Když někoho opravdu miluješ, ztrácíš rozum
– Miluško, co kdybychom se vrátili do vesnice? Nemůžu si zvyknout na městský shon, už tři roky tu žijeme a já se cítím cizinka. Navíc venku je čerstvý vzduch a třeba se nám tam narodí dítě navrhl Jan své manželce.
– Vane, nebudu ti lhát, i já včera o tom přemýšlela. Vrátím se zase učit do školy a snad změna prostředí pomůže? odpověděla Miluška.
– Miluško, jsi moje nejdražší, rozhodnuto! doplnil Jan.
Jan a Miluška se vzali před čtyřmi lety. Po dokončení vysoké školy se Miluška přestěhovala k Janovi do malé obce a učila na místní základní škole. Zamilovali se do sebe až po uši, a tak se brzy provdali.
Po asi roce společného života v obci musela Miluška kvůli vážné nemoci své matky odjet do města, a tak se i oni přestěhovali. O rok později matka zemřela.
Jan a Miluška žijí v souladu, mají se rádi, jenom jim chybí děti a oba po nich touží. Miluška podstoupila vyšetření, ale lékaři tvrdí, že všechno je v pořádku.
Sebrali si věci, pronajali náklaďák a vrátili se do vesnice, do domu Janovy matky, která žila sama.
– Díky nebesům, vyjekla rukama Jana, svěřenská matka, s věcmi, že? Myslíte, že to je jen tak na pováze? Modlila jsem se, až vás sem pošle. Místnost je volná, pojďte se usadit, místa bude dost. Dříve jsme tu žili dobře, jen tvůj otec Václav odešel před rokem chybí mi. Proto jsem prosila Pána, aby vás sem vrátil. A tady jsme!
Jan si znovu našel práci v místní autoservisu, byli ho přivítali s radostí, a Miluška se vrátila do školy.
– Dobrý den, paní učitelko Miluško, potěšeně přivítal ředitel školy Petr Novák. Štěstí, že jste se vrátili, máme volnou pozici, ne každý chce jezdit na venkov.
V pátek večer Jana uspořádala hostinu u sebe, věděla, že se sejdou sousedi, Janovi přátelé, Miluščiny žáci i jejich rodiče. Všichni byli rádi, že se oblíbená učitelka Miluška vrátila. Nejvíc se těšil Šimon, kterého Miluška zachránila z bažiny, tedy z dětství plného problémů.
Nikdo v obci nechtěl věřit, že Šimon přestane pít, ale Miluška mu podala pomocnou ruku. Šimon přiběhl na Janovu zahradu, uviděl Jana a jeho staršího bratra, pevně je objal a zapomněl i pozdravit.
– Vane, opravdu? Naše vesnice už rozhlásila, že jste se s Miluškou vrátili. Chápu, že jsi místní, a ona je učitelka městská!
– Vrátili jsme se navždy, odpověděl Jan a poklepával Šimona po rameni.
– Kde je naše Miluška Stépánová?
Jan přikývl, Šimon už vtrhl do domu, zahlédl Milušku, zvedl ji, zatočil s ní párkrát a položil na podlahu.
– Miluško, Miluško Stépánová, jak jsem rád!
U dveří stál Jan a usmíval se.
– Konečně jsem si to ujasnil, čekám vás na návštěvu. Má Věra bude ráda. Musím běžet domů, slíbil jsem manželce, že budu hlídat dceru. Těšíme se na vás zítra určitě přijďte, mávl rukou a vyrazil ven.
– Nepije? zeptala se Miluška svěřenská matka.
– Ne, už ani jednou. Miluje svou dceru už skoro dva roky.
– Jak se jmenuje?
– Anička, hádej, co? usmála se Jana. Ještě se ptáš?
– Anička? Jako já?
– Ne jako ty, ale na tvou počest, řekl Šimon. Zapomněla jsi, jak jsi se o ni starala Nikdo nevěřil, že z něj uděláš člověka.
Další den vyrazili Jan a Miluška na návštěvu ke Šimonovi. Jeho manželka Věra už připravovala stůl, a z malé místnosti vyšla maličká panenka s kudrnatými vlásky jako u Šimona, modrýma očima a rozplývajícíma se líčkami.
– Podívej, dcero, kdo přišel, řekl Šimon. Tatínek se jmenuje Jan, teta jako ty Anička, ale říká se Anička.
– Dobrý den, Aničko, posadila se před ní Miluška a podala jí panenku.
