A na jeho klidný obličej. Přemýšlela, že kdyby řekla ne, on by se jen zvedl a odešel.
Řeknu ano, šeptala, a vnitřně se rozproudila jako napnutá pružina.
Karel se rozesmál, úlevou vybuchl:
Skvělé! Tak připrav pas. Zítra po práci tě vyzvednu, pojedeme na matriku. Mám tam kamarádku, co nám pomůže urychlit papíry. Možná stihneme i tvůj výročí.
Ukázalo se, že pizza patřila sousedce Naději Titové, která bydlí o patro výš. Karel jí další den přinesl objednávku s omluvou a krabici čerstvých croissantů. Teta Naděja se jen usmála a řekla: Eliško, to je něco!
Takový výročí Eliška ani nesnila. Ten den se zapamatoval všem jako hřejivá hostina v kavárně Křupavý rohlík, kde voněl skořice a čerstvé pečivo.
Rodina, když spatřila klidného a poctivého Karla, byla nejdřív zmatená, ale nakonec souhlasila. Teta Ludmila slzku radosti setřela, a Marcela, když viděla, jak Karel upravuje Eliščinu rozcuchanou hrivu, zašeptala: Vypadá na ni, jako když já sleduju své projekty jen s láskou k termínům.
Eliška poslouchala přípitky na její počest, usmívala se a uvědomila si, že největší ochranou před bouřemi života nebyla zlatá zbroj úspěchu, ale pevné mužské rameno, které se objevilo na prahu zničem. Její zoufalý impuls ji nepřivedl k prázdnému výčelí, ale k domovu, kde se může skutečně usadit.
