Navzdory všemu
Život nás nepřipraví, ani se neptá, jestli máme na jeho údery připravené boty. Jen tak vrazí, bez varování a bez slitování, a pak jsou jen dvě možnosti: rozbít se nebo se naučit dýchat skrz bolest.
Čtrnáctiletá Bára musela najít samotu ve svém domě. Otec je opustil, matka Jana mezitím našla nového manžela a přestěhovala se k němu do domu v Hluboké.
Bárko, zůstaneš tady hospodářkou, Josef nechce, abys bydlela v jeho domě. Už jsi skoro dospělá, tak si vezmi kartu do ruky, řekla matka.
Mami, já se bojím být sama v noci, naléhala Bára, ale Jana jen mrkla a řekla: Nikdo tě nesní, a já nemám vina, že tvůj táta nás opustil
Po roce se narodila další dcera Anička a Jana přikázala Báře: Po škole budeš pomáhat s Aničkou, večer pak domů, a aby Josef tě neviděl.
Bára nosila vodu, myla podlahy, hlídala Aničku a v šest večer běžela domů, protože Janin manžel, švec z Českých Budějovic, přicházel z práce kolem půl sedmé.
Večer si Bára připravila úkoly, ráno se sama šla do školy. Veškeré povinnosti zvládala, i když bylo šaty málo. Jana kupovala nové oblečení, pokud Bára už z těch starých vyrostla. Bára však prádlo prala s péčí a věnovala mu pozornost. Učitelé v škole si šeptem říkali:
Bárka žije sama, bez matky, a přesto má vždy vyžehlené šaty, skvělá holka, a taková pověst jí přinášela soucit ostatních.
Sousedka babička Alžběta jí často darovala povidla a okurky, a Bára jí pomáhala s nákupy i drobnými úkoly. Po devátém ročníku řekla matce:
Mami, chci se učit kadeřnice v místním učilišti, ale potřebuji peníze na cestu. Budu jezdit autobusem tam a zpátky každý den.
Jana souhlasila čím dříve Bára získá řemeslo, tím rychleji si může vydělat a přestat být zátěží. Josef neustále brumlal, že peníze jsou jen jejich. Do učiliště bylo dvanáct kilometrů, takže Bára jezdila i o víkendech.
Jednoho dne ji zahlédl Tomáš, vysoký a pohledný chlap z koleje, který přijížděl domů jen o víkendech a svátcích. Bára se mu líbila, ale byla skromná, oblečená prostě, a netvořila si iluzi, že si ho všichni všimnou.
V místním klubu Tomáš pozval Báru k tanci, odvedl ji domů a brzy už přespával v jejím pokoji. Bára měla osmnáct, a když Tomáš přijížděl, nikdo jim nebránil. Brzy však zjistila, že čeká dítě.
Tomáši, co budeme dělat, budeme mít dítě, řekla.
Já si promluvím s rodiči, vezmeme se, brzy ti bude osmnáct, uklidnil ji.
Matka Jana se přitom přísně ozvala: Nechceme se toho dozvědět, musíme nejdřív zjistit, jestli to skutečně je tvoje dítě, nebo jestli tě navštívila někdo jiný během tvého studia. Rodiče Tomáše trvali, Tomáš se tedy od Bary odklonil. Neměl už ani odvahu projít před jejím domem.
Na podzim Bára porodila syna, který se jmenoval Pavel. Dětským pomocníkem jí byl jen ošetřující sanitář a následně záchranková služba. Bára se starala o dítě sama, Tomáš se už ani nekoukal směrem k ní a jeho matka po vesnici šířila podivné fámy.
Bára musela chodit se svým kočárkem do obchodu, v zahradě byl Pavel také v kočárku. Jana jí nepomáhala a ani nechtěla vnuka uznat. Vesnické ženy se na ni dívají různě někteří se posmívali, jiní litovali.
Když Bára šla do obchodu, potkala místní klepku Věru, která jí zašeptala:
Bárko, neslyšela jsi, že Tomáš se žení? Svatba už brzy. Vezmi si dítě jako svatební dar.
Báře to nepřijde hezké, vzala Pavla z kočárku a šla dál.
Uklidni se, Věro, zaslechla, jak k ní přichází Lenka, známá z dětství. Poslouchej, já jsem taky v tvém věku porodila Alenu, jejího otce taky opustil. Mrkni, jaký je teď. A tvůj Pavel poroste, všechno bude v pořádku.
Děkuju, tetičko Lenko, poděkovala s úsměvem.
