Konec září, městské hřbitovní v Praze. Smuteční průvod pomalu kráčí za rakví. Viktor skloní hlavu, kráčí po kamenitém chodníku a stále si nedokáže uvědomit, co se v jeho životě stalo. Nemůže soustředit myšlenky, necítí nicjako by už byl mrtvý, a to těžké tělo leží v rakvi.
Osmnáct let zpátky. První třída, Viktor a Jan (v českém překladu Zdeněk) se během přestávky v školním dvoře pustí do řádné bitky. Prach, křik, špinavé školní uniformy. Kolem stojí parta spolužáků a hlasitě povzbuzuje své bojovníky.
Dej na něj! křičí jedni na Jana.
Bij, Vítku! volají druzí.
V klíčovém momentu Jan zakousne soupeře do ucha. Ten v křiku sevře ucho a přestane bojovat. Chlapci sedí na země, hledí se na sebe, Viktor má po tváři kapku krve. Zazvoní na konci hodiny.
Samozřejmě se po tom usmíří. Od té chvíle jsou Viktor a Jan nerozlučnými přáteli. Viktor je vynikající žák, vždycky zvedne ruku a odpoví učiteli. Jan je naopak průměrný a neposedný, učitelé ho často napomínají. Deset let sedí spolu u jedné lavice, mají spoustu společných zájmů.
Do stejné třídy patří i Miluše, štíhlá blondýnka s očima modrýma jako jezero. Její tanec okouzluje chlapce, kteří ji každé ráno čekají u školy. Každý doufá, že si ji vybere. Miluše se však neuspěchá, nikoho nevybírá. Školní roky letí, přijde maturitní ples a všichni se rozcházejí různými cestami.
Viktor sní o studiu na univerzitě, ale vysoká konkurence a chudá rodina mu nedovolí zaplatit soukromé studium. Musí tedy nastoupit do technické školy. Jan pochází z dobře zabezpečené rodiny, peníze na studium jsou zadarmo, ale on nemá chuť jít do vědy. Přihlásí se jako učedník na autoservis. Volí praktickou a perspektivní dráhu. Miluše také neplánuje studium jde s taneční skupinou do zahraničí, aby si vydělala peníze. Je to jedinečná šance, a tak riskuje.
Navzdory tomu, že se rozprchli po celé zemi, udržují kontakt. Volají si, sdílí novinky. Viktor a Jan se často scházejí večer v kavárně nebo v klubu. Jan vždy přichází s nějakým nápadem nebo obětí, jak říkají, a život jim bublá.
Po technické škole Viktor nastupuje do továrny a současně studuje dál na dálkovém studiu. Jan po několika letech práce v autoservisu otevře se svými rodiči vlastní garáž. Najme dva zaměstnance, během tří let si pořídit i pěkné auto a stane se úspěšným podnikatelem.
Milušina pětiletá pracovní smlouva v zahraničí končí, vrací se domů. Chcete se sejít a oslavit setkání. Všichni chlapci jsou nervózní, kdo získá Milušinu pozornost. Sedí u stolu a čekají na ni. Viktorovo srdce buší jako blázen.
Jan, podívej, pohrabává se v košilové manžetě, vypadá to OK?
Jo, nebuď nervózní, odpoví Jan, jako by mu to bylo jedno, nadechni se a vypij něco na povzbuzení!
Všichni slyší hlas Miluše:
Dobrý den, chlapci! Jaký jste se oblékli!
Ahoj, Miluško! skloní se Jan, odtáhne jí židli a políbením přivítá její ruku.
Ahoj! zamumlá Viktor a snaží se nedělat hloupost.
Připijí se na staré časy. Jan celý večer tančí s Milušen, zatímco Viktor sedí a trpí. Jaké mám šance? mumlí si pro sebe. Jan má vlastní dílnu, luxusní auto, vždycky má peníze. Já žiju s rodiči, peníze jsou na nule.
Večer, jako v dětství, odváží Milušu domů. Po čtyřech podobných večerech Viktor dospěje. Rozhodne se Miluše navrhnout svatbu. Stojí před jejím vchodem, tahá na sebe slova, zazvoní a k jeho údivu získá souhlas.
Opravdu souhlasíš, Milušo? zeptá se nesvířený.
Ano, ano, ano! vykřikne a políbí ho.
Později se s Janem o tom baví.
Co v ní vidí? ptá se zklamaný. Já jí skoro nic nenabízím.
