Kufr ani nevybaluj dnes odcházíš
Co se děje? zeptala se rázným hlasem Ivana. Leoš ležel na pohovce a ani se nezvedl, když vstoupila.
No, stalo se to, že ode mě dneska odcházíš, moje cukrující kočičko! Takže kufr nech zabalený rozvádíme se, dnes se stěhuješ! oznámil manžel.
Ivana si myslela, že přeslechla. Kočička?
Vídíš mě? Jsem jak takový zajíc, skoro dva metry na výšku! odpověděl Leoš Světlaně na nápad být zajíčkem.
Tak budeš zajíc-rychlík: všechny pošlapeš a utíkáš pryč! přispěla vtipně kamarádka.
A jak velký máte kostým zajíčka? zeptal se Leoš.
No jo, kruci to jsem nedomyslela! Zajíček je přece malý! povzdechla si dívka.
Po chvíli mlčení navrhla:
Tak víš co, uděláme to jinak ty budeš Děda Mráz, a Viktor bude zajíček! Je aspoň menší než ty!
Ale vleze se mi jeho oblek? Takový ten kabát, nebo co to Dědové Mrázové nosí?
Jasně že jo, akorát mu bývá o fous větší musí si ho vždycky podkasávat!
A co text? Já nevím, co mám říkat!
Prosím tě, jaký text? Všechno improvizace ty jsi přece naše zlatá medaile ze školy! Já tě jistím! uklidnila ho Světlana.
Světlana, s kterou byl Leoš kamarád už od gymplu, pracovala v agentuře na zábavu a oslavy. A akorát se jim marodil kluk hrajícího zajíčka zápal plic, konec roku, všude zmatek.
Tak vznikla díra v trojici, která jezdila po Praze rozdávat dětskou radost na Silvestra.
Co je tohle za blbost? řekli by všichni rozumní. Jaký zajíc, proboha, na Silvestra? Vždyť jsou tu jen Děda Mráz a Sněhurka, stojí to už desítky let! Proč vymýšlet nové postavy, když to nikoho nezajímá? Ale je to tak: co nezavede nový šéf, to není!
Možná měl ten šéf nějaká nedořešená traumata z dětství gestalty nebo jak se tomu říká? Možná se mu nikdy nepoštěstilo být zajíčkem a teď to dohání v dospělosti?
Tak vznikl v agentuře zajíček v bílém plyši s ušatou čepicí, a z batohu mu čouhala obří mrkev z hadru. Šéf jásal:
Budeme zavádět novoty! Chci svěží vítr do nudných tradic!
Vedle jeho kreativity vypadal pan Hruška z Silvestrovské noci jako roztomilé makové panenky.
Tak teď jezdili ve třech: Viktor Děda Mráz, Světlana Sněhurka, a třetí, zajíček. A teď na Silvestra! zajíček padl. Nikdo další nebyl.
To mě nezajímá, zajíček musí být! rázně rozhodl šéf.
Jak v té známé dětské písničce dnes mi je smutno, náš zajíček onemocněl, ani zelný list ho neuklidní.
Leoš byl v těžké melancholii. Vyhlídky na nový rok nic moc: manželka Ivana odjela náhle za maminkou do Brna, která byla zase nemocnější, a on zůstal doma v paneláku na Jižňáku sám.
Ivana poslední dobou byla pořád u své matky: teď zrovna opět nemoc. Třetí výlet během dvou měsíců.
Chápeš, miláčku, nemůžu ji tu teď nechat samotnou! vypískla Ivana, balila si věci do kufru.
Pojedu s tebou! navrhl Leoš. Co tam budeš sama o Silvestru?
Ale, co bys tam dělal? Nechci ti kazit svátky. Stačí, že ty moje budou zkažené.
A kde je to tvoje v nemoci i ve zdraví? zadivil se Leoš. Vždyť jsme si to slíbili!
Budeš mi volat a držet mě. To stačí! A ty si užívej někde jinde, prosím.
Na návštěvu někde by mohl, ale všichni už byli domluvení. Jako v písničce od Suchého nálada na bodu mrazu, atmosféra na umření.
