Byli na konci odpoledne, když se obloha už zbarvila do šedohnědé, ale ještě nebyla úplně tmavá. Auto zakňučelo, zastavilo a ticho se rozlilo po prázdném dvoře. Pouze vítr hnal suché listí a šustil v vysoké trávě.
Kráska, řekl Petr, vyndávaje z kufru batoh. Přímo ráj pro lidi s pevnou nervovou soustavou.
Pro lidi nad čtyřicet, kteří nemají peníze na pořádnou rekreaci, doplnila Eliška, mžourajíc na chalupu. Podívej se na to.
Dům se zdál podřezaný, i když stěny stály rovně, když se na něj podívaly pozorně. Střecha byla po celé délce porostlá mechem, podkroví mělo zamčené okno a v jednom okně přízemí chybělo sklo; místo toho byl dříve připevněn plastový pás, který už praskal a šustil ve větru.
To už je nostalgie, řekl Tomáš, zaklepavše dveřmi auta. Vzpomínáš, jak jsme sem ve škole běhali? Ve dne se báli přistoupit, večer to vypadalo, že někdo stojí u okna.
To byl tvůj strach, odvětila Jana, upravujíc šátek. Já sem nikdy nešla. Maminka mě po tmu domů tlačila.
Petr se jen zasmál. Měl čtyřicet dva let, záda ho bolely po cestě, v uších bušilo a přemýšlel, že kdysi mohli chodit pěšky z konce vesnice, nosit si slunečnicové semínko a levnou limonádu, a nikdo si nestěžoval na záda.
No tak, zakřičel, švihnouc rukama, prohlídka majetku. Kdo je tu hlavní duch?
Ty, odpověděla Eliška. To jsi přece ty vymyslel, že sem pojedeme.
Vskutku to byl jeho nápad. Když se ve skupinovém chatu objevil nápad na výlet na víkend, pošle šťouchnutím fotku starého domu s popiskem: Jedeme na lov duchů. Fotku našel v místní facebookové skupině, kde se povídalo, že dům už roky stojí prázdný. Všichni se zasmáli, a najednou se to stalo jedinou reálnou možností rekreační střediska byly drahé, chalupy obsazené, a vzdálený bratr Tomáše (od druhé strany) tvrdil, že dům není nikomu majetkem, je opuštěný a nikdo mu nic nebrání, když zde přenocují.
Blížili se k domu. Z dveří vycházela vlhkost a starý dřevěný zápach. Klíče nebyly, zámek byl rozbitý už dávno. Petr zatřásl dveří ramenem, nechala se jen těžce otevřít a zevnitř se vyvalila prachová hmota.
Bože, tiše řekla Jana. Jako kdybychom vstupovali do cizího života.
Uvnitř bylo chladno a vonělo po starém dřevě, prachu a rozpadlé omítce. Petr se nadechl a v krku se mu sevřelo. Podlahy se pod nohama ohýbaly, ale držely. V předsíni na hřebíkě visela po molí pošlapaná bunda, pod ní ležely rezavé klíče a pár osamělých bot různých velikostí.
Tak to máme, poznamenal Tomáš. Atmosféra už je.
Vešli do hlavní místnosti. Stěny byly odlepené, na některých místech se vynořily staré květinové tapety. V rohu stál rozpadlý pohovka s vtlačeným matrací, přikrytým šedým prachem. Vedle stolu ležely žloutlé, zamotané papíry.
Eliška se přiblížila k oknu a dotkla se rámu. Dřevo bylo drsné, barva se loužila.
Když tu všichni zmrzneme, zabiju tě, pronesla Petrovi s úsměvem, ale hlas nesl typickou českou ironii.
Mám lékárničku, odpověděl, a vůbec nejsme v stanech.
Snažil se mluvit nenuceně, ale ucítil, jak dům těžce na něj tlačí. Nic výjimečného, jen starý opuštěný dům, takových po celé republice není nedostatek. Ale protože stál na okraji jejich dětství, působil osobněji.
Rozbalili se. Tomáš s Janou vytáhli z auta spacáky a nafukovací matrace, Eliška vybalila plastové nádobí, termosku s polévkou a sendviče s tvarohem. Petr zkontroloval, jestli jsou v domě zásuvky, a s úlevou objevil jedinou funkční. Zapnul přenosný spot, lampa nad hlavou se rozsvítila slabým žlutým světlem.
