Trh v Praze pulzoval jako každou sobotu: stánky přeplněné, prodavači v honbě, lidé se zastavovali u každého kioše, aby si prohlédli, porovnali, ochutnali. V jednom skromnějším koutu stála stará venkovská babička Alžběta, s drsnýma rukama od práce, zeleným šátkem pevně uvázaným pod bradou a s tím hřejivým pohledem, který mají jen ti prostí a čistí.
Měla několik koleček bílého tvarohu, vyrobeného těžkou prací z mléka své stařičké krávy, a malý kousíček připravený jen k ochutnání aby člověk chutnal a nebral to jen tak, říkala.
Každému kolemjdoucímu se věnoval stejný jemný úsměv:
Babičko, milá moje, a řekni, jestli to není dobré.
Někteří se zastavili, jiní spěšně pokračovali dál. Tak to na trhu chodí: ne každý má čas, ne každý vidí duši za prostým produktem.
Ten den se mezi obyčejnými návštěvníky objevil známý obličej města: vysoká, elegantní žena v drahém kožichu, s velkými černými brýlemi zakrývajícíma oči. Šeptali o ní všude: měla peníze, podniky, vše, co si jen člověk může přát. Ale chyběla jí klid.
Projela nejprve velkými stánky renomovaných výrobců. ochutnávala, vůně vnímalá, ptala se a pokaždé se zamračila.
Příliš slané
Příliš měkké
To není, co hledám
Lidé se jí vyhýbali. Její přítomnost řezala vzduch, chladná elegance jako led. Přesto se za tím závojem sebejistoty skrývala neviditelná únavа, smutek, který se neslučoval s luxusními šaty.
Když dorazila ke skromnému stánku babičky Alžběty, ostatní prodejkyně se otáčely zvědavě: Podívejme se, jak ji ignoruje! Co by si chtěla od vesnické tvarohové krabice? Ale Alžběta se tím nic nedočkala. Neviděla rozdíly, nepoznávala nic než duši člověka.
Usmála se na bohatou dámu stejnou laskavostí, s jakou vítá všechny:
Babičko, milá moje, a řekni, jestli to není dobré.
Žena se zastavila, ani sama neví, proč.
Možná v babiččině hlase byl něco, co už dlouho nepoznala teplo, které neznala léta.
Alžběta podala ruku, utrhla kousek tvarohu, jako pro někoho drahého:
Je vyroben starými rukama, ale s mladým srdcem, babi. Ochutnej a řekni.
Žena vzala kousek do úst. Jednoduchá, čistá vůně ji náhle zaplnila zapomenutým pocitem. Zavřela oči.
A najednou cítila.
Cítila dětství.
Z hluku trhu se najednou ocitla v malé kuchyni s hlíny podlahou, s prostým dřevěným stolem. Přede ní stála její babička, žena, která ji vychovávala s láskou, protože rodiče byli v zahraničí pracovat.
Babička v květovaném zástěře jí vždy trhala čerstvý kousek tvarohu a říkala:
Babičko, ochutnej, jestli je dobrý. Jsi moje ústa.
U ní se zakroutil krk. Ten prostý tvaroh byl naprosto stejný. Stejná textura. Stejná chuť. Stejná vzpomínka.
Oči se jí zalily slzami, ale schovala je za velké brýle. Chtěla něco říct, hlas se jí třásl.
Nevím, co říct je je dokonalý.
Alžběta ji lehce pohladila po ruce, jak to jen babičky umí:
Milá moje, nepotřebuji moc. Když řekneš, že je dobrý, stačí mi to.
Jak jak to děláte? zeptala se slabým hlasem.
S prací, babi a s láskou. Jinak to nevyjde. A s toužbou touhou po dobrých lidech, jako jsi ty, co chtějí chutnat srdcem.
Žena si svlékla brýle. V jejích očích byly slzy i světlo, které dlouho neviděla.
Připomněla jste mi mou babičku řekla rozbitým hlasem.
Alžběta se široce usmála, s jizvami v tvářích.
To je dobře, babi. Znamená to, že není daleko. Dokud si ji pamatuješ, tvá babička žije v tobě.
Vezmu si celý tvaroh, rozhodla žena. Celý. A chci vám pomoct. Koupím vám něco. Co potřebujete?
Alžběta jen pokrčila rameny.
Nejsem chudá, babi. Mám ruce. Dokud mám ruce, mám i tvaroh. A když jsi prošla tolika stánky a přišla ke mně znamená to, že i v tomto světě jsou místo pro lidi s srdcem. To je můj poklad.
Bohatá žena nadechla se zhluboka, setřela si oči.
Poprvé po dlouhé době pocítila něco jednoduchého: teplo vzpomínky.
Děkuji, babi Alžběto Děkuji, že jste mi připomněla, kdo jsem.
Stará žena ji jemně potřásla rukou.
Babičko, milá moje, a řekni, jestli to není dobré. Taký je tvaroh, taký je život jen kdo ochutná s duší, ten to pozná.
Když tě tato sení povídka probudila k vzpomínkám, neskrývej je jen pro sebe.
Napiš do komentářů, na koho tě to přivítalo: na koho, na jakou chuť, na jaký dětský okamžik.