Vtom volá Světlana. Věčná zachránkyně: Světlana, jako v písni! uměla držet kamarádství.
Znali se od školy, i po ní. Ivana sice tvrdila, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje a Světlaně zakázala přijít i na svatbu, ale Leoš nechtěl zkazit Ivance náladu: ať je po jejím. Chytrá Světlana se neurazila.
Takže za ním spíš volala do práce než domů. Teď mu nabídla zaskočit s honorářem: platí každou cestu! Leoš pracoval ve velké analytické firmě, kde měla Ivana luxus nic nedělat doma, ale stejně šel, ne pro peníze, ale aby přišel na jiné myšlenky.
Kabát seděl, valenky taky. Nalepili mu vousy a fousy mohl vyrazit!
Všechno šlo hladce: děti říkaly básničky, zajíček hopsal s mrkví, tancovali kolem stromku. Čistá radost, pohoda.
Zbývala poslední návštěva: ve 22:00, 31. prosince, pak domů! Hurá!
Dobrosrdečná Světlana ho vzala k sobě na pozdější večer: chtěla slavit s manželem a maminkou, co znala Leoše už od školních dob. Dětí neměla.
Jeli na poslední zakázku s dobrou náladou. Viktor si dokonce dal panáčka, což kdysi jako Děda Mráz neudělal.
V 21:45 volal Leoš Ivaně na mobil:
Tak jak je, miláčku?
Jak… držím se!
Šťastný Nový rok! Dej telefon mamince, rád bych jí popřál!
Zrovna usnula, nechci ji rušit. Já v sluchátkách sleduju televizi a myslím na tebe!
Miluju tě! V půlnoci ti zavolám!
Já tebe taky, opatrně, zajíčku! špitla žena.
A tehdy, když se otevřely dveře posledního bytu, Leoš ztratil slova: na prahu stála jeho žena Ivana, která předevčírem odjela do Brna sám jí volal taxi! Ještě před patnácti minutami s ní mluvil…
Tehdy mu na nabídku, že ji odveze osobně, důsledně odpověděla:
Neboj, zvládnu to sama, třiď svůj čas!
Měla na sobě společenské šaty a lodičky.
A kdy je stihla schovat? proběhlo Dědovi Mrázovi hlavou. Přece jsem ji balit viděl! Kouzelnice, jak nějaký český Houdini!
Možná to není Ivana? Má dvojče? Ale ne, Ivana to je, má svoji pihu nad levým obočím!
Nebo snad halucinace: v dnešní době žádné překvapení… Člověk by se nedivil meteorit letí k Zemi, Vlastička z televize prorokovala konec světa… Ale viděli ji všichni!
Zajíčku! zakřičela halucinace do chodby.
Zajíček? Ale Zajíček, to je on, Leoš! A to mu nedávno Ivana řekla po telefonu…
Leoš v naprostém šoku pozoroval dění stranou, jako by snil.
Už jdu, kočičko! ozvalo se z chodby. Vynořil se plešatý, pivníma břichem oplácaný taťka…
A kde je dítě? Chlapec Vašík? ptá se Sněhurka.
No já, Vašík! zahýkal strýc a poplácal se po břichu. Chtěl jsem si udělat oslavu!
Leoš s hrůzou sledoval, jak pro takového člověka Ivana vymyslela celou pohádku. Záhada byla rozluštěna…
Nejradši by udělal scénu, ale styděl se před Světlanou. Tak změnil hlas co kdyby ho Ivana poznala? a zavelel: Vašíku, recituj!
Vašík něco zamumlal. Ivana ho nepoznala s oslavencem byli načatí ze slivovice. Jak mohla ta estetka a puntičkářka skončit s tímhle?…
Ivana se k němu vinula a smála se. Leošovi bylo na nic. Došlo mu, odkud byly ty dárky od nemocné maminky…
A teď kolo! vykřikl Vašík, co už měl dost poezie. A začali motat kolo kolem stromečku.
Kočičko, pusť naši! znělo rozmazaně, když zapěli písničku…
Tancovali Vašík, Ivana a zajíc Viktor také už přiopilý, domů to je blízko. Leoš, který už se trochu vzpamatoval, vše natáčel na mobil: důkaz Ivaniny nevěry tál jako sníh na slunci.