Ach, civilizace, řekla Jana.
Sedli k stolu, jedli a rozhovor se postupně vrátil k běžným tématům: práce, děti, úvěry, novinky. Smích zněl o něco hlasitěji, jako by se snažili přehlušit praskání podlahy.
Kdo tu vlastně bydlel? zeptala se Eliška, kousajíc sendvič. Pamatuju si jen, že nás varovali, že tu byl nějaký šílenec.
Ne šílenec, odpověděl Tomáš. Jeden muž tam žil. Manželka zemřela, syn se ztratil. Pak se úplně zbláznil.
To je tvoje výmysl, nebo oficiální verze? ptal se Petr.
Říkal mi otec. Nevstupujte, majitel je zlý, všechno kousne. Pak ho údajně našli Tomáš zamračil, vzpomínaje. Nebo se sám No, celá špatná povídka.
Jana sklopila oči. Nedávno ztratila matku a pohřby ji zůstaly těžké. Petr věděl, že se s ní o tom soukromě psali a že se drží každého detailu, aby se nerozpadla.
Tak, řekl, otevřeme oficiální hororový festival. Po jídle prohlídka domu. Najdeme půdu, suterén, pokoj s krvavými nápisy. Kdo první vykřikne, ten myje nádobí.
Eliška zamrkávala.
Samozřejmě, že vymyslel, jak se vymluvit.
Po jídle se zahřáli a vzali baterky, aby prozkoumali dům. Petr šel první. V chodbě bylo temněji, lampa se nedostala dál. Stěny s odlupovanou barvou, křivý zrcadlo odráželo jejich siluety. Na podlaze starý koberec, na některých místech roztrhaný.
To by šlo natáčet film, zašeptala Jana.
Už natáčíme, odpověděl Tomáš, zvedajíc telefon.
Pokoj za pokojem se jen opakoval prázdné skříně, holé zdi, staré noviny, rozbité talíře. V jedné místnosti visel vybledlý kalendář s výhledem na moře, z roku téměř dvacet let zpátky.
Představujete si, řekl Petr, že ho možná každý den tenhle výhled na moře sledoval a nikam nejel.
Eliška se na něj upřeně podívala.
Jako my, poznamenala.
Petr pokrčil rameny. Dříve snil, že opustí vesnici, pak město, pak celou zemi. Nakonec zůstal v okresním centru, pracoval v úřadě, počítal cizí koruny. Někdy mu připadalo, že jeho život je tak starý kalendář, který nikdo neotáčí.
K podkroví se dostali ne hned. Schody nahoru byly ukryté za dveřmi v úzké chodbě. Dřevěné schody vrzaly, ale držely. Nahoru bylo temno, vonělo prachem a těžkou vlhkostí.
Pozor, řekl Petr, stoupajíc. Když něco spadne, nebudu za to zodpovědný.
Podkroví bylo nízké, střechou se šikmilo. Mezi trámy visely pavučiny. Podél stěn ležely krabice, staré kufry, desky.
Tady máme, řekl Tomáš. Hřbitov zapomenutých věcí.
Eliška se ohnula k nejbližší krabici.
Nějaké knihy, řekla. A sešity.
Petr svítil baterkou. V krabici opravdu ležely knihy s ošoupanými obálkami, školní sešity, tlustý čtverečkový sešit svázaný provázkem.
Našli jsme poklad, prohlásil.
Vytáhl sešit, provázek se snadno rozvázal. Na obálce, psanou kuličkovým perem, stálo: Deník. 1998. Písmo bylo hrubé, trochu dětské, ale velké.
To je ono, řekla Jana. Začínáme.
Co se bojíš? To je jen sešit, prohlásil Petr, ačkoliv uvnitř cítil, jak se něco stahuje.
Sesedli z podkroví do hlavní místnosti, kde stála stůl a pod žlutým kruhem lampy se rozzářila temnota. Venku už byla noc, vítr zesílil, někde se ozývalo zaklepávání neukotvených desek.
Petr otevřel sešit. Na první stránce bylo jméno: Štěpán. Příjmení bylo rozmazané vlhkostí.
No, čti, řekl Tomáš.
