Magdo Janoušová, seznamte se. Tohle je Danuše, naše nová kolegyně. Bude pracovat u vás v oddělení.
Magda zvedla oči od obrazovky a uviděla dívku, která nemohla mít víc než dvacet. Světlé vlasy, pevně sepnuté do úhledného culíku, tvář s otevřeným, lehce nesmělým úsměvem. Danuše přešlapovala z nohy na nohu a k prsům tiskla tenké desky s papíry.
Těší mě, dívka malinko sklonila hlavu. Moc děkuji, že jste mě přijali. Slibuji, budu dělat maximum.
Šéf, Lubomír Krejčí, už se točil ke dveřím, ale ještě se zastavil.
Magdo, jste u nás v logistice dvacet let. Ukažte Danuši všechno: systém, trasy, spolupráci s dopravci. Za měsíc musí svůj úsek zvládat sama.
Magda přikývla, zkoumavě si novou kolegyni prohlížela. Třiadvacet? Tak stará by třeba byla její dcera, kdyby někdy děti měla. Za svých pětapadesát už si Magda zvykla, že rodina zůstala jen snem. Práce, byt s muškáty na parapetu a kocour Matýsek.
Sedni si sem, ukázala na židli u vedlejšího stolu. Všechno ti vysvětlím.
První týden Danuše pletla kódy přepravců a zapomínala správně vyplnit záznamy. Magda trpělivě opravovala, znova vysvětlovala, kreslila schémata na papírky.
Tady jsi zadala Brno, ale náklad jede do Ostravy. To je skoro tři sta kilometrů mimo, chápeš?
Danuše rudla až ke kořínkům, omlouvala se, opravovala chyby. Za chvíli ale chybovala zas, jinde.
Ve druhém týdnu už to šlo lépe. Danuše všechno rychle chápala, zapisovala každý Magdin pokyn do omšelého notýsku s kočkami na obálce.
Magdo, proč s tímhle dopravcem nejezdíme? Nabízí přece fajn ceny.
Už nám dvakrát zpozdili dodávku. Pověst je důležitější než sleva, pamatuj si to.
Danuše horlivě přikývla a poznamenala si to. Pak se najednou zeptala:
Vy pečete šátečky sama? Od vašeho boxu tak krásně voní.
Magda se usmála. Druhý den přinesla větší krabičku se šátečky s povidly. Danuše je o polední pauze hltala s takovým úžasem, jako by to byla tajná lahůdka.
Moje babička takové pekla, sbírala drobky Danuše. Už je to dva roky, co odešla. Hrozně mi chybí.
Magda bezmyšlenkovitě položila dlaň na její jemné prsty. Danuše se neodtáhla, naopak s vděčností se usmála.
Pak přišla na řadu bublanina, tvarohové rohlíčky, medovník, který Danuše označila za nejlepší v životě. Magda si uvědomovala, že peče čím dál víc jen aby mohla pohostit. Nějaké zvláštní teplo, zašlé a zapomenuté, se jí zabydlelo v hrudi.
Magdo, můžu se na něco zeptat? Není to k práci.
Zeptej se.
Přítel mě požádal o ruku. Ale jsme spolu teprve půl roku. Myslíte, že je brzo?
Magda odložila složky a dlouze si Danuši prohlížela a její zmatené oči.
Jestli váháš, tak je brzy. Až to bude ono, nebudeš se muset ptát.
Danuše vydechla, jako by jí Magda odvalila kámen ze srdce.
Na konci třetího týdne už Danuše sama domlouvala přepravy, hlídala trasy, chytala chyby kolegům. Magda to sledovala s tichou pýchou podařilo se. Vyrostla jí před očima.
Jste pro mě jako máma, řekla jednou Danuše. Ještě lepší. Moje pořád něco kritizuje, vy pomůžete.
Magda mrkla a obrátila se k oknu.
Netrap se tím. Pracuj dál.
Ale úsměv jí držel na tváři až do večera.
Danuše během toho měsíce úplně rozkvetla. Magda viděla, jak najednou suverénně jedná s dopravci, jak bleskově zadává objednávky, jak se skvěle orientuje v systému. Učednice překonala všechna její očekávání.
…Na páteční poradě vypadal Lubomír Krejčí kyselejší než obvykle. Seděl v čele, točil propisku v prstech a mlčel, než promluvil.
Situace je vážná, obkroužil očima místnost. Trh spadl, tři velcí zákazníci odešli ke konkurenci. Vedení rozhodlo o optimalizaci týmu.
Magda si vyměnila pohled s kolegy. Všichni chápali, co slovo optimalizace znamená. Propouštění.
V nejbližších týdnech budou padat rozhodnutí v každém oddělení, pokračoval šéf. Zatím pokračujte jako obvykle.
Po poradě se Magda vrátila ke svému stolu a nenápadně mrkla na Danuši. Ta zírala do monitoru, ruce nehybně nad klávesnicí.
Pětapadesát. Magda věděla, jak to chodí. Má nejvyšší plat z oddělení, dlouholetou praxi takže odchodné bude štědré. Ideální volba na propuštění z pohledu účetní. Hořké, ale zvládne to. Brzy půjde do důchodu, úspory má, hypotéku dávno splacenou.
