Drahomíra chodí kolem výloh a jenom tak si pochutnává na jídle pohledem. V duchu si představí, na co jí stačí peníze v její pusté peněžence. Dochází k závěru, že musí šetřit. Ze tří brigád jí zůstane jen jedna. A po mamčině pohřbu nezbývá vůbec žádná úspora.
Když si to uspořádá: zůstává prakticky sama. Nikdy se nevdala. Zprvu studuje účetnictví. Vlastně Drahomíru nikdy nechtěly čísla a vše, co s nimi souvisí. Otec však trval na tom, že bez peněz se člověk neobejde a že účetní je dobrá profese.
Ráda pečuji o lidi. Aby se jim žilo lépe, podpořím je a povzbudím, říká tiše otci. Budoucí lékař? To je sice úcta, ale já chci být spíše sestrou milosrdenství. Otec zamračeně povídá: Sestra? To tě nepovede! Musíš mít prestiž, a ne být jen pečovatelka. Štěká na ni, že má sebrat se z hmyzu, který sbírá a ukládá do krabičky, že se trápí s drápkem a s ještěrkou, a že by se měla snažit být nejlepší, stejně jako Karel IV. Drahomíra se nakonec zamyslí, ale po nocích jí přijdou sny o číslech, která poletují kolem ní a probouzí ji ve studeném potu.
Chtěla by otci říct, že není nutné být první jako Karel IV, že jí stačí prostě žít a pomáhat. Když je nemocná babička, Drahomíra je nejvíc u ní. Teta se stáčí od staré ženy a stěžuje si, že zapáchá. Drahomíra nechápe, co tím těmi slovy myslí; babička vždy voněla čerstvým pečivem, bylinkami a medem. Snaží se ji povzbuzovat, přikrývat a měnit ložní prádlo.
Po babiččině úmrtí všichni brečí. Teta leží v polobezvě, křičí odeberte ji rychle, bojím se mrtvých. Drahomíra tiše vklouzne do pokoje, přiloží se k babiččině ruce a zaplaví slzy. Otec vběhne: Co to? Uteč odsud! Drahomíra odpoví: Pláču, protože bude těžko bez ní, ale ona už nemá žádnou bolest, je tam, kde je krásně. Otec se na to nedokáže vyjádřit.
Drahomíra pokračuje ve studiu, ale brzy ho opustí. Nedostává vzduch, má pocit, že žije cizí život. Otec odejde k jiné ženě, matka trvale pláče a onemocní. Drahomíra prosí otce, aby se vrátil, dokud se matka nezlepší. Otec po dlouhém rozmluvě zmíní, že život je jediný a že je třeba ho naplno využít, a odejde.
Zůstane jen Drahomíra a matka. Drahomíra, kterou rodina nazývá blázen, už nepláče, neškodí, jen hledá jakoukoli brigádu. Vzdělá se na zdravotní sestru a pomáhá matce podává jí injekce, pečuje a povzbuzuje. Nemoci na nervové podkladu však přicházejí jedna po druhé a matka nakonec už nemůže chodit.
Teta Galina jednou potká Drahomíru na ulici a začne: Co to je, taková smutná? Jsi ještě mladá, měla by sis najít muže a přestat se trápit. Takhle se ti nechce, co? Drahomíra přeruší: Nemluvte tak, tetičko. Máma ho miluje, je pro ni jako voda. Bez něj by nebyla. On je náš anděl na zemi. Neříkejte otci, že je kozel. On zvolil svou cestu, ale je můj otec a já ho nebudu hanit. Teta se odvrátí a odejde.
Matka zemře v Drahomíriných rukou. Z okna se ozve smích a vůně lilií. Na nočním stolku leží mámin šátek. Drahomíra se ocitá v šedivých, těžkých dnech, často kouká na oblohu a vidí tam křídla andělů i podivné květy, jaké máma šila.
