Bylo to dávno, v čase, kdy se vzpomínky na staré časy skrývají za oponou mládí. Pamatuji si, jak jsem jednou, ve svých třiceti letech, rozhodla se, že si po svém dítěti, synovi Petru, budu přát vlastní potomka. V manželství jsem se nevyznala, tak jsem ho porodila jako osamělá matka. V té době jsme s Petrem sotva stíhali na chleba, peněz nebylo, ale pracovala jsem na několika brigádách, abych mu mohla zajistit vše potřebné.
Petra, našeho syna, po skončení základky vypravil do Prahy, kde nastoupil na vysokou školu. Abych mu mohl pomáhat, vyrazila jsem do Německa na sezónní práci a posílala mu peníze na nájem a školné. Mé srdce bylo vždy radostné, když jsem věděla, že mu pomáhám přežít v hlavním městě.
Po třetím ročníku studia začal Petr pracovat i sám, přivydělával a po ukončení školy si našel stálou práci. Domů se vracel jen zřídka, asi jednou za rok. Já mezitím nikdy nevycestovala z Čech, nesetkala jsem se ani s Prahou, ani s Brnem, neřekněme s Vídní. Myslela jsem si, že až se Petr provdá, já se na to podívám osobně. Šetřila jsem pět korun na den a nakonec naspořila šedesát tisíc korun.
Před půl rokem mi Petr volal a oznámil, že se bude brát. Mami, ale nepřijížděj, nejdřív se jen zasnoubíme, svatbu zařídíme později, varoval mě. Já jsem se rozplakala, ale nic se nedalo dělat. Při videohovoru mě seznámil se svou snoubencí, Jarmilou nádhernou, bohatou dívkou, jejíž otec byl významný podnikatel. Zdálo se, že všechno jde podle plánu.
Čas však plynul a Petr se ke mně nechtěl přijet, ani mě nevyzval, ať už na svatbu, či na návštěvu. Už jsem měla dosyhnout, že se setkám s Jarmilou a objasním s ní vztah s synem, tak jsem si koupila jízdenku na vlak, připravila domácí jídlo, dokonce upéla chléb a zabrala si i pár balíčků s bramborami, řepou, vajíčky, sušenými jablky, nakládanými houbami a džemy. Před odjezdem jsem Petrovi zavolala: Mami, pojedeš sem?, a on mi odpověděl chladně: Mami, pracuju, nemůžu tě přijmout. Ber si taxi, co máš.
Ráno jsem dorazila do Prahy, zavolala si taxi a cena mě šokovala, ale město se rozprostíralo jako obraz z pohádky. Dveře otevřela Jarmila, aniž by se usmála nebo mě objala, a jen suše pozvala do kuchyně. Petrovo dítě, tříleté chlapce, už tam běžel.
Rozbalila jsem své koše, vytáhla brambory, řepu, vajíčka, sušená jablka, nakládané houby, okurky, rajčata a několik sklenic džemu. Jarmila mlčky sledovala a pak řekla, že to vše nepotřebují, protože si jídlo objednávají každý den a ona nerada vaří, protože po vaření zůstává v kuchyni zápach. Co tedy jíte? zeptala jsem se. Doručují nám jídlo, a já nerada po vaření zůstane špinavý vzduch, odpověděla.
Netakli jsme dlouho, když vešel malý chlapec a představil se jako Daniel. To je můj syn, řekla Jarmila. Daniel? zopakovala jsem. Ne, Danyel, a ne miluju, když mi překroutí jméno. Když jsem se snažila přistoupit na Jarmilko, ona mi oprávněně připomněla, že se jmenuje Jarmila.
Cítila jsem se jako na konci světa. Ne jen proto, že Petr vzal svatbu a dítě, ale hlavně proto, že mi o tom nic neřekl. Pak jsem si všimla velkého svatebního portrétu na zdi. No, svatba nebyla, ale alespoň mám krásnou fotku, snažila jsem se odvrátit téma. Jarmila mi vysvětlila, že svatba se konala pro dva sta hostů, jen já jsem nebyla přítomna, protože Petr řekl, že jsem onemocnělá. Máte snídat? zeptala se. Ano, odpověděla jsem.
Jarmila mi přinesla šálek čaje a kousek drahého sýra její představa snídaně. Já jsem chtěla smažit vejce a podávat domácí chléb, ale ona mě přísně zakázala, že kvůli zápachu v kuchyni. Dokonce odmítla chléb, protože tvrdí, že jí jen zdravě.
Zůstala jsem s čajem, přičemž jsem cítila, jak se mi v krku zvedají slzy. Dítě se mačkalo ke mně, Jarmila ale rukama odražela, že to není vhodné. Dala jsem mu sklenici malinového džemu a Jarmila mi ho vytrhla z ruky: Kolikrát vám musím říct, že na cukr nebereme! Rozplakala jsem se, šálek se mi rozlil, a šla jsem po schodech ke vstupu, kde jsem si sedla na lavičku a neudržela slzy.
Po chvíli jsem viděla Jarmilu, jak odchází ven s dítětem a vyhazuje všechny moje konzervy do koše. Bez slova jsem sbalila své věci, zamířila na nádraží a díky náhradnímu lístku jsem si koupila večerní jízdenku. U nádraží jsem se nasytla talířem boršču, kusem smaženého masa, bramborami a salátem alespoň jsem dostala něco dobrého.
Položila jsem své kufry do úschovy a ještě mám několik hodin, abych si procházela Prahou. Město jsem si užila, až jsem zapomněla na bolest. Ve vlaku jsem nevyspala, jen plakala. Petr mi ani nevolal, ani se nezeptal, kde jsem. Všechno to čekání, úspory šedesáti tisíc korun se mi zdály zbytečné. Co s těmi penězi? Vrátit je Petrovi, ať ví, že jsem o něj vždycky pečovala, nebo je nechat, protože si to nezasloužil? Zůstává mi jen stará vzpomínka a otázka, co dál.