Ale Danuše… Dívka se změnila k nepoznání. Přestala během oběda povídat, neprosila přidat bublaninu, koukala Magdě skrz hlavu, když se na něco ptala.
Danušo, co je? Magda usedla na roh jejího stolu. Bojíš se vyhazovu?
Danuše sebou trhla a nuceně se pousmála.
Ne, jen jsem nějak unavená.
Ale Magda poznala, že to není pravda. Chudák holka. Teprve začala a už tohle.
Dvě týdny plynuly v nervózním čekání. Kolegyně špitaly v koutcích, tipovaly, kdo půjde první. Danuše mlčela, soustředěná, až zamračená. Magda chytala její divné pohledy, ale myslela, že to je napětím.
Ve čtvrtek po obědě na vnitřním mailu bliklo: Magdo, přijďte do kanceláře ředitele.
Magda se zvedla, uhladila sako. Takže je to tady. Dvacet let ve firmě a teď konec. Připravila se.
Otevřela dveře a zůstala stát na prahu.
V křesle proti Lubomíru Krejčímu seděla Danuše. Záda rovná, desky na kolenou, tvář nečitelná.
Pojďte dál, posaďte se, ukázal šéf na židli. Musíme si něco vážného vyjasnit.
Magda usedla, těkala pohledem mezi šéfem a Danuší. Dívka se na ni nepodívala.
Danuše tvrdě pracovala, rozložil šéf papíry. A našla vážné chyby. Ve vaší práci, Magdo.
Magda ztuhla. Mozek odmítal přijmout obraz: Danuše, notýsek s kočkami, slovo chyby. Ta Danuše, která jedla její šátečky a ptala se na snoubence.
Prošla jsem data za posledních osm měsíců, Danuše konečně promluvila, ale koukala jen na šéfa, jako kdyby Magda ani nebyla v místnosti. Objevila jsem jedenáct zásadních nesrovnalostí v dokladech. Špatné kódy, nesoulad v listech, zmatek v datumech expedice.
Otevřela desky, vytáhla papíry s tabulkami, žlutě zvýrazněné řádky. Magda mezi řádky poznala vlastní písmo.
Myslím, že zvládnu tento úsek lépe, Danuše mluvila klidně, až odměřeně, jako když čte předpis. Magda má neocenitelné zkušenosti, ale věk je znát. Pro firmu je výhodné nechat mě mám nižší plat, vyšší výkon. Je to prostá matematika.
Šéf se opřel, bubnoval prsty po stole.
A vy, Magdo?
Magda se pomalu zvedla, došla pro papíry, očima přejela zvýrazněné řádky. Chyby, které chybami nebyly.
Nemám se proč obhajovat, vrátila papíry zpět na stůl. Za dvacet let jsem pochopila, že dokonalost je iluze. Podstatný je výsledek zboží chodí včas, zákazníci jsou spokojení, peníze na účtu sedí.
Ale tyhle chyby můžou přivodit katastrofu! Danuše se poprvé zatřásla hlasem, živěji než kdy předtím. Já chci pomoci firmě!
Šéf se usmál, unaveně, bez zloby jako někdo, kdo to už viděl mockrát.
Víte, Danuše, jaké zaměstnance opravdu nepotřebujeme? Ty, co jsou ochotní udělat cokoliv, aby získali místo na úkor kolegů.
Danuše zbledla.
O chybách vím až moc dobře, pokračoval klidně šéf. Ale to nejsou omyly, nýbrž zkušenost, léta praxe. Magda ví, kudy obejít byrokracii, urychlit, co systém brzdí. V papírech je to šedá zóna, ale ve skutečnosti je to mistrovství. Jste zatím příliš nezkušená, abyste to pochopila.
Danuše křečovitě sevřela područku židle.
Odpracujte ještě dva týdny a pak konec, zaklapl šéf složku. Výpověď na stůl do konce dne.
Prosím, zlomil se jí hlas. Já nechci… Potřebuju to místo, mám hypotéku, teprve začínám…
To jste měla řešit dřív. Můžete jít.
Danuše vstala, složka jí vyklouzla a papíry spadly na podlahu. Skláněla se pro ně, slzy stékaly tiše na líce.
Dveře za ní zůstaly zavřené, sotva slyšitelně.
Vidíte, Magdo, zakroutil hlavou šéf. Málem vás o místo připravila holka. Zmiji jste přivinula k srdci.
Magda mlčela. V nitru zívala dutá prázdnota.
Zůstáváte u nás, dokud firma nezavře, dodal šéf. Takové lidi si hýčkáme. Jasné?
Přikývla a vyšla ven.
Danuše seděla u svého stolu, upřeně hleděla do stolku. Když procházela Magda kolem, zvedla na ni oči pohled ostrý, uražený, zpod mokrých řas.
Magda se neotočila. Přisedla za svůj stůl, spustila pracovní systém.
Šátečky v krabičce na parapetu zůstaly nedotčené až do večera…
