Duše už nebolí a nepláče
Po tragické smrti manžela Zdeňka se Dobromila rozhodla odejít z města, kde jí všude připomínal Zdeněk. Žili spolu jen osm let a nešťastná nehoda přerušila život milovaného. Dobromila myslela, že se nikdy nezotaví, když zůstane se svým synkem Sávem.
Holky, chci vše odhodit a přestěhovat se do vesnice, říká dvěma svým kamarádkám, které ji navštěvují. Rodičovský dům je prázdný, rodiče už dávno odešli. Nemůžu chodit po těch ulicích, být v bytě. Zdeněk je jako přítomný vedle mě, někdy jen okrajem oka zahlédnu stín, ale když se podívám, nikoho není. Co to je? Třeba?
Dobromilko, nevím, jestli to v vesnici vydržíš. Všude doma vyrůstala, ale žiješ tady, všechno máš zařízené, pochybuje jedna z nich.
Ve vesnici je škola, budu učit, odhodlaně prohlásí Dobromila.
Tak budeme k tobě jezdit na návštěvu, řekne druhá a všichni se zasmějí.
Dobromila žije se svým synkem Sávem v malém domku na okraji vesnice u Šumavy už pět let. Pracuje ve místní základní škole, usadila se a vesničané ji respektují, protože je rodilá.
Zima toho roku je mrazivá, druhá polovina prosince přináší sníh a vichřici. Přibližuje se Silvestr, zbývá jen týden, když večer rozvibruje sněhová bouře. Vítr se otřásá domem, uvnitř je však teplo a útulno. Dobromila se Sávem milují takové večery, kdy venku zuří počasí a oni sedí u stolu a pijí horký čaj s meduňkou.
Mami, mám pocit, že někdo klepe na dveře, říká Sáva.
To je jen vítr, odpoví, ale zaslechne slabý poklep, vyjde do předsíně a volá: Kdo tam je?
Otevřete, prosím, ozve se slabý a chraplavý hlas.
Strach se neobjeví, ale nedokáže pochopit, kdo by v takové nepřízni přišel do jejich okrajové vesnice. V dobrém počasí sem tam někdo přijdě, ale tady, blízko lesa, se to stává zřídka. Otevře dveře a uvidí muže v sněhu, který se doslova zhroutí na zem. Zavolá syna.
Je to možná opilý, proletí jí první myšlenka, ale ne, ať se nezmrzne.
Společně se Sávem muže vtáhnou dovnitř, kde leží na podlaze a těžce sténá. Dobromila si všimne lovecké bundy, ale pušky není. Zoufalá, že není zdravotnice, a že v mé sněhové vichřici není záchranná služba, přesto se snaží.
Po dvou minutách muž otočí na záda a otevře oči. Pravá stehna je roztržená a noha krvácející.
Kdo jste, co se vám stalo? zeptá se tiše Dobromila.
Promiňte, odpoví muž a ona mu rychle svlékne svrchní oděv. Modré oči hledí prosbou, a ona se bojí, zda mu dokáže pomoct.
Zkontroluje nohu, křehkost zlomeniny chybí, jen řez, ze kterého teče krev. To zvládne ošetřit, duch se jí trochu uleví. Postaví ho k peci, opírá o zeď, a muž se podívá na svou nohu a lehce se usměje.
Jmenuji se Prokop, promiňte, že jsem se nepřátelsky objevil, říká.
Já jsem Dobromila, a to je můj syn Sáva, představí se.
Já jsem sám doktor, a vidím, že zranění není tak vážné, jen jsem ztratil hodně krve a síly.
Dobromila si oddýchne, když slyší, že doktor ví, jak si pomoci. Brzy ošetří ránu, zabinduje, a Prokop, již rozveselený, usedá ke stolu a pije horký čaj s meduňkou a malinovým džemem.
Při čaji se sbližují, povídají a Prokop vypráví o sobě.
Je mi čtyřicet tři let, dlouho jsem byl vojenským lékařem, sloužil v zahraničí. Práce byla neklidná, bydlel jsem v terénu, ale miloval jsem to. Moje žena to neunesla, odešla se dcerou do města, kde jsou její rodiče. Vdávala se tam a žije klidně. Neodsuzuji ji, ne každá žena vydrží tak drsné podmínky.
A co láska co v radosti i v soužení? pochybuje Dobromila.
Ne každá žena to zvládne. Když jsem se s ní vdával, slíbil jsem věci, které jsem nedokázal splnit. Neruším se na ni, rozumím.
Hovoří dlouho, už po půlnoci, Prokop se zeptá:
Nejste vdaná?
Ne, manžel tragicky zemřel, před pěti lety jsem odešla z města, nemohla jsem tam žít. Tady se narodila moje rodina, je to dům mých rodičů. Zde si duše odpočine. Obávala jsem se, že se Sáveovi vesnice nebude líbit, protože byl z města, ale on se rychle přizpůsobil, spřátelil se s místními chlapci a už je mezi nimi.
A nevedete se do města?
Ne, tady je klid, zvykla jsem si na ticho, učím ruštinu a literaturu. A vy? Pracujete v nemocnici?