Brzy hostitele unavila sláva a všechny vyhodil ven:
Dost už, chci spát! Jste popřáli, tak běžte! Vyprovodíš je, kočičko!
Zůstalo rozčarování. Cestou zpět Světlana zamumlala:
Zvláštní, hezká holka! Co vidí na tomhle slizounovi? Vždyť to není její manžel!
Já jsem její manžel! chtěl vykřiknout Leoš, ale zůstal ticho.
Nakonec večer odmítl, nechtěl dělat dobrou tvář. Přiznávat, co na něj spadlo, bylo nad jeho síly. Raději zalhal, že není fit: teplota, nachlazení. Odjel domů. O půlnoci Ivaně nezavolal. A ani později ať se raduje se svým zajícem…
Silvestr strávil sám. Aspoň měl možnost popřemýšlet.
Manželku miloval, ale lásky citelně ubylo. Odpustit ale nehodlal rozvod! Byt byl jeho.
Když se Ivana druhý den neozýval, začala být nervózní. Jakto, že ani jednou nezavolal? Dřív psal třikrát denně…
Vrátila se od maminky už 2. ledna večer, ne až čtvrtého. Musela taxíkem nikdo ji nečekal. Leoš dostal smsku s časem a adresou, nikdo nic.
Co se děje? znovu rázně, Leoš opět na gauči.
Stalo se to, že dnes odcházíš, moje cukrující kočičko! Kufr ani nevybaluj. Rozvod. Dnes končíš! opakuje manžel.
Ivana ztuhla. Kočička? Ale tak jí říkal jen Vašík…
A kam, prosím tě, jako odcházím? pokusila se zautočit otázkou.
Nevím: ke svému zajíci? Nebo k mamince do Brna? Mimochodem, je jí už lépe? řekl klidně Leoš.
Všechno jsi špatně pochopil, začala Ivana tiše: ví, zatraceně! Ale jak? Kde se spletla? Mamince jasně přikázala, ať neodpovídá na telefon do čtvrtého…
Možná ji někdo zahlédl? Kdo ale?
Tak tedy pověz svou verzi! pobaveně Leoš. Třeba ten plešatý pán je doktor, co radil o zdraví maminky?
Nebo alchymista nabízející zázračný lék? Třeba Paracelsus? Nebo najatý bratr, který za mých pár korun bude pečovat o tchyni?
Nebo a to je možnost! pohřebák, jehož služby, jako starostlivá dcera, domlouváš předem?
Tak proč jsi neostýchala zvednout nohy na večírku se zajíčky? Tak jak, kočičko?
A manžel jí pustil video…
Ivana mlčela jak zařezaná. A co by taky řekla? Ano, měla jiného! Proč? Jen tak, z nudy!
Byla doma sama. Vašík nebyl chuďas, příjemné dárky. Pracovat, abych zahnala nudu? Třikrát ha ha! K čemu je růže?
Ale jaká souhra náhod kdo by to tušil…
Manžela měla ráda, nebo možná na něm závisela? Proto to chtěla utajit nekousej ruku, co tě krmí…
O to víc to bolí.
Kdyby aspoň přiznala, že se zamilovala do toho plešouna, a odešla k němu šlo by to nějak snést. Nebo přiznat jedno selhání: odpustil by jí, byl přece velkorysý. Nebo to už není její Leoš?
Ale tohle: nevěra a hromada lží o mámě navíc důmyslně vymyšlených. To už je jako trestný čin s přitěžující okolností…
Ivana plakala, prosila, slibovala. Ale Leoš byl neoblomný: když do márnice, tak do márnice! Ano, Dědové Mrázové už takoví jsou Leoš měl pravdu…
Rozvedli je. Leoš zůstal s pocitem vlastní pravdy. Litoval jediné: že neudělal výstup přímo o Silvestru. Taková příležitost! Pro silné zážitky to je dokonalé! K čemu ta vaše výchova a bonton?
Ale nakonec, šlo to i tak no ne?