Děvčátko přitisklo panenku k sobě, vzalo Milušku za ruku a vzalo ji do své místnosti.
– No jo, Jan, ztratil jsi ženu, zasmál se Šimon. Naše dcerka ji má ráda. Nikdo se nevyhýbá, schovává se za námi, a tady cítí tvou dobrotu.
Do domu přišli i Šimonovi příbuzní, kolem osmi lidí sedělo ke stolu, a pak přišli další vesničané ve vesnici se k hostinám vždy hromadí. Všichni se radovali, že Jan s manželkou jsou zpátky. Někteří přinesli koláče, jiní džemy, nakládanou zeleninu, trochu pálenky a někdo rozbalil harmoniku. V Šimonově domě byl veselý ruch.
Šimon vstát a chtěl pronést přípitek za příchod Jana s manželkou, zvedl sklenku, ale nepil. Všichni už věděli, že už ne pije.
– Já, jako nikdo jiný mezi přítomnými, dlužím Aničce Stépánové všechno, co mám. Všichni viděli, jakou roli hrála v mém dříve marném životě. Ano, šeptali za mou zády, když jsem chodil k učitelce: Tam zase jde k učitelce, v denní době, a vůbec se nestydí, že je to mladá, vzdělaná dívka Byli to jen špatní lidé, ale mezi mužem a ženou může být i čisté přátelství, opravdové člověcké. A v té době jsem v srdci měl tajnou lásku k Věře. To nikdo nepoznal.
– Bylo to povídali vesničané hodně řečí, ale taková pravda.
– Nikdy nezapomenu, jak mě poprvé oslovila učitelka: Šimone, pomoz mým žákům postavit budky na ptáky, a přitom mi řekla, že musím být střízlivý. Chtěl jsem vypít, ale slíbil jsem, že slovo dodržím. Postavil jsem dvě budky, a pak jsem si řekl, že pokud mě znovu požádá, nebudu stát na místě. Bylo těžké, ale nepil jsem, říkal Šimon a rozhlížel se po stole.
– Pak přišla učitelka znovu s další žádostí, já jsem byl ochotný pomoci. Vzpomínám, jak mě přesvědčila, ať si vezmu kurz řidičů, a najdeš práci hned. Od té doby jsem řídil a vrátil se k triezvému životu, mrknul na ostatní.
– Tehdy jsem pochopil, že kdykoliv jsem s Janem odjel do města, mohl bych budku postavit kdokoli, ale ona mě táhla k světlu po kouskách, jako anděl strážný poděkoval Šimon, a všichni tleskali.
– Když jsem vstával, Bůh mi dal sílu dělat věci sám. Kdybych nemohl, musel bych se plazit až do konce, uzavřel.
Čas plynul. Jan pracoval, Miluška učila děti. Jednoho dne přišla z učebny bledá, slabá na nohou, a lehla na gauč.
– Miluško, co se děje? zeptala se Jana. Nikdy jsem tě neviděla ležet ve dne. Jsi nemocná?
– Nevím, jen slabost a nevolnost.
Jana pak usmála a řekla:
– Asi čekáš dítě, Aničko?
– Už ani ne doufám
– Vždycky doufej, pojď zítra ráno k lékaři.
Miluška se vrátila z města spokojená, lékař potvrdil:
– Gratuluji, budete mít dítě.
Jan se vracel z práce, když uviděl šťastnou manželku, skočil a objal ji:
– Hurá, není třeba slov, stačí ten úsměv!
O několik dní později odvezli Milušku sanitkou do krajské porodnice, Jan jel s ní. V noci porodila syna. Ráno přišel Jana, posadila se na lavičku a podívala se na chlapce.
– Mami, všechno je v pořádku, narodila jsem syna. Nemůžu uvěřit, že se tohle děje. Miluji Aničku tak moc, že se bojím, že jsem blázen. Chci ji mít pořád blízko, je to normální? ptala se.
– Normální, synku. Když někoho opravdu miluješ, ztratíš rozum usmála se matka.
– Přivezeme Aničku a syna domů, budu jim pomáhat, a matka přemýšlela: Vzhledově muž, uvnitř dítě.
Všechno bylo dobře, všichni šťastní. Později se narodila i dcera, radost se rozběhla po celé vesnici.
Jan dokončil dálkový studijní program a stal se hlavním agronomem. Miluška dostala nabídku stát se ředitelkou školy, ale nechtěla