Ne, usměje se Prokop. V čtyřiceti letech jsem odešel z armády, měl jsem nárok na důchod. Matka vážně onemocněla, odešel jsem do vesnice, staral jsem se o ni sám. Zkusil jsem práci jako lesník, ale matka zemřela. Vrátil jsem se do města, založil lékárnu, jde to dobře, chystám se otevřít další. Poslední dobou mě trápí temné myšlenky, možná po smrti matky, možná něco jiného. Duše bolí.
Může to být, podpoří Dobromila. Ztráta blízkého člověka zanechává jizvu v duši.
Přátelé mi radí jít k psychiatrům, ale já se směju. Rozhodl jsem se přijet do těchto končin, pobíhat lesem, lovit. Naučil jsem se, když jsem byl lesníkem. Ztratilo se mi auto, při hledání jsem narazil na stádo divokých prasat, jedno mě zakouslo a tak se mi zlomila noha. ukáže na obvázanou končetinu. Měl jsem pušku, střelil jsem, ale nevím, jestli jsem zasáhl. Stádo už nevrátilo, a tak jsem se šel k vám, pušku jsem nechal u vchodu.
Dobře, už je pozdě, připravila jsem vám postel u kamen, dobrou noc, řekne Dobromila.
Ráno má Prokop vysokou horečku, rána na noze nehojí se. Nemůže pokračovat v cestě. Bouřka už ustoupila, a Dobromila se Sávem najdou auto v lese, téměř zakopané pod sněhem, nedaleko domu.
Budu si muset léčit sám, říká Prokop. Mám v autě lékárničku, přinesu ji.
Dědečku Prokove, pomůžeme vám vykopat auto, přineseme lékárničku, říká Sáva.
Lékárničku přinese v pořádku. Prokop se léčí několik dní, večer hraje se Sávem šachy, a když se mu zlepší, vydává se do města. Do Nového roku zbývají tři dny.
Dobromila nic neptá, rozumí, že potřebuje jet do města, slyšela, jak mluví po telefonu, a spojuje jeho odjezd s tímhle hovorem.
Před odjezdem se jí ptá:
Jak je to s duší, stále bolí?
Prokop balí věci do kufru, ale po jejím dotazu se podívá přímo do očí a odpoví:
Teď už pláče Vyjde z domu, usedne do svého terénního auta a odjede.
Po Prokově odjezdu je v domě ticho, Dobromila cítí, že něco chybí. Neutěšuje se prázdnými nadějemi, uvědomí si, že se jí Prokop opravdu líbil, byl pravý muž, s ním se cítí v bezpečí, ale nic nečekala.
Sněhové bouře pokračují, ale už nejsou tak silné, vítr jen občas pohne.
Všechno dobře, pomyslí si Dobromila. Je fajn, že Prokop zůstal jen na chvíli, jinak by bylo těžší ho zapomenout.
Prokop nezavolal, i když slíbil, že se ozve, až dorazí do města.
Má své starosti, a tady měl jen malé dobrodružství, usoudí Dobromila, aniž by čekala na telefon.
Přichází Silvestr, 31. prosince ráno Dobromila svým starým autem odjede do města, nakoupí v hypermarketu Tesco potraviny a sladkosti na celý týden, na novoroční stůl, i když jsou jen ona a Sáva, bude to tradice, už ozdobila už stromek.
Večer znovu vybuchne sněhová bouře, a ona je ráda, že stihla nakoupit předem. Sáva pomáhá prostřít stůl, rozsvítí řetěz na stromku.
Mami, někdo klepe, ptá se syn.
To je jen vítr, možná se ti zdá, odpoví, ale naslouchá. Skutečně slyší klepání.
U prahu stojí zářivý Prokop s taškami v rukou.
Mohu? říká a vstoupí do předsíně, pak do domu.
Sáva z výčuchu zakřičí:
Hurá, tati Prokove!
Počkej, Savo, vezmi tašky, ať políbím tvoji maminku, řekne.
Prokop přistoupí k rozzlobené Dobromile a políbí ji na rty. Slyší její bušící srdce a sám se chvěje jako chlapec.
Savo, Dobromilo, možná spěchám, ale uvědomil jsem si, že bez vás nebude život radostný, vytáhne z kapsy krabičku s prstenem. Dobromilko, provězte si mě za ženu, buďte mou manželkou
Jelikož jsi jel do města? zeptá se, usměje se a přikývne.
Savo se dívá na matku s nadějí, ona se na něj podívá a přikývne.
Souhlasím, ale nemohu odejít, odpoví.
To není třeba. Zůstanu tady, taky se mi tu líbí, a lesník bude určitě třeba, směje se. A do města budu jezdit, řídím svůj byznys. Dobromila jen přitiskne svou ruku k jeho rameni.
Čas plyne. Sašovi už je deset let, a Sáva studuje na vysoké škole. Dobromila s Prokopem žijí ve vesnici, postavili velký dům. Jeho duše už nebolí ani nepláče, kolem něj je jen láska a radost.