Všechno se dá, když riskuješ. odpovídá Jan a přiznává: I já jsem ji kdysi chtěl.
Viktor se dívá na Jana s otázkou.
Dostaneš odmítnutí? říká Jan smutně a usmívá se.
Jak? Jsi úspěšný, finančně nezávislý. překvapený Viktor.
Přestaň si dělat srandu! mává Jan rukou. Miluše si vybrala stabilního pracovníka, ne mě. Ty máš pevnou práci, stabilní vztah.
Oba se zasmějí, objmou se bratrsky a dál si povídají o nesmyslnostech.
Po hlučném svatebním dni Viktor s manželkou přestěhují do nového bytu, který jim koupila Miluše z peněz vydělaných v zahraničí. Viktor se cítí trochu nepříjemně, ale Miluše ho pobaví:
Neboj se! Zítra ti udělám snídani do postele. Všechno bude v pořádku.
Miluše se ukáže jako moudrá a praktická žena. Otevře vlastní taneční školu, dělá, co miluje, a vydělává. Rodinný život plyne jako po vodě.
Jan se stane blízkým přítelem rodiny. Někdy Viktor závidí Miluše, ale ona ho zahrnuje do všech plánů. Jan jí nikdy neodmítne pomoc doveze ji na trh, vyzvedne z práce, když prší, a dokonce jednou přeruší zkoušku, aby ji odvezl do nemocnice a na následné terapie. Přestože Jan zvládá vše, není jasné, jak to dělá.
Viktorovi sousedé mu říkají, že je blázen, že nechává manželku roztočit se bez něj.
Milušo, co se děje? ptá se Viktor, snaží se vypadat přísně. Proč se k tobě tak přichytává?
Vítě, dej si pokoj, směje se manželka. Co bychom bez něj dělali?
Viktor si povzdechne, obejme manželku a nemá vůči Janu žádné zášť. Každý den běží koloběh povinností jako na kolotoči.
Jednoho podzimního dne zazvoní v jejich bytě telefon.
Dobrý den, pane, jsem Oleg Petrovič, otec Jana, ozve se mužský hlas. Dobrý den, pane Olegu Petroviči! dlouho jsme se neviděli. Jak se máte?
Jan je zahynul! řekne otce chraplavě. Včera havárie! Zemřel
Viktor se otřese, slova mu spadnou z úst. Zůstane zcela ztuhlý, jako by se topil ve slzách. Komín se zachytí v krku a nedovolí mu dýchat. Nejlepší kamarád mu odešel. Potí se, oči se mu zahalí mlhou. Ostatní vysvětlí situaci a podají datum pohřbu.
Viktor nečeká, že ztráta přítele ho zasáhne tak hluboce. Je to těžko pochopitelné, jako by se rozpadlo jeho celé já. Včera byl mladý a úspěšný, a najednou už není.
Miluše je v osmém měsíci těhotenství. Aby neohrozila svoje zdraví i dítě, Viktor zůstane doma, jde na pohřeb sám. Po pohřbu, když se všichni rozptýlí, zůstane u hrobu, nohy mu selhají. Dívá se na úsměvný portrét Jana a svírá pěst.
Jana, příteli! začíná a skloní hlavu, snaží se skrýt slzy. Děkuju Bohu, že jsem tě potkal, za všechno, co jsi mi dal! Nikdy tě nezapomenu.
Vzpomíná na jejich školní šprýmy, prostě neví, jak žít bez něj.
Jana, víš, Miluše brzy porodí, říká a zoufale prosí: Bože, jestli jsi tu, vrať Janovu duši s tím miminkem. Prosím!
Uplyne rok. Mají desetměsíčního chlapce a jmenují ho Janek, po svém příteli. Viktor s údivem zjišťuje, že má stejnou barvu vlasů, stejný šibalský pohled a i znaménko na ruce. Uklidní se, že syn připomíná přátela, ale není si jistý, jestli je to opravdu Jan. Věří, že jeho modlitba byla vyslyšena.
Janě, ukaž nám, že jsi tady! prosí, drží dítě u okna. Vždy jsi byl nejchytřejší, chybíš mi!
Náhle se ozve křik.
Aaa! vykřikne Viktor, chytí se za to samé ucho, které Jan jednou zakousl.
To jsi ty? ptá se na miminko. Opravdu jsi to?
Mladý chlapec se mrkne a začne se smát.