Domácí ticho je nesnesitelné, Drahomíra se cítí jako motýl v kukle. Nezajímá se o zprávy, jen chce práci v místní nemocnici, protože ze tří brigád zbyla jen jedna. Ale síly už nemá, chodí těžko, slabost ji svírá. Bez mámy je jí strašně smutno.
Sousedka Elena Petrova ji zastihne u vchodu a řekne: Všechno bude dobré, nenechte se vtáhnout do negativity. Zasadte si slepice na zahrádku, nebo jezděte k moři, poslouchejte šum vln. Drahomíra míjí po schodech mladou dívku v bílém kabátku, moderní boty, která voní po kouzelných parfumech. Dívka se na ni zamračeně podívá a zeptá se: Co se díváš? Myslíš, že jsi lepší než ostatní? Drahomíra se omluví: Promiňte, jen jsem vás chtěla pochválit, váš parfém je krásný.
Za nimi se ozve hlas: Hele, počkejte! Otec je těžce nemocný a já se chci házet na lidi. Pomozte mi, prosím. Další žena v dlouhém kabátě a drahých náušnicích varuje: Podvodnice! Neslušná! Všichni jsou teď podvodníci, i s dětmi. Drahomíra však vidí matku s kočárkem a chlapečkem, který žádá džus a zmrzlinu. Matka říká: Léško, koupíme později, už nemáme peníze. Vezmeme jen těstoviny. Pak se rozpláče: Ztratila jsem peněženku, nevíme kde je!
Drahomíra zvedne poslední koruny a řekne: Tady, vezměte si, co potřebujete. Jsem bohatá. Dává peníze, kočárek odjede. V pozadí zaslechneme: Díky, Bože, že tě máme. Drahomíra je prázdná, doma má jen pár brambor a dvě šedé mrkve, a zítra ještě nedostane výplatu.
Sleduje safírovou oblohu, ve vzduchu cítí vůni parfému sousedky. Vzpomíná na řeku, kde s otcem puštěly lodě. Otec už bydlí daleko a skoro nezavolá, ale je v pořádku.
V poštovní schránce najde zásilku od Matějky Nikičové, babiččiny kamarádky z vesnice. Otevře ji: najde vyšívaný ručník, sáček s vanilkovými malinami, sušené houby, čaj, spoustu bonbonů v zlatých obalech, roztomilého plastového prasátka a starou pohlednici.
Milá Drahomíro!psala ti Matějka, babička tvá. Byly jsme spolu v dětství na jezeře a slíbily jsme si, že po letech si pošleme balíček. Posílám ti ikonu Matky Boží, ať tě chrání. Babička ti přeje, aby ti přišla vhodná láska, ať už nejsi sama. Drahomíra drží ikonu v rukou, pláče a prosí Boha o odpuštění: Jsem hloupá, neúspěšná, zůstala jsem sama. Vtom zazvoní na dveře a vstoupí Vika, sousedka v bílém kabátku. Jmenuji se Vika, můj otec je nemocný, potřebuje injekci. Prosím, pomozte, prosí. Drahomíra říká, že je zdravotní sestra, ale nemá lékařskou licenci. Vika slibuje zaplatit, ale Drahomíra odmítá.
Vika vede Drahomíru do bytu svého otce, starého muže v padesáti pěti letech s chladným pohledem. Drahomíra mu povídá, že nic nekončí, že ještě může mít důvod žít. Vika se usmívá: Co si dáš k jídlu? Otec odpovídá: Rád bych hubovou polévku, takovou jako má máma na vesnici. Drahomíra vyběhne domů, přinese sáček sušených hub a malin, přidá ikonu.
Společně sní hubovou polévku a pijí malinový čaj. Otec Viktův se jmenuje Viktor. Později se Drahomíra a Viktor ožení, Viktor má dost peněz, ale Drahomíra pokračuje v pomoci lidem v nemocnici, říká, že to je její povolání. Když vidí očividně trpící oči pacientů, tiše šeptá: Bůh řídí vše, stačí věřit.