Tomášova svatba se konala ve městě, o ní Bára ani nevěděla. Čas plynul, Pavel rostl, sousedka babička Alžběta mu hlídala hračky, a tak žili spolu. Alžběta Báře často říkala: Mně už bylo osmdesát, ale pomáhat ti dělám, protože i já jsem sama.
Bára si našla práci na poště, a o víkendech k ní přicházely vesnické ženy na střih. Ve vesnici nebyl kadeřnický salon, tak Bára stříhala doma a v létě i na zahradě za drobné peníze, ale aspoň něco.
Jednoho dne si mladší bratr Tomáše, Jakub, všiml Báry a zamiloval se do ní. Bára tomu nepřikládala velký důraz, ale brzy zjistila, že už nemůže odolávat jeho pozornosti. Jakub byl čilý, opravil stodoly a traktory, a Bára ho konečně přijala. Vesnické ženy už šířily klepky:
Jakube, podívej se, jak Bára běží domů po setmění, a ráno zase vychází. Myšlenky všude
Bára to jen popřela a řekla Jakubovi: Všichni nás ve vesnici znají, ale co nám to? Jsme dospělí.
Jakub byl veselý, dobře se choval k Pavlovi, občas mu kupoval hračky. Zdálo se, že je vše v pořádku, až jednoho dne Bára zjistila, že je těhotná znovu. Rozvažovala, jak to oznámit Jakubovi, a nakonec řekla:
Jakube, jsem těhotná, čekáme další dítě.
Jakub se zaradoval: Skvělé, pojďme k mým rodičům a všechno vyřešíme.
Ne, nejdu k tvým rodičům, odmítla Bára. Vzpomínáš, jak ti rodiče nechtěli, abychom se vzali s tvým bratrem? To se nezmění. Jakub se pak rozhodl oznámit zprávu rodičům.
Co, zbláznil ses? křičela Jana, Bářinu matku. Říkala jsem ti, že to může být cizí dítě. Až zemřu, až tehdy se s ní ožení. Otec Jakuba se přidal: Když se vezmeš za ni, odejdi z domu, nikdy tě neuznáme.
Jakub byl na rozpacích. Děti mu byly drahé, ale nechtěl zklamat rodiče. O týden později odešel do města za svým bratrem a už se nevracel.
Bára plakala, mluvila s Alžbětou: Co mám dělat, babi? Nemůžu se zbavit toho dítěte, proč jsem si vybrala jiného bratra, když vím, že jeho rodiče budou proti?
Alžběta ji pohladila po hlavě: Neboj se, drahá, já ti pomůžu. Je mi sedmdesát osm, ale ještě to zvládnu. S dětmi se cítím šťastná, i když jsem sama.
Bára porodila dalšího syna Nikolu. Alžběta se o něj starala od úsvitu do soumraku, a Bára jí oplácela pomocí práce na poště. Tak žily spolu: mladá Bára, stará Alžběta a dva chlapci.
Mateřství se pro Báru stalo záchranou. Milovala své syny, i když noci byly dlouhé, slzy časté a starosti neustále.
Babičko, proč je můj osud takový? ptala se občas Alžběta.
Proč ne? Máš dva skvělé kluky, jsou tvou oporou a budeš na ně pyšná. Děti jsou bohatstvím a radostí, odpověděla Alžběta.
Čas plynul, děti rostly. Jednoho dne přijel do vesnice Andrzej na pracovní cestu, opravit stroje na farmě. Všiml si Báry, zkusil si získat její pozornost, ale ona se držela dál.
Báro, nechci jen tak, řekl, chci ti nabídnout ruku a srdce.
Nemohu, mám dva syny, žiju pro ně, odpověděla.
Miluju děti, ale nemám vlastní. Možná proto jsem byl sám. Slibuji, že je budu milovat jako vlastní, stejně jako tebe. Důvěřuj mi, prosím.
Bára nakonec uvěřila a s Andrejem odjela do města. Pomohl jí otevřít kadeřnický salon, později i kosmetický podnik. Život se usadil, děti přijali jeho otcovství jako vlastní, mladší z nich ho nazýval táta.
Bára rozkvetla, stala se krasavicí, peníze proudily, koupila si auto. Brzy se konala svatba jejího staršího syna Ily, který potkal milou dívku. Bára byla šťastná, že má dobrého téstíka.
Štěstí vám přeji, milí, ať vám vše vychází, pozdravila je při svatebním obědě.
Občas se s manželem Andrejem vracejí do vesnice, navštíví hrob Alžběty. S matkou Janou Bára už nikdy nekomunikuje ta ji vymazala ze svého života.
