Fáze Proměny: Cesta k Novému Já

Fáze proměny
Viorica se vracela domů vyčerpaná a osamělá. V jedné ruce držela kabelku, ve druhé sáček s nakoupenými potravinami. Nožky se jí třásly. Toužila si okamžitě sednout na zem a už nic nedělat. Přesto doma čekal Ionuț její syn, jediný smysl její existence. Kdyby ne on, už dávno by její život skončil zbytečně.
Někteří lidé se narodí sjedním stříbrným lžičkou v ústech, všechno jim plyne snadno a šťastně. Jiní, jako Viorica, jsou předurčeni kvěčnému utrpení. V desáté třídě, na narozeninách spolužačky, potkala chlapíka o dva roky staršího. Působil na ni jako dospělý, silný, bez zábran. Zamilovala se a ztratila rozum.
Viorica nebyla krásná, ale roztomilá a půvabná, jako všechny dívky vjejím věku. Otevřené šedé oči, rovné kaštanové vlasy, hezky tvarované rty, štíhlá postava skřivkami na správných místech.
Vlednu byla její matka hospitalizována spneumonií. Byt zůstal kdispozici Vioricy ijejího milence. Pak nastala ta situace, která se často stává nezkušeným sedmnáctiletým dívkám podlehla slibům a milostným slovům, která jí snadno šeptali zamilovaní.
Když Viorica zjistila, že je těhotná, vyběhla okamžitě ksvému příteli.
Co stím mám dělat? Jaký budu táta? Podívej se na mě. Hledej si jiného blbka řekl a zmizel zjejího života tak rychle, jak se objevil.
Co nyní? Ským se má svěřit, komu svěřit svůj žal? Čas plynul a Viorica se nemohla rozhodnout, jestli má o tom říct matce.
Přišla jaro, čas vyndat lehké, hezké oblečení. Viorica stála před zrcadlem a snažila se zapnout džíny na ztluštělejší pás. Blůza jí už ani prsa nezeptala.
Trochu jsi přibrala, co? ozvalo se hlas matky ze zákulisí. Viorica se lekla. Podívejme se Matka ji otočila ksobě, povzdechla a položila pravou ruku na krk.
Kdo jsi? Kolik ti je? Proč jsi mlčela? začala se ptát.
Matka křičela, ponížila ji a běžela za Vioricou, která brečela hromadně sručníkem vruce. Pak si sedly na pohovku, objaly se a plakala společně. Bylo již příliš pozdě na potrat.
Viorica složila maturitu, ale už nešla na vysokou školu. Na konci září porodila roztomilého chlapce, vjehož tváři se zrcadlily rysy jejího lehkomyslného a nezodpovědného milence.
Když chlapec vyrůstal, matka mu pomohla najít práci vadministraci bytového domu. Práce Viorice neseděla. Zákazníci si stále stěžovali, něco chtěli, vyhrožovali. Bylo těžké držet krok. Navíc večer uklízela kanceláře a chodby plné otisků bot. Syn rostl, potřeboval oblečení, školku.
Ionuț byl klidný chlapec, který matce ani prarodičce nedával potíže. Viorica se vzdávala všeho, jen aby mu nedostalo nedostatek lásky, péče či hraček.
Když nastoupil do školy, matka vážně onemocněla a poosmi měsících zemřela. Viorica si našla další práci úklid vjedné blízké kanceláři. Mytí podlah nebylo nic náročného, ale musela také umýt okna porekonstrukci nového sídla. Domů přicházela vyčerpaná.
Pak chlapec vstoupil do adolescence. Stal se tvrdohlavým a uzavřeným vsobě. Neodpovídal na otázky oškole, byl rozzlobený. Viorica si uvědomila, že ho musí sledovat, aby neupadl dobláznivin. Ale přicházela domů pozdě, sotva měla sílu připravit jednoduchou večeři a zeptat se, jak se mu dařilo ve škole.
Vposlední době Viorica zaznamenala na Ionuțovi škrábance na tváři a modřiny na pažích. On máchal rukou a tvrdil, že spadl při tělocviku, zakopnul
Jednoho dne ho však viděla sdívkou. Vzhled měl podivný černou blůzu otřičtyři velikosti větší, volné kalhoty, červeně barvené vlasy a nosní kroužek. Možná to byla dobrá dívka, možná jen módní výstřelek. Ne všechny dívky se takto oblékají.
Viorica se snažila sním mluvit, ale on se opět zamračil a zavřel se ve svém pokoji. Co dělat? Pomyslela si, že musí překonat jeho první lásku jako nemoc. Zákazy a skandály by nic nevyřešily. Její srdce krvácelo. Celý den byl sám doma. Nechtěla zopakovat svou chybu, ani něco horšího.
Po práci šla domů sunavenýma nohama, snažila se zahlédnout skrze mladý listí světlo zokna bytu. Tma voknech nedávala pochybnosti Ionuț nebyl doma.
Viorica těžce šplhala poschodech, dívala se dolů a kývala hlavou jako vůz tahající koň. Rukojeť sáčku jí řezala prsty, chtěla ho snad vyhodit. Sotva se opřela ozeď, přiběhl kní Dan, Ionuťův kamarád, jako vítr.
Dan?! vykřikla. Co tak běžíš jako šílenec?
Chlapík běžel ještě několik kroků a pak se zastavil. Chvíli váhal, pak přeskočil dva schody a vrátil se kní.
Tetičko Viorico Dan se nadechl. Myslel jsem, že Ionuť není doma. Takže je snimi
Řekni mi, co se stalo? Kde je Ionuť? Ským?! zeptala se Viorica rozrušeně.
Slyšel jsem Tania, Ionuťova kamarádka, přesvědčila ho idalší chlapce, aby skočili ze střechy nového domu, aby dokázali, že ji milují, a natáčeli to pro internet řekl Dan ve spěchu ale myslím, že jsem ho viděl snimi, pokusím se ho zastavit, a běžel poschodech, zanechávajíc Vioricu srdcem svírajícím strachem, ale snadějí, že ti dva mladí najdou sílu chránit se navzájem a pochopí, že pravá láska nevyžaduje šílené oběti, ale porozumění a trpělivost.