Petr se zhluboka nadechl a přečetl nahlas:
10. března. Dnes jsem se zase pohádal s otcem. Řekl, že jsem lhář a nic nedokážu. řekl jsem, že odejdu, až mi bude osmnáct. Smál se. Řekl, že pak nebudu mít kde jít. Nevím, co dělat. Někdy mám pocit, že tu zůstanu navždy.
Po chvilce se v místnosti utišalo, i vítr se zdál na okamžik zmlknout.
No teda, poznamenal Tomáš. Přím z devadesátých.
Dál, řekla Jana tiše.
Přeskočil na 15. března. Písmo bylo částečně rozmačkané, slova se slévala.
Maminka zase plakala v noci. Slyšel jsem ji přes zeď. Chtěl jsem přijít, ale nešel jsem. Později řekla, že je v pořádku, ale já vím, že ne. Otec přišel opilý, křičel, házel věcmi. Dnes shodil hrnek na zeď. Úlomky ležely na podlaze.
Eliška zachvěla se. Petr si všiml, jak její ruce svírají okraj stolu. Věděl, že i ona měla otce, který se vracel domů opilý a řval. Mluvil o tom jen zřídka, ale občas se v rozhovorech zjevily kousky.
Možná už stačí? řekla. Nejsme na terapii.
Počkej, zasáhla Jana. Ještě trochu.
Petr váhal mezi zvědavostí a pocitem viny, jako by četl cizí dopisy. Přesto se slova v sešitu táhla dál psal o škole, o kamarádech, o tom, že chce odejít do města, stát se programátorem. Otec se mu smál a říkal, že v jejich rodině všichni pracují v továrně a i on pojde tam. Matka mlčela, pak v noci brečela. Štěpán psal o mladším bratrovi, který neustále leží v nemocnici, a o otci, který to vidí jako trest za hříchy.
To je o nás, pronesl Tomáš. Prostě ne doslova, ale
Petr přikývl. Všichni žili podobnými příběhy. Rodiče, kteří tahají staré křivdy, děti, které sní o úniku, a pak zůstávají.
Vítr za okny zesílil. V chodbě se ozvalo zaklepání dveří. Jana se zachvítila a nervózně se zasmála.
Dům to říká, poznamenal Tomáš, podívaně. Nelíbí se mu, že čteme jeho tajemství.
Velmi vtipné, zamrkala Eliška.
Petr otáčel další stránku. Větší písmo, jako by psal ve spěchu.
24. dubna. Dnes lékaři řekli, že bratra už nic nevyjde. Maminka šla na záchod a nevyšla dvacet minut. Otec řekl, že je to moje vina. Kdybych se nebral na svět, všechno by bylo jinak. Vím, že to není pravda, ale bolí to.
Petr cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Přestal nahlas číst, přejel prstem po řádcích. Vše se mu odráželo uvnitř vina, kterou nesnáší, ale která s ním žije.
Co dál? zeptala se Jana. Co tam je?
Nic, odpověděl Petr. Běžné věci.
Dej sem, řekla Eliška a sáhla po sešitu.
Nechtěl. Chtěl si slova nechat pro sebe, ne rozdávat je jako občerstvení. Ale nakonec sešit předal Katce.
Katka ho začala číst tiše, občas se zamračila. Jana se dívala přes rameno. Tomáš vstával, šel po místnosti, podíval se do chodby a vrátil se.
V ložnici stále stojí postel, řekl. S matrací. Strašidelné si představit, kdo na ní spal.
Katka najednou sešit zavřela.
Dost, řekla. Na dneska to stačí.
Co? ptal se Tomáš.
Nic zvláštního, jen hledala, kam sešit položit, a nakonec ho vrátila na stůl. Dál je o nemocnici, pohřbu. Nechci to teď.
Jana odsunula židli, vstala.
Přinesu čaj, řekla. Je mi zima.
V kuchyni, kterou by se dalo nazvat jen tak, našli staré dlaždice, které stále fungovaly. Vodu přinesli s sebou. Jana šustila čajové sáčky, přičemž se její ramena mírně třásla.
Jak se máš? Na závěr jsem si uvědomil, že některé domy, stejně jako naše vzpomínky, zůstávají otevřené jen pro ty, kteří jsou ochotni naslouchat jejich tichému šepotu.
