Zápisky ze života: Jan a Marie
Nikdy mě nelákalo opouštět naše malé městečko nedaleko České Třebové a stěhovat se do Prahy, jak to dělá spousta lidí. Miloval jsem naše louky, říčku Třebovku i les za chalupou. Rozhodl jsem se stát farmářem chovat vepře, prodávat maso a kdyby vše šlo dobře, časem rozšířit podnikání. Koupil jsem starou dodávku, do začátku mi na podnikání stačily peníze, které jsem získal prodejem chalupy po babičce.
Ale měl jsem ještě jeden sen vzít si Marii, tu nejhezčí dívku v okolí, a vystavět pro ni velký dům na kopci. S Marií jsem už chodil, věděla, že peněz zatím moc nemám a dům teprve základy. Přesto jsem věřil, že se vše v dobré obrátí.
Marie byla krásná. Nikdy ani neměla v plánu si sama něco vydobýt byla zvyklá na to, že to za ni vždy někdo zařídí.
Na co mám tu krásu? říkala kamarádkám, Ať se o mě postará chlap. Jen musím najít takového, který mě bude mít za princeznu. Moje krása není zadarmo.
Jan staví dům a má auto, jen si musíš počkat, není to žádný milionář, odpovídala jí kamarádka Libuše, Chce to čas, jednou se to rozjede.
Já chci ale všechno hned teď, odsekla Marie, Jan peníze nemá, kdyby měl, tak už dávno jedná a něco dokázal.
Miloval jsem Marii, ale tušil jsem, že moje city neopětuje tak, jak bych si přál. Doufal jsem, že se jí časem zalíbím víc.
Všechno mohlo být fajn, kdyby k nám do vesnice na prázdniny nepřijel Tomáš. Přijel s kamarádem ke své babičce z Brna. Na místní se díval z patra, v hospodě se nudil, dokud nepřišla Marie.
Marie si ze začátku Tomáše vůbec nevšímala ale jakmile zjistila, že je jeho táta vlivný podnikatel z Brna, rychle obrátila pozornost k němu. Tomáš byl zkušený, starší, uměl se skvěle bavit s děvčaty, často vozil Marii květiny. Nikdo u nás takové kytice neprodával, Marie hned pochopila, že je posílá z města a to ocenila.
Viděl jsem, jak Marie přijímá jeho dary. Žárlil jsem:
Nechoď s ním! Proč mě provokuješ těmi květinami? Jen se mi smála:
Co blázníš, jsou to květiny. A co má být?
Nakonec jsem Tomášovi řekl rovnou:
Marií nedávej dárky, je to moje holka.
Tomáš mě úplně ignoroval. Pohádali jsme se, kamarádi mě museli uklidnit. Mezi mnou a Marií od té chvíle něco prasklo. Začala se mi vyhýbat, i já byl zklamaný.
Marie věděla, že Tomáš tu bude jen měsíc. Rozhodla se toho využít chtěla odejít do města, tady na vesnici podle ní už nic nečekalo.
Nebylo těžké dostat Tomáše k nim domů. Její rodiče jeli ráno na trh do Ústí nad Orlicí. Marie to chytře naplánovala. Když je zastihli rodiče spolu, oba byli v rozpacích. Marie v županu, Tomáš sotva stihl natáhnout kalhoty.
Otec vypěnil:
Co to tu má být?!
Marie sklopila zrak, Tomáš ani nedutal.
Tak podívej, Tomáši, od teď si naši Marii vezmeš, nebo si to s tebou vyřídím po svém! A pojď se mnou do pokoje!
Nikdo neví, co tam rozebírali, ale druhý den jeli Tomáš a Marie s jejím tátou podat žádost o sňatek do matriky a její máma začala balit věci do města.
Po téhle zprávě v místní hospodě každý drbal. Byl jsem zlomený, ale přetvařoval jsem se, že je mi to jedno.
Tomáš byl mezitím rozčarovaný:
Proč jsem se sem vůbec tahal? Nechtěl jsem žádnou omotanou holku z vesnice. Chytrá, vypočítavá, dokázala mě nachytat
Marie se těšila do velkoměsta. Však mu ukážu, jak může být šťastný, až budeme mít děti. Jen aby si mě jeho rodiče oblíbili
Ale opak byl pravdou. Tomášovi rodiče byli rádi, že si syn přivezl dívku z vesnice. Už je nebavily rozmazlené pražské slečny, které mu lezly jen po penězích. Marie uměla vařit, zvládla domácnost, hned jim padla do oka.
Jenom pojď, Mariánko, buď tu jako doma, vítala ji Tomášova maminka paní Božena, otec Antonín se usmíval.
Marie se snažila být vzornou manželkou, v jejich velkém panelákovém bytě v Brně se jí líbilo. Tomáš začal mít pocit, že přeci jen není s ní tak zle, jak si zpočátku myslel.
Svatba mě sice dost zaskočila, ale ona vážně věří tomu, že budeme šťastní, dumal Tomáš, i když si tím nebyl jistý. Plánoval si stejně svoje po svatbě vyrazí s partou do hospody, holek ve městě kolem je dost.
Ale Marie ho překvapila během večeře oznámila před rodiči, že čekají dítě.
Gratulujeme, konečně vnouče! Už jsme se těšili! zajásala Božena, Tomáš pochopil, že odporovat už nemá cenu.
Byla svatba. Rodiče jim dali do začátku vybavený byt v centru Brna. Ale Tomáš se z dítěte netěšil:
Až se narodí, určitě Tomáš pochopí, jaké je to štěstí, věřila Marie.
Jenže Tomáš začal po svatbě být pořád pryč. Marie mu věřila, když říkal:
Mám teď v práci samé služební cesty Nic nechápala. Své tchyni si nestěžovala, prostě čekala. Dělala mu vždy teplou večeři, starala se o domácnost, ale v koutku duše se jí stýskalo po domově, kamarádkách a čím dál víc vzpomínala na mě.
Začala pochybovat, jestli se správně rozhodla. Když se ptala muže, jestli ji vůbec miluje, Tomáš uhýbal. Božena viděla, že Marie není šťastná a chápala, že její syn není dokonalý muž.
Narodil se syn Jakub. I Tomáš měl zpočátku radost, ale moc mu to nevydrželo. Pláč dítěte, plenky, nevyspání rychle mu to lezlo na nervy. Marii už nestačily síly na dřívější péči, doma byla spíš tichá a nešťastná. Tomáš nejradši utíkal.
Zároveň zjistil, že sňatkem spousta jeho přítelkyň dala ruce pryč. S ženatým nechci nic mít.
Marie si všimla, že se zřejmě něco děje. Tomáš chodil domů pozdě, z oblečení mu voněly cizí parfémy, jednou dokonce našla i značku rtěnky na košili. Často křičel, na syna neměl trpělivost, na Marii se utrhoval. Zůstala sama v cizím městě, bez perspektivy a bez přátel.
Zkoušela zavolat mamince do České Třebové, ale slyšela jen:
Nikdo tě nenutil si ho vzít, sama sis vybrala. Mohlas si vzít Honzu! Sama sis uvařila, sama si to sněz. Až přijdeš k rozumu, můžeš se vrátit. Ale už navždy.
Bylo jí hrozně. Jednou v noci, když Tomáš spal, přečetla si jeho esemesky a zjistila, že má stálou milenku Katku. Roztřásla se. Když se svěřila tchyni, dostala ránu pod pás:
Hele, jestli chceš rozvod, rovnou ti říkám dítě zůstane u nás! Víš, jaké máme známosti. Tomáš je otec, má prachy, bydlí sami. Ty nemáš nic, ani pořádnou školu. Syn zůstane nám.
Jednou večer byl Jakub nemocný, řval, Tomáš už byl na nervy, Katka mu psala, ať přijde. Odpověděl: Přijdu, až syn usne. Katka mu napsala: Dej jim to prášek na spaní, co jsem ti dala, ať máš klid.
Marie si zprávu přečetla a ztuhla. Co když to opravdu udělá?
Když byl Tomáš ve sprše, zavolala mi a poprosila o pomoc.
Honzo, prosím, přijeď pro mě, nemůžu tu dál být. Bojí se, že mi vezmou syna, brečela.
Neboj, jen tě straší. Počkej, až odejde z bytu, pak mi zavolej a přijedu.
Uložila malého, dělala, že spí. Tomáš nakoukl do pokoje, pak odešel. Marie rychle vzala pár věcí, zavolala mi taxík a já je oba dovezl domů, do našeho kraje.
Druhý den Tomáš zjistil, že zmizeli. Zavolal mámě, ale právě ta mu řekla:
Neboj, synku. Asi se ti ulevilo, ne? Vždyť jsi stejně vždycky chtěl žít po svém
Čas plynul. Po rozvodu jsme si vzali s Marií. Nastěhovali se do našeho nového domu u lesa a brzy čekali další přírůstek do rodiny.
Dnes už vím, že věrnost a opravdová láska nejsou o penězích, autě nebo velkém městě, ale o tom, s kým jste rádi doma. Marie je moje velké štěstí.
Zápis z 3. června, Jan Kos.
